Divadelní noviny > Názory – Glosy
Dva Karlové při hymně
V prvním čísle letošního Hosta se spisovatel Jan Němec pod titulkem Jen mrtvé ryby plavou s proudem zamyslil nad výjevem charakteristickým pro převratné prosincové dny roku 1989: na balkoně nad stotisícihlavým shromážděním na Václavském náměstí zpívají hymnu Karel Kryl a Karel Gott. Hle, jeden z nejrozporuplnějších symbolů v našich novodobých dějinách, poznamenává autor článku.
Větu o mrtvých rybách vyřkl Karel Kryl jako erbovní. Angažovaný básník vyjádřil bytostný odpor proti okupaci roku 1968 a jejím následkům, pokračoval v něm jako exulant a po návratu domů se stejně nekompromisně vyslovoval proti všemu, čím ho zklamala domácí devadesátá léta. Příčiny shrnul Jan Němec takto: neochota ukázat na viníky morálního marasmu normalizace; zklamání z toho, jak se bývalý disent zachoval k exilu; povýšení ekonomiky nad kulturu; rozdělení Československa bez referenda.
Přiznávám, že když jsem 4. prosince 1989 zahlédl v televizi oba zpívající Karly, vznikl i ve mně dojem něčeho z gruntu nesouladného. Kryl ovšem teprve s odstupem zhodnotil své tehdejší vystoupení jako pomýlené, nešťastné a chybné.
Poté co jsem se koncem června 1990 stal členem Pithartovy vlády, seznámil jsem se se zásadním principem režimní transformace, který jsem dotud neznal: veškerá polistopadová legislativa vychází a bude i napříště vycházet z nedávno dohodnutého výkladu, že současný demokratický systém ztělesňuje právní kontinuitu se systémem minulým.
Mé rozhodnutí smířit se s tímto závažným výkladem a nerezignovat na politickou aktivitu provázejí dodneška pochyby. Dodatečně jsem obraz obou Karlů při hymně pochopil jako spontánní politické poselství nebo vzkaz občanům, že nadchází doba národního porozumění – tak se nazývala druhá Čalfova federální vláda –, z něhož nebude nikdo vyloučen. Sedělo v ní deset komunistů.
Je pravděpodobné, že přímo tak to nezamýšleli Václav Havel a jeho přátelé, z jejichž okruhu zřejmě nápad na vystoupení obou Karlů vzešel, ale odehrálo se to ve znamení příštího vývoje. Nelze mu upírat logiku a politicky realistickou základnu, stejně jako některým dalším jevům, které Karla Kryla zklamaly.
Mé téma však netkví v rozboru básníkova zklamání z české popřevratové politiky. Chci polemizovat s názorem, jako by druhý člen balkonového dua patřil před morální soud.
Vedle básníka, který na sebe kladl hamletovsky přísný a riskantní nárok být zrcadlem nastaveným společnosti, a to bez ohledu na konflikty, jež tím vyvolá, stál podle mého zpěvák, který si vytkl zcela jiný životní cíl: zpívat za všech okolností písně, jež budí příjemné a radostné pocity, a vydělat co nejvíc peněz. To se mu znamenitě dařilo. Krylovský tvůrčí nárok na sebe nevznesl. Nemohl by mu dostát, ani jím nebyl povinován. Zaslouženě dosáhl široké obliby. Byl hrdinou profesionálního provozu běžícího za diktatury i za demokracie. Z praktických důvodů se nevyhýbal účasti na nejrůznějších veřejných podnicích a demonstracích, k níž ho dobová politická moc přizvala nebo přiměla. V posledních letech zdobil svůj životopis reklamně ušlechtilými motivy.
Odmítám ho za to soudit, a tím substituovat fakt, že reální viníci normalizačního marasmu nebyli ani nalezeni, ani hledáni. Posouzení naopak vyžaduje skutečnost, že tohoto výkonného umělce, jehož profil výrazně spoluutvářela komerčně zaměřená agentura, slavili dnešní hodnotově nezakotvení představitelé moci při příležitosti jeho úmrtí, jako by šlo o svébytnou tvůrčí osobnost, a za podstatné měřítko umělecké velikosti označili masovou popularitu. Byl to stranicky zištný, matoucí, zhoubný a odsouzeníhodný zásah státu do kultury a do společenského vědomí.
Komentáře k článku: Dva Karlové při hymně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
