Divadelní noviny > Názory – Glosy
Báj a bajka
Z cyklu Milodějky
Láska je hoře. Víme to i po letmém doteku Shakespearem. Desdemona, Ofélie, Kleopatra, Julie… Hudebním doprovodem lásky bývají slzy. A tak bylo i tady. On se jmenoval Micháchel, sám ale ch vyslovit neuměl. A tak později, když měli svízele a pouštěl samá hořekadla, jí říkal kuderko. U myší se děti pojmenují až později. Buď po vlastnosti, nebo jejich podobě. Myška se jmenovala Zimka. Narodila se na jaře po kruté zimě, kdy pohynulo mnoho mejšlat. Aby zimu zlehčili, zaříkali, ať podobné už není – myšce dali magické Zimka.
Jen oni dva vědí, kde se zamilovali. On byl netopýr. Těla švarného, myšičnatého, ale bohužel, s blanokřídélky. I měla láska překážky. Nepatří k nám. Je jako z nás, ale co ta na zádech mávátka? Když se vám takové děti narodí, máme jim je odhryznout? Máme je utratit? Ty jsi, Zimko, denní a pobíhavka, on je noční a ve dne spí a visí jak oběšenec. Dejte s tím oba pokoj. Radili se na obou stranách. Hlava netopýrů zvaný Netopýr Tarapýr Brutopýr věc zhurta zatratil. Je to proti všemu. My jsme vzdušná paráda, oni jsou škudlové a šmatlavci. Podobně soudil i Velmyšák. Příroda to nechce. Vaše láska nebude požehnaná. Prostě to, Zimko, neštimuje. Blahosklonně je nechávali tu a tam randit, ale duli do duší a srdcí, co se do jejich trápení vešlo. Ale oni ne a ne se odmilovat. Velmyšák s velkou autoritou barda, který přežil několik ataků kočičích i sklapnutí dvou pastí nakonec autoritativně vynesl ortel. Dáváme vám poslední jaro a léto – potom bude šlus. TaraBrutoNetopýr pronesl stejně razantně: Konec řečí. Co třeba vaše děti?! Jaké nepodarky a zalomenci by to byli?! Po něm křídla, po Zimce ta řeč neřeč?! Zimka nemluvila. Sípala, chrastila, pištěla, cinkotala a donekone donekone donekone čna žvatlala jednu hlásku. Tak vidíte, děti, jak vám to bohužel nepasuje. Vzpomeňme na nelady: princ a rusalka, Hanička a vodník, Lilofee a její ctitel staré vodníčicko, Kráska a zvíře. A habafůra dalších. Nyní do nich padla kuderka Zimka a myškaptáče Micháchel. A nevěděli, kam se s hořem vrtnout. Co tak Micháchelovi vzít jeho létavičky? Ulomit. Uříznout… Kdo? Jak? Čím?… Nemožné. Připevnit Zimce křidélka? Jaká? Čí? Kdo? Čím? Nejde. Prohra. Schovat se!? Před rodnými?… Utéct? Sami sobě neutečeme. Rozejít se? Smrt zaživa. Mít se rádi natajno? Jen dočasu. Vyslídí nás. Nedělat nic? Rozdělí nás. Plakat, naříkat, brečet?… A v naplakaném se utopit? Než tolik napláčeme, uschne to. Mít spolu myšopýrka či netomyšku? Utratí nás oba tři… Mutýrovali, obraceli z rubu na líc – až na dolním konci zoufalství to našli. V hodině mezi sovou a kohoutem, kdy myšky začínají kutit a netopýři se ještě nezavěsili k spánku, objal Micháchel Zimku a prudce neklikatě vzlétl. Hvězdy bledly a couvaly do oblohy, když slétl na Gerlachu v Tatrách. Tu objala Zimka Micháchela těsně, jak jen mohla, aby se mu pádem nevzdula křídla. A skočili. První skaliska je zdrásala. Druhá zle porouchala. Třetí k smrti uvedla.
Když jsem na vysokotatranském putování našel jejich kostřičky, byly tak do sebe vklíněné, že byli jeden… Láska neříká: Vrať se. Říká: Vrať se mi.
Komentáře k článku: Báj a bajka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petula Heinriche
Děkuji…
Trochu vím, o čem to je…
(Ach jo…)
A myslím, že ty kostřičky tam opravdu byly…
Pet
07.04.2020 (1.23), , Trvalý odkaz komentáře,