Já bych čet a četu, že to bude kýč
Před rokem, kdy začal šéfovat činohře Národního divadla v Brně, definoval Milan Šotek v Divadelních novinách (2019/1) svůj šéfovský úmysl vrátit se od vnějškových podívaných k promyšlenému, dobrým textem podloženému inscenování. Jak jeho prohlášení nebrat v potaz nad inscenací Lucerny Aloise Jiráska? Vůbec ne zlomyslně, byť jsem na jevišti z velmi promyšlených tezí nezahlédl prakticky nic. Spíš jako doklad toho, že hrát podle nich konkrétní divadlo je úkol kromobyčejně obtížný, a pak myslím obsahují závažnou chybu: nejdou uskutečnit zavržením soudobého slovníku a syntaxe inscenačních prostředků a návratem k „mluvenému“ divadlu před sto lety.
Za takových nocí se srdce probouzí! Paní kněžna (Petra Lorencová), Mlynář (Jiří Suchý z Tábora) a jejich sblížení za svitu lucerny FOTO TEREZA JIROUŠKOVÁ
V kašírovaném prostoru, oživeném živou hudbou a několika náladotvorně použitými vílami, v nažehlených pseudohistorických kostýmech a jen nahozených aranžmá, se tu toporně deklamuje text, z meandrů významů a psychologických valérů zmeliorovaný na základní příběh. Zřejmě Šotkem jako dramaturgem. Třeba sekerník Braha (Vladimír Krátký) nedá ani ránu bez sekery, ale z replik zmizelo, že propadl alkoholu, a sotva to nahradí upíjení z placatky. Vrchní tlustě přehrávaný Martinem Siničákem je tu velesměšnou figurkou, ale on přece reprezentuje panskou zvůli, důležité téma hry, musí to být blb u moci, nebezpečný právě svým nadčasovým blbstvím. Mimochodem, všechny panské intriky vůči lidu vyřeší paní kněžna jak za Josefa II. zásahem shora, ale můžeme tomu dnes věřit? Chápu, že po takové jednoduché spravedlnosti hodně lidí touží a podle toho volí. Lucerna nejen že není jen pohádkou, jen kouzelnou hrou, jak zní podtitul inscenace, ale má i rozměr politický, jako všechno z Jiráskova pera – lze si to ověřit na seriálu F. L. Věk, který ČT právě reprízuje. Mladá kněžna je v elegantním decentním podání Petry Lorencové mimořádně krásná a mladičká, nijak jí neujíždí vlak, aby musela hledat svého Adonise mezi vesničany. Brněnská konstrukce postavy mi spíš připomněla Prázdniny v Římě. Hledá opravdového muže, kterému o něco podstatného jde, jenže může to být Mlynář v naivním jednání Jiřího Suchého z Tábora, který neusazeným hlasem rozpačitě deklamuje, co mu přikázali? Nejvíc zkrátka přišli vodníci, vytratily se hlavně mrzoutské, ale veledůležité řeči Ivana o svobodě, o touze žít si po svém, proto utíká před lidmi i před mladším zamilovaným Michalem, což je téma vpravdě existenciální. Zachovalo se, co z monologů Ivana vytěžili Václav Vydra nebo Zdeněk Štěpánek, tady prošly zcela okrajově a nenápadně. V podání Bedřicha Výtiska (Michal) a Jana Grygara (Ivan) jsou oba vodníci stejně mladostaří a pro režiséra Štěpána Pácla trochu klauni bez tématu: nejvíc uspěli připsaným extempore, kdy do hlediště házeli kousky rohlíků – krmili ryby!! No.
Dalo by se pokračovat. A bylo by laciné žehrat jen na herce, tvrdit, že ti dávní Vydrové a Štěpánkové a Pivcové a Fialové holt byli jiná klasa. Nebyli, jen pro ně činoherní herectví, s jakým počítal Jirásek, bylo běžným, neustále promýšleným a precizovaným uměním, kdežto dnešní herci jsou samozřejmě zvyklí hrát jinak. Chyba není v nich, v tomto konkrétním případě tedy jenom v nich, protože dobře artikulovat nejen slova, nejen přesnou kadenci a melodii řeči, ale také a hlavně smysl řečeného, se všemi podtexty, by zvládat měli. Jestli se chci vyjadřovat textem, musím ho vyladit v dramaturgii, v herecké drobnokresbě, v souhře, a právě tohle všechno v inscenaci zásadně hapruje. Místy je to, s prominutím, až nechtěně k smíchu, třeba ve scénách kolem lípy. Nejvíc to zazlívám režisérovi, protože herce nechal jako nahé v trní, bez podpory soudobých vyjadřovacích prostředků, jimiž by problém řešil dnešním způsobem. Autentické není v napodobování někdejšího, ale v současném vyjádření tehdejšího.
Jirásek napsal a premiéroval Lucernu v roce 1905, čtyři roky po premiéře Dvořákovy Rusalky. Z té česká inscenační tradice učinila líbeznou pohádku a dodnes se brání komplikovanější interpretaci symbolistního příběhu, který za našimi hranicemi provokuje k hodně divokým výkladům. Lucerna je jako drtivá většina zdejších her uzavřena v české kotlině, ale snad poprvé na profesionální scéně teď v Brně je důsledně zbavena alespoň tušeného symbolistického podhoubí. Je pragmaticky pohodlná stejně jako náš blahobyt, říkal jsem si, a v důsledku jako naše politika, a možná proto byla rodinnými diváky přijata velmi vstřícně – nelze se jim divit, že se rádi se svými dětmi pobaví barvitými obrázky, že chtějí v divadle vidět konečně něco hezkého, bezproblémového. Holt, říkal jsem si, se do bývalého operetního divadla vrátilo falešné, a proto kýčovité pozlátko.
Národní divadlo Brno – Alois Jirásek: Lucerna. Kouzelná hra. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Milan Šotek, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Marija Havran, hudba Jakub Kudláč, světelný design Ondřej Kyncl, hudební nastudování Petr Svozílek, pohybová spolupráce Markéta Pimek Habalová. Premiéra v Mahenově divadle 13. prosince 2019 (psáno z odpolední reprízy 18. ledna 2020).
Komentáře k článku: Já bych čet a četu, že to bude kýč
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
