Klusákovo alarmující panoptikum
Čtrnáct dnů před vyhlášením mimořádných opatření, v jejichž rámci byla uzavřena česká kina, vstoupil do distribuce alarmující dokument V síti. Svědectví režisérů Víta Klusáka a Báry Chalupové o praktikách sexuálních „predátorů“, již prostřednictvím internetu vyhledávají kontakty s nezletilými děvčaty, je mimořádné silou svého sdělení i ohlasem u publika. Podle údajů Unie filmových distributorů jeho návštěvnost během prvních – necelých – tří týdnů dosáhla kolem 370 000 diváků.
Tři herečky s dětskou vizáží se ze svých dívčích pokojíčků – nainstalovaných ve studiu – připojily na internetovou síť FOTO MILAN JAROŠ
Připomeňme okolnosti široce medializovaného projektu, který před zavedením stavu nouze provázely užitečné diskuse i speciální projekce pro školy. Tři herečky s dětskou vizáží (všechny byly ve skutečnosti plnoleté!) se ze svých dívčích pokojíčků – nainstalovaných ve studiu – připojily na internetovou sít. Se smyšlenými jmény a falešnými profily vyčkávaly u svých notebooků na reakce. Během následujících deseti dnů natáčení se o kontakty s infantilně vyhlížejícími protagonistkami pokusilo 2 458 úchylných mužů.
Krimi se skutečnými devianty
Film V síti propojuje šokující obsah s promyšlenou strukturou i nápaditým zpracováním. Opírá se o morální kodex autorů, který je v dokumentu explicitně citován. Ten „volavkám“ ukládá, aby permanentně zdůrazňovaly svůj údajný věk dvanácti let, což děvčata úzkostlivě dodržují. V tomto ohledu je neuvěřitelné, s jakou rychlostí a četností se zájemci o erotické kontakty hlásí a jak přímočaře si při tom počínají. Při skypování masturbují, odmítavé dívky přemlouvají, aby se obnažovaly, a posléze jim navrhují i soukromé schůzky. Nejobludněji působí zralý pár, který vyjukané holčičce nabízí sex ve třech včetně detailů jeho provedení.
Dokument, spjatý se záslužnou internetovou kampaní, je vystavěn jako napínavé kriminální drama. Sleduje pečlivé, místy až úsměvné aranžmá nástrah na nic netušící devianty, zachycuje jejich bezostyšnou online komunikaci, jež v některých případech vyústí do sprostého vydírání jejich zdráhavých protějšků prostřednictvím kompromitujících fotek. Pomocí skrytých kamer ukazuje i několik osobních setkání, jež zdrženlivé figurantky absolvovaly se svými „ctiteli“. Výjimku potvrzující pravidlo zosobňuje jediný aktér filmu, který nemá sexuální požadavky. Tento zvědavý mladík (u něhož autoři odtajnili tvář a posléze ho přizvali do štábu) si s jednou z dívek normálně povídá a varuje ji před možným zneužitím jejích aktů.
Pravým opakem je úchyl Martin, jehož jedna z členek štábu identifikuje už během jeho zvrácených počítačových „hrátek“ (během nichž svým obětem rozesílal i dětské porno!) a kterého filmařský štáb ve finále osobně vypátrá. Konfrontace s tímto ukázkovým zmetkem, který nemá stud ani výčitky svědomí a z vlastních poklesků arogantně osočuje své okolí (příznačná je jeho rasistická zmínka o Romech, kteří prý na rozdíl od něj znamenají skutečný problém), tvoří pointu snímku. Klíčový ničema (organizující dětské tábory!) zosobňuje archetyp bezohledných egoistů, kteří si uzurpují moc i majetek, s okolím zacházejí jako s méněcenným hmyzem a současný svět zamořují od Moskvy po Washington. A je přitom lhostejné, zda jde o sexuální perverty, podvodníky s energetikou, nebo o samolibé politiky, kteří chtějí řídit stát jako firmu.
Od Babiše k Daliborkovi
Právě osobou současného premiéra ČR se Vít Klusák zabýval v dokumentu Matrix AB (2015) z cyklu Český žurnál. Portrét někdejšího ministra financí je groteskně truchlivý svou aktuálností. Andreje Babiše ukazuje jako hyperaktivního, leč totálně bezskrupulózního mocipána, jenž potenciální voliče balamutí koblihami, bezdomovcům rozdává pětitisícikoruny a pořádá opulentní večírky, své oponenty však z výšin své nadřazenosti jen systematicky pomlouvá a uráží. Také tato sarkastická povahová „anamnéza“ – pojmenovaná po přelomové sci-fi bratrů Wachovských – vrcholí osobní konfrontací. Blazeovaný politik v ní Klusákův film označí za podraz a místo věcných argumentů spustí kaskádu slovních útoků vůči svým kritikům.
V jiné varovné sondě se pokusil odhalit zákulisí senzacechtivých médií, jež podněcují hlavně závist a zlomyslnost svých konzumentů. Protagonistou dokumentu Dělníci bulváru (2014) byl Pavel Novotný – někdejší šéfredaktor skandálně orientovaného serveru eXtra.cz a současný starosta obce Řeporyje. Klusák tohoto neurotického chvastouna, který si libuje v oplzlých výrazech, sledoval v zaměstnání i v soukromí. V klíčovém rozhovoru se Novotného vyptává na principy jeho pochybné živnosti. Syn populárního baviče mu cynicky přizná, že jeho jedinou ambicí je vydělávání peněz. Absenci mravních hodnot pak potvrdí i v závěrečné scéně konkurzu na nové adepty pokleslého řemesla.
Čerstvý čtyřicátník Vít Klusák bývá občas označován za manipulátora, který spletitou realitu přizpůsobuje vlastním konstrukcím. Zmíněná výtka částečně platí o jeho stylizovaném portrétu Svět podle Daliborka (2017), v němž zkoumal každodennost rádoby suverénního sympatizanta se současnými neonacisty. Také do jeho finále se razantně zapojil: během exkurze po koncentráku v Osvětimi se s Daliborem přímo před kamerami pohádá kvůli jeho bagatelizacím zvěrstev holocaustu. A pak zkoprněnému svalovci prozradí fakta o jeho židovských předcích. Řada předchozích situací a detailů však působí až příliš naaranžovaně, a film – zamýšlený jako varování před zrůdnou ideologií a jejími stoupenci – je proto ve výsledku spíš rozpačitě kontraproduktivní.
Ohlédnutí za některými staršími autorovými snímky prozrazuje Klusákovu zálibu v bizarních provokacích: do famácké hříčky Ocet (2001) místo svého pravého otce (jazzmana Emila Viklického, jenž spolupráci odmítl) angažoval jeho dvojníka a vmanévroval ho do rozličných obskurních absurdit. V polemické eseji Auto*Mat (2009) vyběhl jako kameraman snímku s transparentem na magistrálu v centru Prahy plnou projíždějících aut. Při natáčení klipu Přestávka (2008) jen o pár desítek metrů dál, poblíž Národního muzea, svévolně zastavil na pár minut zdejší hustý provoz.
Dokumentární zásahová jednotka
Rozruch na politické scéně a obvinění z drzé šarády vyvolal už Klusákův celovečerní debut Český sen (2004), který natočil spolu se svým kolegou, o sedm let starším Filipem Remundou. Někdejší ostré výhrady vůči začínajícím tvůrcům, kteří tehdy ještě studovali FAMU, pokládám za fatálně nespravedlivé. Ústřední zápletka této vynalézavé mystifikace souvisela s otevřením neexistujícího hypermarketu v pražských Letňanech. Kuriozitou je fakt, že na efektním finále snímku se podíleli i dokumentarista Martin Mareček – čerstvě oceněný Českým lvem za svou baladickou mozaiku Dálava – a režisér Jiří Havelka, nedávný laureát Českého lva za scénář ke komedii Vlastníci. První režíroval jeden ze štábů, který snímal sprint napálených občanů po letňanské louce. Druhý se podílel na pódiovém ceremoniálu, který toto kolektivní třeštění předznamenal.
Český sen však není jen karikaturou bezhlavých konzumentů, kteří podlehli vidině levných nákupů. Je spíš hořce groteskním panoptikem dnešní postmoderní doby, kdy sféru bezhlavého konzumu ovládají reklamní finty a stále agresivnější „bitky“ o zákazníky. Klusák s Remundou navíc do cirkusu fotografů, vizážistek a dalších expertů na propagaci fiktivního nákupního centra vtáhli i sami sebe. A při přípravách a realizaci závěrečné sekvence až neskutečně riskovali. Jako by už tehdy naplňovali své krédo, které v jednom dávném rozhovoru případně konkretizovali, když sami sebe označili za dokumentární zásahovou jednotku.
Klusákovy a Remundovy filmy rozhodně nelze označit za bulvární: z této škatulky se vymykají závažností svých sdělení i stále markantnější seriózností svých tvůrců. Tandem Klusák–Remunda, který svá díla produkuje ve vlastní společnosti Hypermarket Film, patří k angažovaným dokumentaristům v tom nejlepším slova smyslu. Sympatický je fakt, že svou tvrdohlavou snahu mapovat kontroverzní události (a občas do nich i aktivně zasahovat) dokážou prezentovat se sebeironickým nadhledem. Vít Klusák to potvrdil ve svém dalším známém snímku Vše pro dobro světa i Nošovic (2011), kde kritický průhled do poměrů v moravské automobilce završil parodickou reklamou na nošovické zelí.
Jeho novinka V síti patří k dokumentům, jež okoralou veřejnost rozbouřily podobně jako proslulý film Šmejdi (2013), upozorňující na amorální praktiky prodejců na předváděcích akcích. Autentická „detektivka“ o sexuálních predátorech se odvíjí v duchu autorovy nepsané, leč důsledně dodržované zásady zastávat se slabších a zranitelnějších. Dokládá i Klusákovo vidění současného světa jako absurdního divadla vzbuzujícího údiv nad jeho zlověstnou nepředvídatelností. Spolu s vtipnou mystifikací o falešném hypermarketu a nadčasovým portrétem Andreje Babiše je dokument V síti tím nejlepším, co Vít Klusák dosud natočil.
Komentáře k článku: Klusákovo alarmující panoptikum
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
