Lapání signálů z Marsu
Klasici současné hry, tak nazval v tiskové zprávě Milan Šotek svou první sezonu v Redutě. A skutečně, na repertoáru se objeví novinky Martina McDonagha a Tracyho Lettse i v Čechách dosud neuvedená hra Rolanda Schimmelpfenniga. Na úvod se představila jiná hvězda německé dramatiky, Marius von Mayenburg, dlouholetý Ostermeierův dramaturg, který se ale v poslední době začal věnovat režii, především vlastních textů. Sci-fi dystopii s ibsenovskými rysy Mars uvedl v roce 2018 ve Frankfurtu, v české premiéře ji zinscenovala Natália Deáková.
Opice pozorují účastníky soutěže jako zvířata v teráriu (zleva Vojtěch Blahuta, Annette Nesvadbová, Michal Bumbálek, Martin Veselý) FOTO JAKUB JÍRA
Že to brněnské Národní divadlo s uváděním nových textů myslí vážně, potvrzuje informace, že navázali stálou spolupráci se zkušenými překladateli Pavlem Dominikem a Tomášem Dimterem, což je smysluplný tah, v českých divadlech málokdy vídaný. Stroze básnivý Mars, který přeložil druhý jmenovaný, je enigmatickým textem, zatvrzele odmítajícím jednu konkrétní intepretaci. Tváří se jako sci-fi, ale přitom klade nesmírný důraz na postupně vyjevované vztahy mezi postavami a odhalování křivd z minulosti (proto ten Ibsen) a jeho nejnaléhavější sdělení spočívá jinde než v obligátním poukázání na nebezpečí ekologické katastrofy, před níž se lze zachránit jen útěkem na jinou planetu. Vypovídá především o odvěké lidské touze po vysvobození, neboli útěku, a to nejen před ostatními, ale hlavně před svými niternými démony. Jenže soutěž o let na Mars, které se protagonisté zúčastní, je vypsaná tak, aby v nich probudila právě to nejhorší. Anebo to vše byl jen sen posledních přeživších, které za chvíli smete globální katastrofa?
Možností výkladu se nabízí spousta. V Brně zvolili řešení velice přímočaré, snad aby konzervativnější diváky vizionářskou dramaturgickou linií hned neodradili a do hlediště přitáhli mladší publikum. Zdůrazňují spíše žánr reality-show a sci-fi, čímž tlumí ontologické (či dokonce metafyzické) momenty. Jenže v akčním toku děje zaniká i psychologická hloubka charakterů; konflikty mezi postavami jako by čas od času vyhřezly spíše bezděčně. Čtveřice soutěžících v nevzhledných nahnědlých uniformách působí místy jako skupina avatarů z počítačové hry. A tak není divu, že jsou svým chováním k nerozeznání od průvodce soutěží, jediného kyborga na place, oblečeného v bělostném futuristickém modelu.
Sci-fi žánr přitahuje detailním, sugestivním vyobrazením nereálných časoprostorů, ale scéna je v Brně strohá, ozvláštněná hlavně několika projekcemi, které se snaží zhmotnit Mayenburgovy květnaté scénické poznámky (schválně napsané tak, aby je bylo na divadle nemožné zobrazit). Dalším ozvláštněním jsou primáti sledující soutěžící uvězněné za sklem jako zvířátka v zoo – příroda si bere zpět svou planetu, evoluce zařazuje zpátečku a lidé se začínají chovat jako zvěř, snad něco takového tím chtěl Mayenburg vyjádřit. Ale co si přáli sdělit tvůrci inscenace? Touha uvést nový text nestačí, je k němu třeba přistoupit s jasnou vizí, která umí odhalit dosud netušené světy, jako se to dnes běžně dělá s dramatickou klasikou. Nelze jen lapat kusé signály zakódované v textu, už jen proto, že režisér Mayenburg zřejmě od začátku pracoval s představou konkrétní realizace.
Národní divadlo Brno – Marius von Mayenburg: Mars. Překlad Tomáš Dimter, režie Natália Deáková, dramaturgie Hana Hložková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Jana Smetanová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 6. prosince 2019 v Redutě (psáno z reprízy 18. ledna 2020).
Komentáře k článku: Lapání signálů z Marsu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
