Dobyvatelé nebezpečných území
Aktuální stav tance pohledem festivalu Tanec Praha
Letošní mezinárodní festival Tanec Praha představil kvalitní program. Ovšemže je mi líto, že slevil z rozsahu a bohatosti a dal se na osvětovou dráhu v regionech. V zúžených mezích však program neměl slabá místa.
Jsme s ním (stále ještě) v Evropě. Jak adekvátně zachytil festival aktuální stav tance? Velmi slušně.
Výběr děl zde reflektovaných představuje různé odpovědi na tuto otázku.
Taneční virtuozita ve službách ducha
Když se rodil (a obrozoval) moderní tanec, opakovaně se vymezoval proti mechanické virtuozitě. Současná doba vyřešila tuto kvadraturu kruhu a virtuozita se z nepřítele stala spojencem spirituality. Důkazu se nám dostalo v choreografii Vertical Road britského umělce indického původu Akrama Khana, která představovala absolutní vrchol festivalu. I kdyby se Akram Khan neinspiroval súfíjskou mystikou, jak tomu bylo, ze samé podstaty jeho tance by vyplynulo spirituální poselství. Tento tanec aktivuje posvátnou geometrii. Jejími prvky jsou vertikála, kružnice a spirála. Kdo řekl vertikála, řekl spiritualita, kdo řekl rotace, řekl extáze, a spirála – spojení obou – je spirituální cestou tanečníků.
Tanečníci – jsou jimi představitelé různých ras, muži i ženy – zde představují lidstvo. Vyvstávají na jevišti v bledých oblacích vznášejícího se pudru jako z prachu země. Třpytí se ve zlatavém světle reflektorů jako mýtičtí hrdinové, jsou obrazem lidského údělu a poslání. Jsou živočišní, konfliktní, vášniví, houževnatí a uhranutí svou cestou. Ženou je osudové údery bubnů. Žene je vlastní energie, která se svíjí do spirál. Světlo je vysává vzhůru po vertikále. Proud vrcholné současné taneční techniky je strhává do rotační smrště, do všech možných krouživých směrů a rytmů v kontinuálním víru. Jsou naším ideálním obrazem. Jsou na cestě.
Setkání civilizací v současné taneční kultuře
Podobně jako Akram Khan je Sidi Larbi Cherkaoui představitelem multikulturního trendu, kterým se tanec podílí na zásadní změně smýšlení civilizace. Festival představil Praze tohoto belgického tvůrce s marockou krví vůbec poprvé – transkulturní Sútrou. Ne beze smyslu pro kasovní úspěch na ní Chercaoui spolupracoval se šaolinskými mnichy, kteří představují jeden z vrcholů světové pohybové kultury. V setkání tanečních kultur zvítězila Asie. Dvacítka bojovníků, kteří vyrážejí vpřed v úderech a kopech, metají přemety a salta a provádějí na hranatých dřevěných sloupech variace na akrobatické střety klášterního bojového umění, jsou neporazitelní.
Evropa, představovaná jediným tanečníkem, nabídla naopak herní princip – v několika impromptu s dětským akrobatem-mníškem. Držela také silnou kartu geometrického a kompozitního chápání prostoru – scénografický design přeskupitelných dřevěných krabicovitých/sloupovitých segmentů a hru s jejich permutacemi. Esa v ruce ale držela Asie. Taneční civilizace se neprostoupily. Nicméně asijské věkovité virtuozní bojové umění sečtené s evropským smyslem pro čistý design stvořily spolehlivou diváckou bombu.
Asijské sakrální chápání prostoru a jeho proměn se zase promítlo do nejlepšího tanečního představení loňského roku v Maďarsku, TaoTe mladého choreografa Ference Fehéra, který si razí cestu mezinárodní scénou. Jeho duet se inspiroval starobylou čínskou Knihou proměn – Tao Te-ťing a jejími permutacemi věštebných diagramů. A jako se věštebná dřívka skládají do množství kombinací, za nimiž čteme nesčetné možnosti osudů, tak se skládají, rozkládají a pře-skládávají Fehérovy taneční variace. Šlo o vrcholnou ukázku současné taneční virtuozity velmi mužného a dynamického typu. Dva muži, střídmě oblečení do evropských tmavých obleků, aniž se snaží podbízet asijské vnější formě, naplňují vnitřní principy asijského myšlení. A nescházel tu ani zenový humor.
Drsní dobyvatelé nebezpečných území duše
Řecko-slovenská dvojice Linda Kapetanea & Jozef Fruček / RootlessRoot Company přivezla do Prahy nové představení Eyes In The Colors Of The Rain. RootlessRoot rázně míří do evropské ligy. Jsou představiteli výrazově neurvalého a obsahem temného proudu současného tance (do Prahy ho uvedl svého času Win Vandekeybus), který stejnou měrou rozdírá duše, jako knokaufuje svou tělesností.
Nové představení je aspektem naší současné apokalypsy. Patří k ní vyšinuté postavy – Fručekovy tipi fissi. Ten je skvěle přetavuje do tance – jeho neurotické pohybové evoluce jsou pozoruhodné jak tanečně, tak klinicky. Opakovaně přijímá na svá bedra kříž šílence. Fruček je hluboce archetypálně uvažující choreograf, který má zároveň ucho nastražené na alikvótní tóny doby. K té patří konflikt, zápas. Logicky se to promítá do taneční identity RootlessRoot: v novém díle přinášejí další zápasivý materiál, přetvořený na taneční variace, neunikla jim ani zápasivá podstata tanga. To vše ovlivňuje i obraz ženy, ztvárňované Lindou Kapetaneou, (podobně jako u Vandekeybuse) silné (super)ženy, mýtické i futurologické, přežívající dějiny i šílenství mužů.
Meta-experimenty nejmladší taneční generace
V minulých ročnících to bývala i nevyrovnaná úroveň choreografií ze sekce Evropská taneční laboratoř, která snižovala úroveň festivalu. Letos bylo z ETL kvalitní všechno. Večery této sekce jsou věnované mladým, nedávno objeveným tvůrcům, jejich provokacím, hravosti, výstřednostem. Hledají místo na slunci; vždyť dvě silné předchozí choreografické generace zvedly laťku vysoko a ještě neodcházejí.
V této sekci se právě objevil i Ferenc Fehér (o němž výš v jiné souvislosti). Španělka Roser López Espinosa představila v Miniatuře cross-over filmového obrazu a živé akce na jevišti, formu u nejmladší generace velmi oblíbenou. Průmět na plátno zachycoval to, co se dělo reálně na scéně, ale zmanipulován tak, že se na plátně vytvářely iluze. Ve dvojici s další tanečnicí choreografka vytvářela filmově-iluzivní skládanky těl, přičemž jedna postava byla promítána zvětšená, kdežto druhá jako miniatura. Tak se na bílém plátně objevila např. malinká tanečnice mezi obrovskýma nohama kolosu té druhé či balancujíc na hraně její dlaně. Obě jsme však zároveň viděli živě na scéně, jednu tančit, druhou v roztodivných polohách se plazit kolem promítačky. Výtvarně čisté – převažovala běloba – a nápady zahuštěné představení.
Nejmladší generaci k srdci přirostla i postmoderní ironie, zcizovací postupy, prodávání přehmatů a selhání, vůbec meta-sdělení a kontextuální hry všeho druhu. „Sólo“ Passo-duo Italky Ambry Senatore začíná konceptuálně a ironicky nehybnou postavou manekýny v zelených šatech a černé paruce a rozvine se ve vzdušnou a elegantní taneční skicu, o kterou se pere koncept, naše současné postmoderní rokoko a módní molo. A z drobných akcí, které zpočátku vypadaly jako optické klamy (na opačné straně scény se objeví ruka tanečnice, která stojí na forbíně; identická postava zachází za šálu na jedné straně a z druhé strany z ní vychází), se zrodí v závěru úplná dvojnická postava. „Sólo“ dohrají dvě identické manekýny (a málem i tři). Bylo to přesné, inteligentní, jemné, vtip byl vážený na lékárenských vážkách.
Je to génius! Klaun-filosof Clément Layes
Součástí evropské taneční laboratoře bylo i žonglérské sólo Allege Francouze Clémenta Layese v intencích nového cirkusu. Jak nový cirkus, tak současný tanec vznikly v době znovuobjevování těla a volání po zdivadelnění divadla a mají společné publikum. Produkce nového cirkusu proto často figurují v rámci festivalů současného tance.
Ten večer jsem si s mnoha diváky notovala: Je to génius! Na začátku představení však dělá Layes dojem úplného blbce. Kýbl, hadr, stůl, prťavý květináč s umělou kytkou, cákance rozlité vody, vše je ošklivé, on sám balancuje na ošklivě vyvrácené hlavě skleničku, nechává ji cestovat sem a tam po své lebce, zátylku, šíji a přitom vykonává úkony, které vyhlížejí poměrně autisticky. Nic nedává smysl. Chápeme jen, že je to virtuoz největších myslitelných pitomostí. Dalo by se shrnout, že hledá nejkrkolomnější cestu, jak zalít umělou rostlinu. Jak absurdita počínání, mechanická invence a nadskutečná obratnost eskaluje, lezou nám oči z důlků. Vše ovšem teprve vyvrcholí, když opustí žongláž a začne výklad. Několik vznešených substantiv (Mechanika, Sen, Energie, Poezie, Omezení…) vztáhne klaun na své rekvizity (kýbl, hadr, skleničku, louži, květináč…) a dá jim zpětně významy, po kterých jsme dosud marně pátrali. Z nalepení abstrakt na tuctové úkony odvodí strašně legrační, stručný, drtivě inteligentní a přesvědčivý popis světa očima filosofa.
Zajímám se o způsob, jakým Spinoza rozvíjí myšlenky ve své Etice, jak je převádí do geometrického řádu. Pokouším se vytvořit podobný systém, kdy se v procesu stále objevují nové kombinace… (To byl Cl. Layes!)
Komentáře k článku: Dobyvatelé nebezpečných území
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)