GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 9)
Brněnský Klub Art 13 má od radnice Brna-střed pronajaty místnosti v Panské ulici, v historické části města. Setkávají se zde přátelé umění na večerech mladých výtvarně, literárně, či hudebně nadaných autorů, přednáší se pro širokou veřejnost a v dopoledních hodinách probíhají všelijaké kurzy a setkání pro hendikepované, jimž je hravou, i divadelní formou pomáháno v integrace – alespoň tak je to popsáno v programovém prohlášení klubu. Mají tam dobré víno a zakoupením přispějete k blahodárnému úsilí této obecně prospěšné společnosti.
V klubu Art. Vlevo Laco Garaj, hraje kapela Juras Pand Sound. Foto: autor textu.
V půli ledna zde byla otevřena výstava obrazů a soch Laco Garaje – výtvarníka, který dokáže přilákat pozornost širší veřejnosti. Laco Garaj se narodil v padesátém devátém v Rimavské Sobotě, studoval brněnskou Školu uměleckých řemesel, pak byl na vojně. Tvoří dřevěné i kovové plastiky, maluje obrazy velkých formátů plnými štětci, křížem krážem. Vyjadřuji tak své okamžité pocity, říká, ale v různých obdobích jeho plodného žití to bylo i jinak, i něžně, ale to bychom se museli probírat jeho téměř čtyřicetiletým působením na umělecké frontě, kteroužto lze dohledat v análech googelných a wikipedických. Mne ale zaujaly nejen proměny tvorby, ale i jeho. Od časů, kdy brněnská televize vyrobila mu portrét (1992), který se promítal na dvojce v pozdních nočních hodinách a kde on vypadal jako svěží a křehký jun, tak v dnešních dobách má Laco Garaj podobu rozevlátého pozdního beatnika, inu takového, jako jsou jeho obrazy. Ten film je o Laco Garajovi a vitrážích – vitráže totiž, ta svatba skla, barev, tvarů a slunce je to, co mně živí, řekl kdysi Laco Garaj a ani se nedivme, kdopak si, krom některé z galerií, koupí dvou, či třímetrové barevné třeštění, jímž Laco zásobuje výstavní síně. Ale buďme rádi, Laco patří k umělcům, kteří jsou sví nejen v tvorbě – když mohl jít studovat na pražskou Akademii výtvarných uměn, a dozvěděl se, že jeho učitelem bude jeden z pánů profesorů, kteří na počkání vyrábějí Leniny, tak tam nešel.
Laco Garaj. Foto: archiv umělce.
Spolu s Laco Garajem vystavuje v galerii Art i jeho syn Nicolas. Maluje – skoro jako tatínek. Zatímco tatínkovu sveřepou tvorbu v sedmdesátých a osmdesátých letech můžeme vykládat i jako známku protestu – pak se musím ptát, zdali podobné výrazivo – nejen ovšem mladého Garaje – ale mnohých z mladé výtvarné generace, má svůj důvod – když má všechny cesty otevřeny…Ale, možná, tím to asi je složitější.
Náhodné foto s plastikou Embryo. Foto: autor textu.
V hudebním doprovodu vernisáže zahrála mezinárodní kapela, která se nazývá Juras Pan Sound. Jiří Brzobohatý hrající na handpan, Dario Marotta z Itálie ovládající kytary a perkusista Alex ze Slovenska. Jsou to mladí chlapci, produkující kupodivu hudbu nenápadnou, tichou a relaxační. Nejvíce při té produkci zaujal mne nástroj vesmírné podoby, jako slétlý z jiné galaxie. Handpan, vysvětlili mi chlapci. V odborných análech mívá ale název handgand nebo hand drum a pochází ze Švýcarska, kde ho před dvaceti lety vyvinuli na základě studií podobných ozvučných nástrojů z celého světa a dávných věků. Už tehdy hráli naši předkové například na hliněné nádoby. Handpan patří mezi nástroje nazvané idiofony, tedy takové, u nichž zvuk nevyluzuje ozvučná deska nebo membrána jako třeba u bubnů, ale celé těleso. Handpan vydává zvuk lahodný, uklidňující… nejspíš jako neúmyslné léčivo na divokost obou Garajů.
Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
