Jiří Stránský
Chce se mi dodat: pokud se dívám, ale to (bohužel i bohudík) nejde především proto, že jsem naopak uzpůsobený i životem naučený (a občas i přinucený) se dívat co nejvíc. Taky je mi třeba se přiznat, že v sobě nosím selské poučení mé babičky o tom, že optimistu víc věcí těší a pesimistu víc věcí štve. A že – když je blbě – to, co těší, utěší víc než to opačné. Ví se o mně, že jsem byl za komunistů deset let zavřený a taky se o mně ví, že pocházím z velice politické rodiny, což právě způsobilo, že do toho, čemu politikové říkají výkonná politika, jsem se nikdy nenechal vehnat či umluvit, ani za pomoci všelijakých všelijak hmotných přesvědčovátek (i tak se tomu říká). V posledních pár letech proto přidávám k poděkování směřovanému k nebesům za to, že jsem se dožil svobody, i dík, že jsem odolal všem svodům, a proto – například – že můžu svobodně napsat do Divadelek, jak, co a koho vidím. Moc se mi líbilo, jak to viděla paní Engelová a že ji těší ještě víc věcí než mě, protože i já přeci jen občas ztrácím víru, že se velké věci narodí ze slušnosti, jemnosti a ohleduplnosti k druhým. A s humorem. Například dneska (a toto dneska se teď bude až do voleb odehrávat každý den) nebylo kam se podívat pro pohodu alespoň očí, když ne duše – kolkolem se prsí nějaký politik nějakým oblbováním. Naštěstí mi rychle došlo, že právě toto je ten správný čas, kdy nejlepší, jak se onomu kolkolem vyhnout, je chytit se stébel i pořádných větví jakéhokoliv kumštu. A když ne kumštu, alespoň dobrých slov. A náš jazyk jich má! Ta slova nás poučí, jak veliký je rozdíl mezi tím, že některou knížku čtu a jinou že si čtu. Jiné knížky jsou zase spojeny s jiným pádem – je přece rozdíl mezi knížkou, kterou si čtu, a knížkou, ve které si čtu. Ale jsou i takové, které si i čteme i si čteme v nich. Teď například v Pokusu o psychologickou skicu událostí v Československu 1968 od ruského novináře Leonida Šinkarjova Všecko jsem skoro zapomněl… Každou volnou chvíli do ní nahlížím, obracím stránky zpátky, a sám sobě moc nerozumím, proč že to dělám, když jsem tehdy byl jedním z mála, který Pražskému jaru nevěřil pro bolavou zkušenost, co dozrála v jistotu, že komunisti sami sebe reformovat nemůžou. Šinkarjova knížka je dokument – žádná krásná literatura, ale leccos v ní má v sobě velikost dobré literatury. Dlouhá léta nahlížel do archivů a suma jeho nahlížení často až bere dech. Zvlášť při podrobných příkladech anatomie moci. Je i sondou do mnoha podob tehdejší družby národů Sovětského svazu a Československa – naskakovala mi při tom husí kůže. Asi i proto jsem si na obranu současně a po kouskách četl v knize, která se jmenuje Vsuvka do putování na západ: Román na přidanou od mladičkého čínského autora jménem Dong Yue, který se narodil roku 1620, a již přeložil Oldřich Král. Vsuvka se to jmenuje proto, že tenhle buddhistický myslitel a spisovatel a příslušník velké generace čínských libertinů – básníků, dramatiků, malířů – se dopustil téměř svatokrádežné parafráze nejslavnějšího ze šesti slavných románů o Opičím králi trvající šestnáct kapitol, a tahle skoro 400 let stará parafráze mi občas připomene některé supersoučasné divadelní hry naší přítomnosti a jejich pohledy na naši minulost i současnost často zakryté několika vrstvami všelijakých metafor. O to víc mě potěšil dejvický Muž bez minulosti. A způsob pana Dong Yue se mi připomínal i při Goldflamově Babičce v Ypsilonce.
Dokončujeme s Hynkem Bočanem scénáře poslední řady Zdivočelé Země (odehrávající se od roku 1976 do roku 1990) a já sedím nad čistopisy posledních verzí a poslouchám si k tomu všelijakou muziku. Od Mozarta přes Ray Charlese až po Keithe Jarreta. Nebo spíš Dianu Krall. Koupil jsem si DVD s MacFerrinem – to, jak si z hlediště vytahuje diváky (či si za nimi zajde) a místo slov s nimi komunikuje tóny. Taky radost. A na stole mám vedle počítače dvě knížečky básní. Jedna je od Karla Šiktance (Vážná známost), druhá od Josefa Hrubého (Osoby). A tak – když mě za oknem vyruší radost ptáků z konečně přicházejícího jara – napiju se z těch knížeček dobrého moku ze sousedství nejskvělejších vín:
… číšnice měla oči z ikony a nádherně ohrnuté, nadvakrát něžně natržené rty… (K. Š.: Tání) A nebo:
… K bohům mám jen přes potok, potom chodím k borovicím po kotníky v podbělu… (J. H.: Kamil).
Tak.
Komentáře k článku: Jiří Stránský
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
