Za podivuhodnými kouzelníky
Pražská výstava Devětsil 1920–1931 ukazuje pestrost a estetickou sílu naší první meziválečné avantgardy, k tomu však ještě dodává, že i po sto letech a po historické zkušenosti lidstva s politickými ideologiemi, které jsou s avantgardou neoddělitelně spojeny, si udržuje sdělnost jazyka, a má tedy dnešnímu člověku co říct. Ba víc, v některých ohledech může znovu inspirovat.
Maketa scény Antonína Heythuma k inscenaci Aristofanovy komedie Když ženy něco slaví, Divadlo mladých na Slupi, premiéra 9. ledna 1926 REPRO ARCHIV VÝSTAVY
V tomto desetiletí a pak ještě chvíli bude jedním z frekventovaných témat světových muzeí a galerií sté jubileum meziválečných avantgard a vůbec umění modernismu. V našem geografickém a kulturním okruhu téma otevřela již na podzim roku 2018 velmi podařená výstava o středoevropské architektuře z období kolem rozpadu habsburské monarchie, která se konala v Centru evropské kultury v Krakově, stejně jako vynikající a odbornými kruhy oceněná výstava Rozlomená doba, pořádaná Muzeem umění v Olomouci. Obě výstavní koncepce tematizovaly středoevropský prostor jako mnohonárodní projev moderních estetických tendencí, reagujících na vlivy přicházející do tohoto prostoru především z Paříže a Berlína. Již na tomto prologu bylo znát, že avantgarda je stále divácky atraktivní a inspirativní především svým univerzálním pojetím umění, kultury a životního stylu. Loňská připomínka založení hnutí a školy Bauhaus, kterou připravila galerie Albertinum v Drážďanech, velkoryse ukázala, že se v letech 1919–1933 jednalo nejen o univerzalistický pokus, jenž zasáhl všechny umělecké disciplíny a kulturní oblasti veřejného života, ale také o první skutečně globální stylový projev. Od této chvíle každý ismus, v těsně provázané souslednosti, existoval fakticky na všech kontinentech jako projev pluralitní tendence. Nadto však už tato výstava také prokázala, že si avantgarda uchovává ohromující živost a schopnost komunikace, mnohdy dokonce i silnější než zažívaná postmoderna…
S těmito myšlenkami může vstupovat návštěvník výstavy Devětsil do gotického prostoru Domu u Kamenného zvonu, který je sám o sobě vynikajícím inspirátorem pro úvahu o epochách a stylu již tím, že nabídne jejich vzájemnou konfrontaci. Tvůrci výstavy si toho byli očividně vědomi, stejně jako jasně dokázali definovat jeden ze svých hlavních cílů: ukázat, co je z této historické vrstvy v umění opravdu stále živé, inspirativní, neřkuli aktuální. Což nastoluje hned úvodní prostor výstavy, aniž by to bylo v doprovodném textu přímo vysloveno. Světelný reklamní sloup, filmový záběr nočního městského ruchu a fotoreportáž z tehdejšího života sdělně připomínají to, co by jistě vyplynulo i jinak, ale proč s tím nezačít hned. Ano, je to náš svět, byť zatím ještě analogový. V té době dosud nevěděl o digitálu, ale už můžeme vidět jeho náznaky, vracíme se tedy na pomyslný počátek, abychom zjistili, že jsme mnohé prožili, a proto i často opustili, hodně zapomněli, ale nic podstatného neztratili.
Dnes z toho naopak můžeme čerpat, zejména pak v architektuře, která tvoří hlavní linii výstavy. U návrhů členů tzv. Puristické čtyřky, zejména pak Víta Obrtela a Evžena Linharta, se bezpochyby nejeden „zelený“ návštěvník rozesní nad čistotou konstrukce a jemností technického výrazu rodinných vil a obytných budov, oproštěných od dekorativismu, ale o to víc v jakémsi nenásilném kontrastu otevírajících prostor svému přirozenému okolí. Krejcarův model obchodního domu Olympic, který dominuje této části výstavy, nám zase připomíná, co již bylo vysloveno výše – umění generace Devětsilu je stále součástí našeho života, přijímáme to dnes skoro automaticky.
A jsme u dalšího spojení s naší dobou: automatismus myšlenek i pohybu, představ i umělých vyjádření tvoří jednu z určujících tematických linek devětsilové estetiky, která v literatuře našla své skupinové vyjádření v tzv. poetismu (V. Nezval, K. Biebl, J. Seifert aj.), ve výtvarném umění v koláži (K. Teige), v experimentech kineticko-elektrických soch Zdeňka Pešánka či v pokusech syntézy vizuálního umění a hudby Miroslava Ponce. Ne náhodou tuto vrstvu na výstavě zahajuje Feuersteinova scénografie k inscenaci expresionistické hry o vzpouře robotů R.U.R. Karla Čapka. A když jsme u divadla, nesmí chybět další projev téhož jevu, jímž je zde nahrávka voicebandu, sborové recitace Emila Františka Buriana, zapůjčená z archivu Českého rozhlasu.
Tím se plně dostáváme k divadlu. Své podstatné místo zaujímají scénografické návrhy, které tvůrci výstavy vybrali velmi citlivě a proporčně, přitom tak, aby byla zastoupena všechna zásadní jména scénografů této generace, zůstalo ale zároveň místo pro ukázky neokoukané, ba i pro širší veřejnost překvapivé. Osvobozené divadlo nesmí chybět, ale je osvěžující, že se tu nepotkáváme s tím neznámějším, co se v té souvislosti objevuje v každé publikaci, a to mnohdy i časopiseckého čtiva do vlaku.
Návrhy a makety scén Bedřicha Feuersteina, Antonína Heythuma a Zdeňka Rossmana připomínají, že to byla právě tato disciplína, která z celé avantgardy pronikla nejdřív do oficiálního prostoru prvorepublikového státu, na velká jeviště Národního divadla v Praze a v Brně či Městského divadla na Královských Vinohradech.
Odcházíte z Domu U kamenného zvonu v povznesené náladě. Broukáte si rytmické jazzové melodie toho věku, v duchu si možná vybavíte Nezvalovy verše Viděl jsem volného člověka / jenž proměňoval krystaly staré skutečnosti v nový útvar / Viděl jsem život v nespočetných proměnách a blahořečil lidské touze / hnáti se za novými hvězdami a dumáte nad oslňující generací Devětsilu, která je spojena s prvorepublikovým budováním a současně s jeho negací prostřednictvím utopistické konstrukce socialismu. Jen těžko se hledají příklady pro to, že bychom byli v něčem dál nebo alespoň výš. Jsme jenom fyzicky mladší, leč duchem mnohem starší a hlavně vyčerpanější.
Devětsil 1920–1931, Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1, 11. 12. 2019 – 29. 3. 2020, út–ne 10.00–20.00 hod.
Komentáře k článku: Za podivuhodnými kouzelníky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
