Jak chtěl Konstantin Sergejevič poradit negeniálním
Nadaný režisér se pokusil krýt herce, kteří se v jeho rukou stali pouhou hlínou k modelování malebných skupin a mizanscén, s jejichž pomocí realizoval své zajímavé ideje. Ale při nedostatku herecké techniky interpretů mohl jen demonstrovat své ideje, principy a hledání, uskutečnit je nebylo čím a s kým. (…) Ještě jednou jsem se přesvědčil, že mezi režijními představami a jejich naplněním leží velká vzdálenost a že divadlo je především pro herce a bez herců existovat nemůže, že nové umění potřebuje nové herce s úplně novou technikou.
(K. S. Stanislavskij v Mém životě v umění o Mejercholdových inscenacích ve Studiu na Povarské)
Stanislavského objev herecké kreativity a jeho sociokulturní souvislosti (název je to dlouhý a komerčně nevděčný, ale přesný) je desátou knihou, kterou za posledních deset let Jaroslav Vostrý jako autor či editor publikoval. U autora na prahu devadesátky je to úctyhodná bilance – ještě úctyhodnější je, že některé texty z této doby patří k vrcholům jeho rozměrného díla. Po jistých rozpacích, s nimiž jsem v DN před rokem recenzoval knihu České drama a český hrdina, mě těší konstatovat, že k nim patří i „Vostrého Stanislavskij“.
Jaroslav Vostrý je pochopitelně znalcem ruského divadla (viz jeho dávná monografie o Leonidu Leonovovi či stále pozoruhodná skripta Ejzenštejnovy lekce divadelní režie) a o jeho předním postavení mezi těmi, kdo se v Čechách věnují dějinám a teorii herectví, rovněž není pochyb. Současná knížka ovšem není převážně interpretačním komentářem Stanislavského teoretických spisů: spíše rozvíjí témata z Vostrého nedávných studií ze sborníků věnovaných Jiřímu Frejkovi, která bychom mohli souhrnně nazvat sociokulturními souvislostmi avantgardní divadelní režie. Těm jsou věnovány i nejpronikavější partie recenzované knihy, která se skládá z pěti esejistických „řezů“ do daného tématu.
První dva – Stanislavskij a Diderot a Stanislavskij a Meiningenští – jsou spíše zručným „opáčkem“ z dějin moderního divadla a vylíčením souvislostí a zázemí vzniku MCHATu a jeho divadelní revoluce spočívající (stručně řečeno) v definitivním ustavení herectví jako svéprávné umělecké tvorby, nikoli projevem sebezručnějšího řemesla. Ve třetím (Stanislavskij a ismy) pak autor poutavě líčí situaci, kdy Stanislavskij při všem obdivu a mezinárodním úspěchu (Vostrý se věnuje i nadšenému tuzemskému ohlasu hostování „Moskevských“) pociťuje vyčerpanost vlastního uměleckého programu, přirozenou reakci na mchatovský realismus v rozvíjení „starobylých“, stylizovaných divadelních forem, potřebu vyrovnat se se symbolistní dramatikou a především vlastní hereckou únavu. Dospívá tudíž k rozhodnutí se intenzivně a plánovitě věnovat výzkumu herecké kreativity v přesvědčení shrnutém v mottu tohoto článku: že obnova divadla je nemyslitelná bez obnovy herectví. A tu nezajistí ojedinělí geniální herci a herečky, ale celkové pozvednutí jeho úrovně. Toho nelze dosáhnout jinak než pomocí osvojení nějakého systému, aby se ho mohli držet i herci a herečky, kteří zrovna nejsou geniální, shrne Vostrý lapidárně.
U čtvrté kapitoly sice mate její název Stanislavskij a Rokitansky, ale Vostrý v ní pregnantně předkládá hlavní aspekty Stanislavského metody fyzických jednání a suverénně vřazuje jeho úsilí o aktivaci podvědomé, nevykalkulované přirozenosti do dobového kontextu „věku vhledu“ přelomu století fascinovaného ve vědě i uměním nepoznanými silami lidského nitra.
Kniha vrcholí kapitolou Stanislavskij a Mejerchold: Modernita a tvořivost. S empatií i žádoucím odstupem (jak zní Vostrého oblíbená formulace) je zde načrtnuta polarita mezi oběma tvůrci se zohledněním dobových souvislostí a zároveň bez vyhrocování rozdílnosti (přes všechny peripetie vzájemných vztahů Vostrý přesvědčivě dokládá celoživotní vzájemný respekt mezi oběma velikány). Nečekaně obsáhlá pozornost, která je ve finále knihy Mejercholdovi věnována, je plně pochopitelná – je zde do jisté míry v roli zrcadla odrážejícího některé Stanislavského přehlížené rysy.
Obvyklé vidění „tradičního“ Stanislavského a „progresivního“ Mejercholda Vostrý důmyslně obrací s odvoláním na teorii německého sociologa Andrease Reckwitze o třech fázích modernity – zatímco Mejerchold se svou „účelově racionalizovanou“ biomechanikou je pro něj typickým reprezentantem industriální moderny s její zřetelně hierarchickou organizací (herec je u něj především vykonavatelem režijních pokynů), Stanislavského tíhnutí k individuální tvořivosti představuje pro Vostrého právě v dnešní fázi modernity, obracející se spíše k týmovosti než hierarchičnosti, aktuální předmět studia.
Stanislavskij je vůbec ve Vostrého výkladu osvobozen od automatické vazby na konkrétní divadelní styl a koneckonců i od pověsti autora racionálních „hereckých kuchařek“. Naopak je zdůrazněno jeho stálé úsilí nechat prostřednictvím tvůrčího provokování přirozenosti promluvit to v člověku/herci doposud skryté a jen potenciálně přítomné. Nejvášnivěji pak zazní Vostrého (Stanislavským inspirovaná) obhajoba herecké tvořivosti v řečnické otázce, která pointuje jednu z podkapitol knihy: A co herec či herečka objevují tam, kde se jejich vědomě provokované i nevědomě aktivní „self“, tj. jejich bytostné já, stýká s tím, co je od ostatních lidských bytostí neodděluje, ale co má s nimi, resp. s jejich často skrytými možnostmi společné, a co tedy herce a herečky činí jejich svérázným médiem?
P. S.: Bohužel již tradiční nectností knih produkovaných Ústavem teorie scénické tvorby je přehlížení už existující tuzemské literatury na dané téma – u kapitol Miloše Mistríka o Stanislavském a Mejercholdovi z jeho knihy Herecké techniky 20. storočia nebo u nedávné studie Martiny Musilové o Stanislavském v Divadelní revui se to myslím nemělo stát (navíc Musilové úvahy o duchovním rozměru Stanislavského hledání jsou s těmi Vostrého často paralelní). Dlužno na druhou stranu dodat, že Vostrý je proti nim ve zřetelné výhodě v tom, že dokáže čerpat z primární, rusky psané literatury a korigovat i některé nepřesnosti Stanislavského dosavadních překladů.
Jaroslav Vostrý: Stanislavského objev herecké kreativity a jeho sociokulturní souvislosti. Akademie múzických umění a KANT, Praha, 216 stran.
Komentáře k článku: Jak chtěl Konstantin Sergejevič poradit negeniálním
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
