Smrt jedné táborové hry – tohle je Palermo!
Umělečtí vedoucí Divadla NoD, režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová, připravili pro tento experimentální prostor, jak odvážně tvrdí, dosud největší rozšíření táborové hry Městečko Palermo usíná. Pokud jste o této klasické „táborovce“ nikdy neslyšeli a pokud jste se nikdy neúčastnili žádného LARPu (life action role play), bude vám celý projekt zřejmě připadat jako zjevení. Participační inscenace, během níž legendární městečko na zhruba dvě a půl hodiny skutečně ožije (anebo vymře?), nepočítá s diváky, ale jen s herci; všichni, kdo si zakoupí vstupenku, musí hrát. A že je tam nějakého hraní!
Participativní inscenace zachovává tradiční dějové schéma táborové hry Městečko Palermo: ve dne se pracuje a vyjednává, v noci řádí vrah… FOTO ANNA HLADKÁ VAŠICOVÁ
Půdu pro divadelní experiment si tvůrci připravili už před zhruba dvěma lety, kdy pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích vytvořili jakýsi prequel pod názvem GAME. V menším formátu si osahali, jaké to je, nechat hrát diváky a podstoupit riziko nejistého průběhu i konce. Městečko Palermo sestává z padesáti pěti unikátních postav. Některé z nich hrají profesionální herci, drtivou většinu ovšem – lidé se vstupenkou. S pojmem divák si nevystačíme, protože člověk, který by se jen díval, zde prakticky není. Ačkoliv pravidla velí, že v Palermu se občas musí umírat, takže „hosté“ podstupují riziko, že si za nemalý peníz koupí vstupenku, aby většinu hry nakonec strávili v tzv. Nebi, tedy mezi mrtvými, kteří skutečně už jen sledují dění. Při premiéře, a nevidím důvod, proč by to tak nemělo být i při reprízách, naštěstí tvůrci projevili tolik empatie, že hned první mrtvola dostala šanci hrát za jinou postavu. Tam však benevolence skončila, zbytek už stojí na schopnostech hráčů.
V dětství jsem hru znal pod názvem Katány (což je jméno hlavní kladné postavy) a vždy jsem byl jejím náruživým hráčem, což samozřejmě ovlivňuje i můj úsudek o „inscenaci“. Na samém začátku každý hráč obdrží kartu postavy, za niž bude hrát. Je na ní vylíčeno, jaký život žije, jaký vztah má ke své rodině a svým souputníkům, zdali má nějaké nepřátele, jak se živí a podobně. Zkrátka život člověka v kostce. Každý patří do jedné z deseti rodin, jež tvoří obyvatelstvo Palerma. A každý má kromě hlavního cíle – vypátrat vraha – taky svůj osobní cíl, jemuž podřizuje své chování. Stejně jako v klasickém Palermu sedí na začátku všichni obyvatelé v kruhu a jejich životy významně ovlivňuje, zdali je den či noc. Ve dne se pracuje a vyjednává, v noci řádí vrah. Požadavek, aby každý návštěvník přišel dobově oblečen, je sice poněkud násilný, ale má svůj smysl. Na chvíli to v NoDu skutečně vypadá jako na gangsterské party.
Proti nepřehlednosti, která na začátku nutně na každého dolehne, bojuje utilitární scéna. Všude visí cedule označující, co kde ve městečku je a koho tam lze potkat. Vše ostatní už ožívá v představách každého hráče. A trochu i díky schopnostem skutečných herců, kteří ostatní svými vstupy inspirují k hraní. Já jsem interagoval především se dvěma z nich. Vypravěč a tajemník města (Martin Cikán), který hru řídí, se po celou dobu tváří přesně tak, jak od vysoce postaveného úředníka očekáváte, tedy asi jako někdo, kdo konzumuje citron, zatímco někdo jiný mu dělá lobotomii. Stejně přesvědčivý byl i Jan Strýček v roli arogantního, a přesto angažovaného magnáta, který se načas stane dokonce i starostou města. Celou dobu jsem měl pocit, že mu chci důvěřovat, a zároveň tušil, že když to udělám, zadělám si na průšvih.
Na celém projektu je geniální především tvůrčí příprava. Vymyslet pětapadesát příběhů tak, aby se každý aspoň jednou octl v dilematu, co dál, a zároveň je pospojovat tak, aby to celé dávalo smysl, je pro celou hru zásadní. Vždyť rozhodnutí kohokoliv z hráčů mohlo stočit kurz hry úplně někam jinam, než tvůrci čekali. A pokud měli všechny alternativy promyšlené, tak smekám svůj za „sto šede“ koupený gangsterský klobouk ještě hloub. Nicméně tady musím proud superlativ utnout. Všichni jsme se zavázali, že nikdy nikomu a za žádných okolností neprozradíme konec. Ostatně každá repríza může skončit dvojím způsobem… Vyhraje vrah, nebo lid?
Varoval jsem vás: jsem zarytý fanoušek Městečka Palerma. A teď se bojím, že po zážitku v NoDu už se mi nebude chtít sedět jen tak v teepee s hlavou skloněnou a na někoho ukazovat. A zde se dostávám k filozofické rovině – je zážitek ještě divadlo? A lze zážitek vůbec recenzovat?
Experimentální prostor NoD, Praha – Janek Lesák a kol.: Městečko Palermo usíná. Režie Janek Lesák, dramaturgie Natálie Preslová, game design Janek Lesák a Natálie Preslová, scénografie Mikoláš Zika, kostýmy Paulína Bočková, hudba Ivo Sedláček, light design Daniel Kozlík, sound design Vojtěch Drobek Krátký. Premiéra 4. ledna 2020.
Komentáře k článku: Smrt jedné táborové hry – tohle je Palermo!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
