Divadelní noviny > Festivaly

Cirkopolis: Cirkus tělo na tělo

Mezinárodní festival nového cirkusu Cirkopolis se konal již posedmé. Vedle tradičních pražských scén, jako jsou Palác Akropolis, Kasárna Karlín a divadlo Ponec, se vtěsnal i do bytu vinohradského činžovního domu. Během sedmi dnů od 9. do 15. února 2020 mohli diváci zhlédnout sedm navzájem odlišných, originálních projektů – pět zahraničních a dva česko-slovenské.

Z cirkusových disciplín se nejčastěji objevily pozemní a párová hand to hand akrobacie, klaunerie a žonglování, ojediněle dvojitá čínská tyč a zavěšené lano. Úroveň uměleckého programu letošního ročníku nejenže zcela zastínila loňské přehmaty, ale navíc se festival snad ve své historii nejvíc zaměřil na blízkost artistů a publika. Participace umělců a diváků při představeních byla příjemným osvěžením, překvapilo putování bytem či žižkovskými ulicemi. Není také bez zajímavosti, že až na jednu jedinou výjimku se na jevištích střídali výhradně muži. A čím se rozhodně letos nešetřilo, to byly příběhy a slova!

Dramaturgický výběr dal šanci začínajícím tvůrcům (Osmý den od La Mob À Sisyphe, LAVABO triptychu Stárková, Blaha, Menoušek, či Nivó Daniela Kvašňovského), představil unikátní intimní projekt (Se Prendre dvojice Claudel Doucet a Cooper Lee Smith), dokázal uvést současnou tanečně – cirkusovou špičku (Red Haired Men od Alexandera Vantournhouta) i žonglérské legendy (Compagnie Ea Eo: How to welcome the Aliens?). Tematicky se proháněl po časové ose od minulosti do daleké budoucnosti, rozebíral druhy mezilidských vztahů a pomyslným společným jmenovatelem jako by se stala absurdita – radost z údivu nad nesmyslem. Festival byl také přehlídkou světových cirkusových škol. Například Kanaďané Claudel Doucet a Cooper Lee Smith studovali na cirkusové škole v Montrealu, trojice performerů z Osmého dne se zformovala na škole Le Lido v Toulouse, Alexander Vantournhout a dva jeho spolupracovníci (Axel Guérin a Winston Reynolds) se poprvé potkali na holandské akademii ACAPA, Benjamin Monki Kuitenbrouwer je absolventem Codarts Rotterdam a Daniel Kvašňovský aktuálně studuje na profesionální cirkusové škole FLIC v italském Turínu.

Česko-slovenské reprezentace se ujali performeři Lukas Blaha se site-specific projektem LAVABO a Daniel Kvašňovský s Nivó. Pátrali po podstatě, při tom bořili všechny hranice intimity a jejich přínosem byla veřejná odvaha riskovat, vyslovit otazníky beze strachu ze selhání.

Nejvíce repríz odehrála dvojice akrobatů Claudel Doucet a Cooper Lee Smith. Jejich „milostné“ drama Se Prendre situované mezi čtyřmi stěnami bytu bylo jedním z vrcholů festivalu. Ve svém jádru řešilo běžné věci, jako je seznámení, zamilovanost, společná noc, vyčpělost vztahu, opětovné sblížení a tak dále. Nevšední však byl způsob sdělení. Tvůrčí tandem zvolil k vykreslení nejjemnějších intimních nuancí ryzí cirkusové prostředky, a to před zraky velmi nízkého počtu diváků. Ti seděli, stáli, popocházeli v bezprostřední blízkosti performerů, dokonce jim i překáželi. Vejít se do kuchyně, kde oba mlčky koexistovali a narůstalo dusno, nebo nahlédnout do svíčkami osvětlené koupelny, kde se tančící pár usmiřoval ve vaně, nebylo v patnáctičlenné skupině diváků rozhodně snadné. Byli jsme publikem, či přihlížejícími? Artistka a režisérka Claudel Doucet spolu s akrobatem Cooperem Lee Smithem vytvořili unikátní bytový cirkus, v němž pohyb byl vším.

Nejčastějším pohybovým prvkem v představení Osmý den/ Huitième Jour byl pád. Francouzský soubor La Mob À Sisyphe si za výchozí situaci zvolil soužití tří známých. Aniž by bylo jasné, jaké okolnosti je nutí k setrvání ve společném bytě, podařilo se trojici komiků úspěšně řetězit jeden gag za druhým. Nezdary a katastrofy, manipulace s předměty a pozemní akrobacie, kořeněné klukovským provokováním, byly hnacím motorem nonverbální grotesky.

Nejabsurdněji s nonsensem pracoval belgický choreograf a artista Alexander Vantournhout, který vytvořil specifický svět dada inspirovaný ruským surrealistou Daniilem Charmsem. Představení Zrzci, v originále Red Haired Men, bylo sérií nepředvídatelných zvratů a choreografií, jejichž specifikem byla zcela propustná hranice mezi tancem, akrobacií, manipulací a magií. Precizní fyzickou práci čtveřice zrcadlila stylizovaná scénografie využívající černo-bílý kontrast. Brilantní výkony a přesnost umocnily zážitek z komplexní divadelnosti, z níž cirkus nevyčníval jako pozlátko, ale byl organickou součástí mnohovrstevnatého projektu.

Nejhovornějším ze všech účinkujících byl patrně holandský artista a hudebník Benjamin Monki Kuitenbrouwer, jenž ve svém sólovém představení Static kombinoval výrazové prostředky jako pejsek s kočičkou při vaření dortu. S nostalgií se ohlížel do devadesátých let, pouštěl gramodesky, experimentoval s diváckou spoluúčastí a dobovými předměty typu walkman nebo s retro počítačovou hrou Mario a v podstatě stále „něco“ vyprávěl. Dvojitou čínskou tyč, jež byla páteří scény, využíval poskrovnu. Celek působil jako pytel pouťových překvapení, mezi nimiž jsou sáhodlouhé barevné sladkosti o ničem, sem tam prskavka, jinak cukrová vata a balast.

Nejbarevnější show obstarali legendární žongléři Eric Longequel a Jay Gilligan. Belgické duo Ea Eo v představení How to welcome the Aliens? šlo cestou přímočaré komunikace s diváky, která vyvrcholila happeningem pod žižkovskou věží. Jejich posláním bylo vytvořit po vzoru Zlaté desky z roku 1977 vzkaz pro mimozemšťany, obohacený o žonglování. Originálně pojatý nácvik na uvítací ceremoniál, estráda s nadsázkou a černým humorem stála na více jak dvacetiletých zkušenostech žonglérské kariéry. Závěrečné představení festivalu Cirkopolis vyznělo jako nositel důležitého poslání, a to nebrat se příliš vážně a cirkus naopak brát jako nevyčerpatelnou hru.

• Autor: Hana Strejčková
• Publikováno: 2. března 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Cirkopolis: Cirkus tělo na tělo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ