Tak nic
Ačkoliv jsem se dost dlouho ochomýtal okolo krvavých plakátů Shakespearovských slavností, vyslechl se zaujetím historky pánů, kteří si přes reklamní byznys plnili svůj sen vydupat ze země něco alespoň trochu podobného umění, a tak vždy s láskou spustili o velkém učiteli, panu Hilském, guru všech, kteří ctí literaturu jako takovou, nejen angloamerické mistry odchované „zámkem plným spisovatelů“, nikdy jsem se nešel na shakespearovské inscenace na Hradě podívat.
Dokonce ani jeden můj známý, dnes už slavný herec, s nímž jsem strávil v mládí s partou jistý důležitý životní mezník, mě nezlákal, když jsem ho potkával pravidelně na Klárově, a on posilněn nějakými panáky či vínem si běžel odehrát nějakého toho Wildu, aby měl na nájem.
Prostě jsem Shakespearovské slavnosti míjel obloukem a nenašel k jejich návštěvě opravdu žádný vážný důvod.
O to větší bylo moje natěšení toho srpnového tropického večera, když jsem se po starých zámeckých schodech z Klárova rozhodl vystoupat nahoru, abych zhlédl Zkrocení zlé ženy.
Podnícen španělskými a italskými turisty a faktem, že zažiju něco jedinečného po běžném dnu stráveném v práci od devíti do šesti, jsem se vyfotografoval s hradní gardou, koupil si lístek a zašel na pivo k Černému volu. Rozhodně jsem se cítil fajn, vyrelaxovaný, skoro jako lidská bytost, když jsem v podvečer na místech, kudy kráčely české dějiny nebo filmaři Bídníků s Liamem Neesonem, pádil do brány purkrabství, abych byl u Toho!
Netušil jsem u čeho, ale jakmile jsem vešel do areálu, pochopil jsem, že všechno bude větší než moje představy. Upřímně jsem žasnul, kolik lidí se sešlo pod širým nebem a připadal jsem si jako na rockovém koncertě. A cítil jsem se v té ohromné pospolitosti náramně, celou tu dobu, kdy jsem čekal na začátek překvapení. Vlastně bylo báječné vnímat ten dav, tak natěšený, zpocený z tropického dne a unavený ze starostí, které teď v krásném prostředí s dvojkou vína v očekávání něčeho, co přesahuje řadu století, vezmou za své a oni dostanou nějakou zábavu, poselství, katarzi.
Pravda, mé sedadlo bylo trochu z úhlu, takže za roh těžko uvidím, ale na druhou stranu už slečně pokladní jsem se dušoval, že Shakespeara je radost i jen slyšet. Diváci napravo ode mě i za mnou se bavili o představitelích rolí, které v kusu uvidí, a já se dozvěděl i mnohé pikantní detaily o věcech, které jsem sice vůbec nemusel vědět, ale na druhou stranu jsem je nesoudil. Vlastně jsem zavřel oči, ve vzduchu byl cítit vzduch, jestli víte, co tím myslím, a vcítil se do davu, který jak v Shakespearově Globu očekával, že mu autor řekne něco nového, co ještě nevědí.
A pak představení začalo. Bylo skvělé, že vzduch začal trochu chladnout, i když scény byly italsky žhavé, začal jsem se aspoň trochu třást. Nikoliv však o postavy, tam nebylo co řešit. Nebojíte se o lady Gaga, i kdyby se v klipu nechala třeba rozčtvrtit. A postmoderní férie rozhodně ne největší Shakespearovy hry byla takovými chytrými, barevnými videoklipy, které vás sice probudí, kdykoliv se vám chce usnout, ale nenechají vás snít, prošpikovaná skrz naskrz. A upřímně řečeno, o nic víc nešlo. Bylo to hezké, milé, držel jsem jim všem palce, ale to držím i kastelánovi na kterémkoliv hradě, který se pro turisty převlékne do historického kostýmu a začne snaživě deklamovat jako ochotník nějaké staré pravdy. Ale nová pravda? Tu jsme se ani tentokrát z Hradu nedozvěděli.
Komentáře k článku: Tak nic
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
