Život na korze IV
Famózní flám
Když potlesk po našem „Godotovi” v Činoherním klubu ztichl, běžel jsem k herecké šatně. Přede dveřmi už stál Leoš Suchařípa a křičel na mě: Toho Dančiaka bych zulíbal! A potom rozrazil dveře a udělal, co říkal.
Další večer s Mrożkovými aktovkami byl jiný – v hledišti vypukla přímo politická demonstrace. Vždyť témata všech tří aktovek byla politicko-satirická. Ať už vystupovali dva skromní úředníčci deptaní brutální pěstí – nejdřív obyčejnou a pak rudou, anebo dva fízlové, co hledají svou oběť, anebo nakonec dva demagogičtí ztoskotanci na širém moři, kteří sežerou toho třetího (první ztoskotanec jako by z oka vypadl Brežněvovi, druhý Ulbrichtovi a ten třetí, kterého snědí – Marián Labuda – byl oblečený v barvách trikolory: bílá-modrá-červená).
Potom jsme v Činoheráku flámovali do rána, Vodňanský se Skoumalem hráli a zpívali svoje písničky a náš hudební „spolupracovník“ Ivan Marton a my s ním jsme sborově zpívali na melodii All you need is love rozsudek z procesu s buržoazními nacionalisty, který končil refrénem: Obžalovaného Husáka na doživotí! Vždycky když si vzpomenu na ten slavný flám v Činoheráku po našem pražském triumfu, ani se nedivím, že nás do roka zlikvidovali. Bylo to přece logické.
Se svým nejlepším ředitelem Kornelem Földvarim a Olgou Feldekovou – po listopadovém převratu
Nejsvětlejší období
Naše existence byla vlastně anomálií. Když se to tak vezme, vznikli jsme v tom roce 1968 náhodou. Chystali jsme se sice založit divadlo, ale až o rok později. Na podzim 1968 však vznikla zvláštní situace: na jedné straně přející společenská atmosféra (paradoxně, protože tanky byly ještě za městem), na druhé straně rychlé konstituování souboru, dané emigrací Milana Sládka. A tak jsme se ze dne na den ocitli – my, kteří jsme si spolu rozuměli – v jedné hospodě spolu s Lasicou a Satinským a vzniklo cosi na tu dobu velice zvláštního. Ten soubor nebyl organizací, byl to opravdový organismus. Ničím nerušený organismus. Nikdo z nás nebyl členem komunistické strany, takže v tomto „podniku“ nebyla ani ZO KSS. Nebyl tam ani ZV ROH, neboť nikdo z nás nebyl v odborech. Zkrátka a dobře, neexistovala tam nijaká „dobová“ společenská organizace. Existovalo dvanáct až patnáct přátel plus další kamarádi v souboru L+S. To vy, mladší čtenáři, můžete dnes jen těžko pochopit, co to v komunistickém systému znamenalo. A skutečnost, že vzniklo divadlo, které nebylo organizací, ale bylo naopak opravdu živým organismem, kde se dali dohromady lidé, kteří si rozuměli a kteří sebe sami řídili v mocenském vakuu, které tu vzniklo v srpnu 1968 a trvalo jenom do roku 1969 v atmosféře vzdoru, to byl myslím ten zázrak, který umožnil, že herci na jevišti působili neobyčejně svobodně. Ta svoboda, která vyzařovala z jeviště (z obou souborů, činoherního i L+S), byla zvláštní a lidi v hledišti fascinovala. V tom čase to byla anomálie; stejně jako byla anomálií neexistující „podniková“ politická či odborová organizace, tak byl anomálií i přirozený organismus, který se v divadle vytvořil. A ta anomálie existovala celých patnáct měsíců, od září 1968 až do odvolání Kornela Földváriho 13. února 1970. To bylo první, nejsvětlejší období Divadla na korze.
Normalizační praxe
Potom už přišla takzvaná normalizační praxe: ministerstvem nasazený ředitel – komunista, který nás udával (možná nejen na ministerstvu) a měl za úkol divadlo „znormalizovat“, tedy zničit. Borskému se to podařilo po etapách. Nejdříve „stáhl“ z repertoáru několik inscenací souboru L+S i činohry, potom zrušil soubor L+S (a z jejich rozpočtu financoval vznik nového Poetického divadla) a nakonec sám ministr Válek po protestu sovětského kulturního atašé, který následoval bezprostředně po jeho návštěvě Gogolovy Ženitby, zrušil zvláštním dekretem činoherní soubor a vlastně celý podnik Divadelní studio i s ředitelem Borským. Tady je doslovné znění: Podle § 62 odst. 2 Hospodářského zákoníku č. 109/ 64 Sb. ruším dnem 1. července Divadelní studio v Bratislavě. Toto opatření bylo nutné vykonat pro soustavné porušování finančních a hospodářských předpisů a pro ideově-umělecké nedostatky v jeho činnosti. V tomto dekretu byly samozřejmě zůrazněny „ideově-umělecké nedostatky“, ale nezanebatelné bylo i „soustavné porušování finančních a hospodářských přepisů“. Na důkaz tohoto tvrzení byla vypracována stopadesátistránková revizní zpráva. Jak říká Földvári: z odboru resortní kontroly ministerstva kultury se této činnosti ujal revizor s příznačným příjmením Turek. Obvinil divadlo z finanční nedisciplinovanosti, a tak Földvári přes rok chodil pravidelně na policejní výslechy a vyvracel absurdní obvinění. Naštěstí mu pomáhal schopný obhájce: mladý právník Ján Čarnogurský. Všechno vyvrátil a žádný soud se – navzdory ministerské „objednávce“ – nakonec nekonal!
L+S se ještě pokusili o „záchranu“ na Moravě. Získali angažmá na sezonu 1971–72 ve Večerním Brně. Obnovili tam v režii Janka Roháče Večer pro dva, složený z jejich úspěšných dialogů, a s velkou slávou uvedli s Roháčem novou „burlesku“ Jak vzniká slepice. V Brně jsme se na té premiéře setkali skoro všichni jejich přátelé a fandové z Bratislavy i Prahy (i můj otec tam přicestoval z Prahy). Byl to nezapomenutelný večer, přestože jsme tušili, že se blíží konec. V lednu 1972 jim zakázali premiéru, kterou Janko Roháč uvádí v divadle Ateliér v Praze, krátce nato ještě zahrají v Českých Budějovicích svou brněnskou Slepici – a spadla klec! Potom, co je v roce 1970 prakticky vyhostili ze Slovenska, nesměli od roku 1972 hrát už ani v Čechách a na Moravě.
Když se nám podařilo roku 1968 založit Divadlo na korze a já dal výpověď na VŠMU, zůstal mi na divadelní fakultě drobný dvouhodinový externí úvazek Teorie herecké tvorby. Ten jsem si udržel ještě dva tři roky po zrušení Korza. Ale potom si mě zavolal do rektorské kanceláře prof. PhDr. Mrlian a oznámil mi, že mohu dále na fakultě působit, jenom když napíšu sebekritiku. Neměl jsem na to chuť, a tak mě přesvědčoval velmi přátelsky: uznal, že režim je nemilosrdný, ale – co se dá dělat – je zapotřebí se mu přizpůsobit. Nebojte se, ubezpečoval mě, já tu vaši sebekritiku nemíním nikde zveřejňovat, zamknu ji do trezoru, mně stačí, že budu moci nadřízeným složkám sdělit, že ji mám, že jste ji napsal. A pak žoviálně vyprávěl, jak býval za studentských let s mým otcem na internátě Lafranconi, jak oba – „rodáci“ z Liptova a luteráni – drželi pohromadě, oč byl ten tehdejší režim za první republiky demokratičtější než ten dnešní… Zkrátka a dobře podle tehdejších kriterií to byly řeči přímo revizionistické, ne-li protistátní. Ale ani pak jsem nabídku nepřijal. A tu mě rektor překvapil: Dočerta, to se bojíte, že budou vaše jméno číst na Svobodné Evropě, že jste podepsal sebekritiku? Na to jsem opravdu nemyslel, něco takového ta stanice ani nevysílala, nemělo to žádnou logiku. Vzápětí rezignoval, otevřel mi dveře a jetě dodal: Ne abyste někde citoval, co jsem vám tu všechno říkal. Protože – pamatujte si – co já řeknu mezi čtyřma očima, to kdykoliv popřu! Tak skončila má pedagogická činnost. A za několik týdnů jsem dostal dopis ze Svazu slovenských dramatických umělců, podepsaný jeho předsedou, národním umělcem Mikulášem Hubou, že mě za mé politického postoje v roce 1968 z tohoto svazu vyloučili. Zpátky mě po listopadu 1989 přijala nová předsedkyně Emília Vášáryová a na Divadelní fakultě VŠMU mě zakrátko nato rehabilitovali spolu se třemi dalšími vyhozenými: Milanem Šimečkou, Petrem Karvašem a zesnulým Jánem Kalinou in memoriam.
V normalizačních sedmdesátých letech se mnoho lidí protloukalo po všelijakých zaměstnáních, takže na to, jak jsem se protloukal já, si vůbec nemohu stěžovat. Po zrušení Divadla na korze jsem sice půl roku nemohl sehnat místo, ale po čase se mi podařilo – zejména díky příteli Kornela Földváriho Vladimíru Petríkovi, který působil v Literárněvědném ústavu SAV – získat tříletou smlouvu na studijní pobyt v oddělení divadla a filmu. Psal jsem tam biografická hesla překladatelů divadelních her do chystaného Slovníku slovenského divadla.
(Pokračování)
Přeložil br
Komentáře k článku: Život na korze IV
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
