Kdyby radši brali drogy…
Když vám divadlo po pěti minutách připadá nekonečné, když se v duchu uchechtáváte, abyste se náhodou neunudili k smrti, je něco špatně. Poslední dobou se mi to v divadle stává často. Místo, abych si vybíral jenom lepší představení, chodím po různých obskurnostech.
TanteHorse pro mě bylo vůbec první setkání s pantomimou. Samozřejmě jsem jako dítě sledoval scénky různých mimů, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že je uvidím v plné délce divadelního představení. Ale shodou okolností jsem se ocitl v prostorách Paláce Akropolis na premiéře nového kusu Miřenky Čechové a Radima Vizváryho, kde hostovala také Irina Andreeva z Teatru Novogo Fronta.
TanteHorse je příběh malého chlapce, který se snaží zachránit svou oblíbenou hračku. Na začátku představení vstupuje na pódium monstrózní muteř. Začne věšet prádlo, přičemž jí v tom asistuje její zlobivý syn. Chlapec si jde naštěstí po chvíli hrát se svým dřevěným koníkem. Doma matka zapíná televizi. Bedna chvíli hraje hudební pořady, ale časem se obsah změní na válečná dramata. Jeden takový příběh vtáhne koníka do světa za obrazovkou a chlapec se jej vydá vysvobodit.
V „zrcadlovém“ světě potká vysloužilého vojáka a jeho nadřízeného důstojníka, který chvílemi působí jako dobrý voják Švejk (na vozíčku), chvíli jako postava z Hellerových románů. Voják je naproti tomu pouze nahrávač svého šéfa. Na stránkách souboru si v případě zájmu můžete přečíst, co všechno tato dvojice symbolizuje, ale já to v jejich skečích neviděl.
Možná se nejsem schopen naladit na jiný typ divadla, protože dávám přednost činohře, případně novému cirkusu, ale představení mi přišlo jak z jiného světa. Zastaralá poetika se míchala s pantomimickými standardy a hudebními klišé (Wonderful World, hudební motiv Pekla z pohádky Čerty nejsou žerty a další „pecky“). Všechno dohromady působilo staře a vyčpěle.
U válečného motivu hry jsem si nemohl nevzpomenou na Velkou vlasteneckou válku, která za mého dětství běžela každý rok v televizi. V mezidobí, když se zrovna nevysílal toto hodnotné dílo o Druhé světové válce, se samozřejmě našlo dost jiných válečných pořadů, aby socialistický člověk nezapomněl, že žije v ohrožení. Už jako dítě jsem začínal chápat, že na prezentovaném obraze něco nehraje a celé válečné strašení mi přišlo zcela – mimózní.
Nepodezírám tvůrce, že by na tuto dobu měli stejné vzpomínky. Jako mladší generace nic z těchto hrůz socialistické televize určitě nezažili. O to podivnější mi přišlo, že s tímto válečným motivem přicházejí zrovna dnes. Ano, ve světě je stále řada válečných oblastí, ale těžko bude představení rezonovat v současné české společnosti. Jak by řekl klasik, this is wrong on so many levels.
Marně jsem také přemýšlel, komu je TanteHorse určeno. Pro dospělé to určitě není, protože ti se ukoušou nudou, a starším dětem přijde směšné. Podle tvůrců je inscenace vhodná pro děti od deseti let, ovšem nedovedu si to vůbec představit – část dětí se bude smát její vyčpělosti, zbývající se mohou i bát.
Možná, kdyby TanteHorse hráli před takovými sto nebo i více lety, měli by úspěch. Dnes je to pouze obyčejná zdechlina. Nenavoněná.
Komentáře k článku: Kdyby radši brali drogy…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Boháč
Ach jo,
po prvním zběžném přečtení jsem si řekl, že nebudu odpovídat, avšak po detailnější analýze mi nezbývá nic jiného, neboť na hlouposti by se reagovat mělo. Na úvod se samotným hodnoceným představením osobně nemám nic společného, ale se skupinou Tantehorse jsem režijně spolupracoval na větším projektu Dark Trilogy, takže jejich práci a myšlení, dovolím si říct, velmi dobře znám.
Kritická poznámka Pavla Kočičky – admina, dá-li se k výše zveřejněné dojmologii přiřadit adjektivum „kritická“, obsahuje několik nejasností, myšlenkových nesrovnalostí a vyložených blbostí.
Pavel Kočička – admin píše hned v první větě:
„TanteHorse pro mě bylo vůbec první setkání s pantomimou.“ O několik řádků dál následuje hodnocení: „Zastaralá poetika se míchala s pantomimickými standardy a hudebními klišé (…)“ Na první pohled zde něco nefunguje. Jak může autor kriticky operovat s „pantomimickými standardy“, když pantomimu vidí poprvé. Buď je Kočička génius, nebo naprostý ignorant a šumař. Kdyby o „pantomimických standardech“ psala např. Ladislava Petišková nebo Václav Veber mělo by to svou váhu. Když po prvním zhlédnutí s nimi operuje Kočička, vyznívá to jako nechtěná fraška. Je na místě se ptát, co je pantomimickými standardy myšleno a jaké kritické kritérium je na ně vkládáno.
Nevím nic o hudebním sluchu Kočičky,
ale asi bude dosti nevalný. Kočička píše: “ hudebními klišé (Wonderful World, hudební motiv Pekla z pohádky Čerty nejsou žerty a další „pecky“). Všechno dohromady působilo staře a vyčpěle.“ Jsem si naprosto jist, že hudební motiv Wonderful World se v představení neobjevil. Kočička – admin si jej bohužel plete s motivem jiné slavné písně, a to Singing in the Rain. O motivu Pekla z pohádky Z čerty nejsou žerty nemůže být řeč, neboť nebyl použit. Jen dodávám, že hudba se skládala z věcí Jana Kučery a Matouše Hekely, a to i v případě aranže Singing in the Rain.
Dále Kočička zmiňuje svůj dětský zážitek:
„U válečného motivu hry jsem si nemohl nevzpomenou na Velkou vlasteneckou válku, která za mého dětství běžela každý rok v televizi.“ Následně se ptá: „Marně jsem také přemýšlel, komu je TanteHorse určeno. Pro dospělé to určitě není, protože ti se ukoušou nudou, a starším dětem přijde směšné. Podle tvůrců je inscenace vhodná pro děti od deseti let, ovšem nedovedu si to vůbec představit — část dětí se bude smát její vyčpělosti, zbývající se mohou i bát.“ Předpokládám, že panu Kočičkovi bude více než 40 let, ale v jisté chvíli se nerozpakuje mluvit za starší i mladší děti. Z jakých kritických pozic Kočička
konstruuje větu: „část dětí se bude smát její vyčpělosti, zbývající se mohou i bát“ netuším, ale jsem si jist, že se jedná o nevyargumentováné blábolení, které s kritickou reflexí nemá nic společného.
Závěrem.
Samotné psaní Kočičky odkazuje na nepřítomnost kritických kritérií a kritické argumentace. V tomto bodě se dostávám k závažnějšímu problému, který na tomto místě není možné řešit, a to je otázka směřující právě na funkci kritických kritérií. Vzhledem k předmětu této možné polemiky přidávám ukázky dvou jiných recenzí, které hodnotily představení Tantehorse zcela opačně: „Společně vytvořili výrazné výtvarně pohybové představení s antimilitaristickým podtextem, které má šanci zaujmout dospělé i děti. (…) S groteskní nadsázkou, křehkým humorem, ale i záblesky tragiky a smutku modeluje soubor produkci plnou působivých výtvarných i pohybových nápadů a nenápadně vede diváky k závěrečné katarzi.“ (Jana Soprová – Český rozhlas). Nebo: „To slapsticowa sekwencja, pełna groteskowego wdzięku i utrzymana w duchu najlepszego czeskiego komizmu.“ (e-teatr.pl).
Je nasnadě, že v tomto případě se dostáváme velmi blízko současného stavu kritické reflexe, na kterou upozorňoval Chuchma v idnes.cz v článku s názvem Marnost nad marnost aneb recenze na Tři sestry v Dlouhé. Chuchma píše: „Přiznávám, že čím jsem starší a čím déle se pohybuji v kulturní kritice a publicistice, tím jsem skeptičtější k této profesi, k její schopnosti pojmenovat to, co je jejím předmětem, co by měla čtenářům zprostředkovat a analyzovat.“ Toto je myslím téma, ke kterému se česká kritika bude muset analyticky a argumentačně vztáhnout.
21.09.2011 (11.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Zda považovat text Pavla Kočičky za kritiku či nikoliv,
to je docela zajímavý problém – na jednu stranu se jako recenze zjevně snaží tvářit, na druhou stranu je zařazena v rubrice „blogy a poznámky“ a v sekci „blog DN“ a Pavel Kočička není, pokud je mi známo, divadelním kritikem. Tak či tak tento jeho považuju za podivuhodně namyšlený a nevyargumentovaný odsudek právě z důvodů, které Petr Boháč uvádí.
Nejsem si však jistý, zda je vhodné ho zahrnovat do problému, o němž píše Josef Chuchma. V citovaném textu má dílem nepochybně pravdu, ale na druhou stranu: chce-li dosáhnout objektivity kritiky tím, že budeme všichni zkoumat, zda ti či ti herci šumlují nebo jestli není na dekoraci někde oprýskaná barva, pak sice možná všichni shodně popíší technickou, řemeslnou stránku inscenace, ale nesdělí svůj divácký zážitek. Pokud ve Třech sestrách Josefu Chuchmovi vadila jevištní řeč, neznamená to přeci, že musí nutně a povinně vadit všem.
21.09.2011 (12.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Kočička
Tento příspěvek není regulérní kritika,
proto také je vedený jako blogový zápisek o představení. Jako kritik bych měl přece jenom něco vědět o daném žánru, což v příspěvku přiznávám, že nevím. Proto je to několik subjektivních poznámek.
Ale jako divák, který do divadla chodí o něco víc než je běžné, přece jenom mám vybudovaný určitý kritický standard. Proto si dovoluji tvrdit, že jej toto představení nespňuje.
K vašim připomínkám. Pantomimické standardy – věšení prádla, sklo, neviditelné překážky atd. Trochu arogantně si troufám tvrdit, že na to nemusí pantomimu studovat, to stačí v dětství shlédnout pár scének.
S motivem báječného světa máte možná pravdu, protože z představení mám hlavně dojem opakování hudebních klišé a těžce jsem vzpomínal, které motivy tam zazněly. Ale v případě motivu pekla si troufám tvrdit, že ten je převzatý. Zájemci nechť porovnají: http://youtu.be/3lkIFABZt18
A z polské recenze (http://www.e-teatr.pl/pl/artykuly/122406,druk.html) příliš vytrhujete, protože to končí takto: „Oba spektakle ogląda się na zmianę z przyjemnością i znużeniem, trudno jednak o pobudzenie wyobraźni widza. Jest to chyba jedyny, ale za to ważny, zarzut do tych prezentacji.“
Recenze Jany Soprové pro zájemce tady: http://m.rozhlas.cz/mozaika/divadlo/_zprava/trikrat-o-divadle-v-akropoli–950048
21.09.2011 (12.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Kočičková
K tématu si dovolím poznamenat toto
(nebudu obhajovat onu poznámku, přestože bych mohla argumentovat tím, že jsem sice na tomto textu nepracovala, ale autora, jeho myšlení a práci dobře znám): i-Dn by chtěly být více otevřené recepcím divákům, ostatně proto tu (mimo jiné) sekce blogů je. Máme v plánu ještě další funkci, která by tuto vazbu posílila. Je ovšem možné, že tu pak tvůrci budou číst častěji silně kritické (ale třeba i výrazně pochvalné) soudy od lidí, co nejsou tak říkajíc od fochu.
21.09.2011 (15.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
titulek se zjevně vztahuje i na autora článku.
21.09.2011 (17.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Boháč
Jen krátce a fragmentárně k jednotlivým poznámkám.
Ad1. Michal Zahálka. Souhlasím. Také si nemyslím, že výše naznačeným způsobem lze dosáhnout „objektivní kritiky“ – objektivně změřit slabiny inscenace. Na druhou stranu lze Chuchmův příspěvek číst jako úvahu o chybějících kritických kritérií. V tomto případě je velmi podnětná. Ale to je na jinou debatu rozvíjenou v jiném kontextu.
Ad2. Pavel Kočička. Předem deklaruji, že můj příspěvek byl mimo hodnocení inscenace. Osobně k ní zaujímám velmi kritický postoj. Samozřejmě vím, jak kritika v e.teatr.pl končí. To, že jsem citoval jen část nebylo kvůli tomu, že bych chtěl obhájit inscenaci, nýbrž abych ukázal problém rozličných soudů, na které odkazuje Chuchmův příspěvek.
K další poznámce musím citovat: „K vašim připomínkám. Pantomimické standardy — věšení prádla, sklo, neviditelné překážky atd. Trochu arogantně si troufám tvrdit, že na to nemusí pantomimu studovat, to stačí v dětství shlédnout pár scének. “ Bohužel, tato poznámka dokazuje nejen přiznanou aroganci, ale i skrývanou hloupost, nebo neohrabanost v myšlení o divadle. Právě proto, že Kočička o pantomimických standardech neví vůbec nic (vlastně pantomimické standardy jako pojem de facto neexistuje), může si dovolit naprostou generalizaci a paušalizaci. Proto nechápe a nemůže pochopit, že motivy tříštění skla a věšení prádla jsou použity jako nadsázka a ironie. Na Kočičkovu odpověď, „že v dětství stačí zhlédnout pár scének“, není možné reagovat, protože bychom se dostali na úroveň argumentačního bulváru. Jsem přesvědčen, že nestačí zhlédnou pár scének, aby mohl kritik takto argumentovat. Ale to asi panu Kočičkovi nevysvětlím.
Ad3. Kateřina Kočičková: Velmi silně se musím ohradit ohledně věty: „Je ovšem možné, že tu pak tvůrci budou číst častěji silně kritické (ale třeba i výrazně pochvalné) soudy od lidí, co nejsou tak říkajíc od fochu.“ Co to znamená? Co si paní Kočičková představuje pod pojmem „kritické soudy“. Vždyť kritika je místo pro vyjevování myšlení. Nejde o to, aby se tvůrci setkávaly s kladným či záporným extrémem. Osobně považuji kritiku za jedno z mála míst, kde můžeme v současné době obnažit společné ideje a myšlenkové pochody. A je jedno, jestli použijeme žánr eseje, poznámky, reflexe, recenze, či nástroje, jako je analýza, korespondence, komparativní metoda atd.
Závěrem: Nejvíce zarážející je fakt, že poznámka Kočičky se tváří jako recenze, ale při bližší analýze se objeví, že de facto recenzí není, jak sám Kočička přiznává „Tento příspěvek není regulérní kritika, proto také je vedený jako blogový zápisek o představení.“ To, že se objevil v sekci „blog dn“ nic neřeší, neboť, jak si pamatuji, v této sekci se objevily příspěvky od kritiků jako Hulec, Mikulka, Varyš, Dombrovská atd. A kontext pro čtení příspěvku hraje v tomto případě nejdůležitější roli. Z tohoto pohledu jsou i-dn velmi kvalitativně nevyrovnané, což má za následek podle mého mínění i možnou ztrátu prestiže. Ale to je otázka na koncepci i-dn a nastavení vnitřních kritických měřítek.
Úplným závěrem budu nekorektně ironický: Vzhledem k tomu, jak se do i-dn píše, jaké obrázky se objevují vedle příspěvků (Kočičkových), se zdá, že i-dn pomalu, ale jistě ovládá skupina kočičí pracky. Ale to je jiný příběh.
22.09.2011 (0.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Kočičková
Bratrstvo kočičí pracky zdraví Rychlé šípy!
Pane Boháči, těžko vám to vysvětlím, pokud nechci detailně popsat celý ten nápad – a to nechci, protože jeho realizace závisí také na penězích, které na rozvoj i-DN (možná) budou. Je smutné, že okamžitě předpokládáte, že všechno bude nejspíše k horšímu, ale někdy mám pocit, že to je asi určitý rys české kulturní veřenosti. Každopádně nemusíte mít obavy, že by se ony divácké, laické ( nebo jim budeme říkat) reflexe míchaly s regulérní kritikou. (Mimochodem, promiňte mi ten odskok, ale v čem byla recenze Jany Soprové o tolik fundovanější, já v ní čtu samé povšechné věty, ovšem s kladným hodnocením.) V současnosti zkrátka nemají i- DN jiný volný prostor, než jsou blogy, ještě tak maximálně rubriku „Jak já to vidím“. Tam byste ale pravděpodobně oponoval, že dříve tam psaly takové či makové osobnosti a nyni „Kočička admin“. Možná je podle vás chyba snaha otevřít i-DN i laičtějším názorům, možná že tomu mají sloužit jiné platformy. Možná ano, nicméně máme pár nápadů, které chceme zkusit.
22.09.2011 (13.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Matouš Hekela
Jen bych chtěl uvést na pravou míru otázku hudby.
Autor článku má právo vyjádřit svůj názor, riskuje však, že pak bude vypadat poněkud směšně. Jeho sebejistota tomu dodává jen třešničku na kopci našlehaného šlemu. Jak už bylo zmíněno, zaměnil Wonderful World za Singing in the Rain, nebudu slovíčkařit, to se asi může stát i hudebně gramotnějším (ovšem v kombinaci se suverénní sebejistotou je to dobrý fórek). Co se týče čertů, pan Kočička zřejmě myslel použitý hudební motiv z filmu Drákula od skladatele W. Kilara. Jinak nevím, co myslel tou vyčpělostí a klišovitostí zbytku hudby. Uvítal bych konkrétní argument (a pokud možno fakticky méně omylný), ale slibuju, že se nad ním jako autor zamyslím i tak.
Závěrem:
Pro negramotné je velmi snadné kritizovat. Ovšem napsat relevantní negativní kritiku je mnohem náročnější.
28.09.2011 (10.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Jírová
Při čtení reakcí
se mi chce zvolat „Nechte maličkých kočiček přijíti k blogu DN“ či „Ať žije bratrstvo kočičí packy!“
„Je ovšem možné, že tu pak tvůrci budou číst častěji silně kritické (ale třeba i výrazně pochvalné) soudy od lidí, co nejsou tak říkajíc od fochu“ (KK, za svobodna KK). Čeho se umělci bojí? Proč by nemohl blog sloužit k vyjádření neučesaných, neautocenzurovaných, radikálních, avšak přesto relevantních názorů?
Pavel Kočička statečně napsal svůj pohled na inscenaci a podepsal se jako Pavel Kočička – admin. Z toho je snad jasné, že se nepasoval na divadelního kritika. To, že se divadelní kritici cítí být ohroženi administrátorem webových stránek, svědčí o nedostatku jejich sebejistoty.
Ale hlavně že se diskutuje, o to jde především.
28.09.2011 (17.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Ludvík Faruga
Výborně!
Navrhuji založit „Klub amatérských kritiků a teoretiků“ /KAKAT/, jehož hlavním posláním by bylo vyhledávání divadelních zdechlin. A to jak těch nenavoněných, tak i navoněných.
29.09.2011 (11.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
V divadle na to ještě nejsme zvyklí,
ale podívejte se na filmové servery (např. csfd), tam se otevřeně diskutuje kritik nekritik, mnohdy pod prapodivnými pseudonymy, ale vždy jde o pohled na dané dílo (i tam někdy osobnější) a spor o ně.
Rádi bychom obdobné debaty zavedli i na stránkách i-DN a jakmile to půjde, otevřeme pro ně samostatnou sekci. Teď tedy aspoň takto. I divadelníci a jejich diváci by se měli naučit diskutovat a respektovat, že divadlo se dá vnímat velmi různě. A ne se osočovat bratrstvy jakýchkoli pacek či pracek. K čemu taková slova?
29.09.2011 (22.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří Erml
Já protestuju! Ať se kočky pudrujou a pak tahaj za ocásky!
29.09.2011 (23.48), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Každé vyřčené i napsané slovo
vypovídá nejen o objektu proslovu či napsaného textu, ale i subjektu vypovídajícího či píšícího. Ale možná jen nemám smysl pro humor. I don´t understand you, Mr. Jiří.
30.09.2011 (0.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří Erml
Já jen chtěl ve zkratce říct,
že je se mi jeví celkem přirozený a docela zábavný, že je na takový text následující reakce, zdá se mi i docela přirozený a zábavný, že když je jedna kočka v nesnázích, tak přihupkne druhá, a příde mi i docela vtipný, že ty dvě kočky někdo zatahá za ocas, a vlastně mě i baví to, že pak přijde taťka, kterému se nelíbí, když se kočky tahají (jsou tahány) za ocásky. Tak jsem chtěl přidat dalšího nezbedu, co se mu zas nelíbí, když se nesměj kočky dráždit. 🙂
Konečně to tady začalo trochu žít, člověk už se těší (fakt!), co si tady počte a jak to začne být docela vtipný, tak máš strach, aby se to nerozjelo ještě víc. Buď rád a nebrzdi život v rozletu!
A hezké ráno ti přeji!
30.09.2011 (2.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Kočička
Matouš Hekela:
Přiznávám, že filmového Drakulu nemám v živé paměti, každopádně nerozporujete, že je to podobný motiv. Naopak je s podivem, že jste podepsán jako autor hudby, když jste pouze tvůrce aranží z existujících hudebních skladeb.
Vláďa:
Jestli se diskutující nezmůžou na nic jiného, než na vtipy s příjmením, tak nemá smysl diskutovat, protože je to mimo téma.
Víte co, já tomu stále nerozumím:
– když vyjde negativní odborná kritika, tak divadelníci říkají, že je kritika nezajímá, ale důležitý je divák
– když divák napíše, že je představení špatné, tak najednou se ohánějí tím, že to není kritik a nemá do toho co kecat
vychází mi z toho, že divadelníci chtějí být za všech okolností chváleni a opečováváni, žít si na svých obláčcích
Zápisek jsem na blogDN nedával z nějaké touhy po popularitě, další si radši napíšu na svůj blog. Ale příště prosím vás netvrďte, že vás zajímá zpětná vazba.
30.09.2011 (9.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Matouš Hekela
Pavel:
Děkuji za urážku, nebyla přijata:) Drákulův motiv je jediná přejatá skladba, zbytek hudby je autorský do posledního zvuku. Píšete, že jste tam objevil „další pecky“, to by mě tedy zajímalo, co se mi ještě podařilo vykrást.
Zpětná vazba nás samozřejmě zajímá, i ta negativní. Jen prostě vaši recenzi nechápu. Už samotný nadpis … Proč bychom měli brát drogy? Souvisí to nějak s vaším pocitem z představení? Bylo málo zdrogované?
Vy v té kritice nevyjadřujete názor, ale konstatujete jakási pseudo-fakta, z velké části založená na chybných premisách. Nemluvíte za sebe, ale za širokou veřejnost (viz. popis vnímání dětí). Co třeba nějaké argumenty? Přesně proto jsem psal, že je lehké kydat špínu bez nějaké větší potřeby věcem rozumět. Dobře, představení se vám nelíbilo, na to máte právo, na svém blogu obzvlášť. Jen nevím, proč musíte konstruovat takový pamflet. To prostě není recenze, ale snaha shodit naše dílo za každou cenu. Pochopte tedy nějakou obranu. Asi by se vám nelíbilo, kdybych na svém blogu publikoval váš psychologický profil založený na mém vzteku, zážitcích z dětství a základů psychologie ze střední školy.
Popravdě mě velmi zajímá zpětná vazba, protože na každém představení pracujeme od reprízy k repríze. Ale vážně nevím, co si z vašeho textu vzít, abychom mohli pro představení něco udělat. Působí na mě pouze jako sprosté zneužití moci, kterou média mají.
30.09.2011 (11.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Matouši,
berte tuto rubriku i diskusi jako otevřený prostor pro komunikaci, ne jako „moc médií“ manipulovat s názory a ohlasy čtenářů/diváků. Myslím, že zas takový dopad i-DN nemají a v zásadě ani mít nechtějí, byť i o „normálního“, tedy ne jen profesního čtenáře nám jde. Chceme jemu i Vám (tedy divadelníkům) nabízet různorodé, byť třeba kontroverzní, pohledy na divadlo. A samozřejmě nás tedy zajímají i (obyčejné) divácké reakce.
Mám pocit, že tato diskuse k takovému (smysluplnému) tvaru začíná pomalu směřovat. Kočičkovy interpratace Vaší hudby a naopak Vaše věcné připomínky k nim mně o hudební složce představení a (obecných) problémech s ní spjatými odhalily dost.
30.09.2011 (17.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Matouš Hekela
Vladimíre,
přišívám jen hrubou záplatu na hrubý pytel. Asi si to zbytečně pouštím k tělu.
Poslední, čemu chci bránit, je divácká reflexe. Ta je velmi důležitá a měnili jsme kvůli ní po generálce spojené s diváckými poznámkami mnoho celků i detailů. Nemám nic proti negativní kritice ani kontroverzi, pokud si z ní mohu něco odnést. Z tohoto článku nemohu prakticky uchopit nic. Asi jej beru příliš vážně. Nechtěl jsem bránit svobodě projevu.
30.09.2011 (19.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Kočičková
Již jsem nechtěla
nijak do debaty v důsledky spříznění s autorem vstupovat, ale nedá mi to, Jirka Erml by asi zase napsal něco o tahání koček za ocas. Každopádně „Drákulův motiv je jediná přejatá skladba, zbytek hudby je autorský do posledního zvuku“. A co ono Singing in the rain? Když přesnost, tak přesně, prosím.
30.09.2011 (20.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nepřeme se o detaily,
v hudbě podle mne problém inscenace nevězí. Je v celkovém uchopení tématu. Celé představení bylo formálně, vizuálně i technicky šíleně „out of date“, jako bychom sledovali angažovanou protiválečnou pantomimu odkudsi z 50. či 60. let minulého století. Současně to není retro, tváří se to, jako by to tvůrci mysleli vážně, opravdově. Chybí nadhled, výraznější dramatický příběh, situace jsou mnohdy k uzoufání popisné a často spíš zástupné pro (naivní) pantomimické výstupy (už samotný příchod Radima Vizváryho s prádlem, jeho prapodivný kostým, jeho přitažení – opět zastaralé – televize, výstup s trapně tlustým generálem Miřenky Čechové vypadajícím jak z 1. světové války ad. – chápu, že jde o nadsázku, ale proč takové odskoky?, osoby nejsou tak originální – herecky, významově – aby je divák jen tak jednoduše pochopil a vzal, to by se asi musel důsledně citovat obecně známý film – nebo to byl Švejk?!). Inscenaci chybí rytmus, spád, jasnější pointy, nápaditější gagy, napětí. Irina Andrejeva se snaží a do Tantehorse velmi dobře zapadla. Myslím však, že by všichni tři měli společně zkusit něco jiného, co je opravdu baví a zajímá, co sami hledají. Možná chybí režisér – oponent, nevím. Muzika z toho vyplyne sama, a bude-li s děním komunikovat, nikdo se nebude ptát, jaký motiv byl či nebyl použit. Její problém vidím v tom, že se příliš snaží opisovat nálady, charakterizovat děj, místo aby jej oživovala či v nějakém odstupu či ironii odlehčovala. Pantomima jen těžko unáší patos, je-li jej vůbec schopna.
01.10.2011 (3.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Matouš Hekela
Vladimíre, děkuji, to je jiné kafe.
Katko, taky díky za doplnění:)
01.10.2011 (14.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Boháč
Jelikož jsem tuto polemickou diskusi začal
tak se k ní ještě jednou vrátím. A to v několika bodech:
a. kritika vs. myšlení:
Nevztahoval jsem se k hodnocenému předmětu, tj. k inscenaci samotné. Kdyby tomu tak bylo, vedl bych tuto polemiku jiným směrem. Šlo mi o strukturu a myšlení v samotném příspěvku Kočičky a ty jsem náležitě rozebral, aspoň co mi dovolil kontext a žánr internetové diskuse. Chtěl jsem obnažit určitou masku Kočičky. Masku samotného psaní. Chtěl jsem jen poukázat, že se o žádnou kritiku nejedná, a z toho vyvodit, co kritika pro mě osobně znamená. Nakonec se ukázalo, že Kočička není žádný kritik, i když jeho příspěvek nepoukazoval na nic jiného. V tomto případě budu parafrázovat svého oblíbence Jiřího Koláře: Kdo chce ze sebe udělat více než je, vždy ze sebe udělá akorát velké hovno. Tato parafráze nesměřuje k ničemu jinému než k samotné podstatě konání. (Kdyby Kočička tuto kritiku – a jako kritiku jsem ji četl – napsal ve svém blogu, a tudíž žádnou kritikou nebyla, neřekl bych ani slovo. Ale ona vyšla v i-dn, a tudíž jsem na ni aplikoval kritické myšlení.) Nejde o nic jiného než o argumenty.
b. kontext vs. hodnoty:
Jak už jsem psal, kritické myšlení se utváří díky určitým hodnotám a aspektům a jeden z nejdůležitějších aspektů je pro mě kontext. Pakliže mám i-dn brát vážně – a já je beru vážně – musí jejich příspěvky splňovat určitá kritická kritéria. A to u příspěvku Kočičky, jak jsem psal výše, neplatí. Proč tomu tak je, jsem se snažil vyargumentovat. Citoval jsem. Oponoval jsem. Snažil jsem se lokální problém povýšit na problém obecný atd. Píšu-li velmi kriticky a polemicky, velmi rozvažuji, co píšu, za každým slovem si stojím, abych mohl na případnou polemickou reakci adekvátně odpovědět. A to platí i v tomto případě.
c: argument vs. paušalizace:
Zde vidím největší problém v následné polemice. Vždy jsem se snažil být velmi konkrétní. A následně z toho konkrétna vyvodit obecnější problémy. Bohužel, asi jsem ze starší školy, i když jsem dosti mlád, ale partner v polemice, který má obrázek kočky, pro mě v této polemice přestává být partnerem. Takové věci se hodí do blogíčku, do soukromých mailů atd., a ne, podle mého mínění, do kritické polemiky v i-dn. Ale Vladimír a ostatní o tom přemýšlejí jinak. Proto jsem si dovolil poznámku o Bratrstvu kočičí pracky. Musím ale upozornit, že jsem sám napsal, že se jedná o nekorektní ironii, tudíž to byla tak trochu ironie shozená ironií. Jsem si toho vědom, ale chtěl jsem jasně poukázat, že takové věci jako obrázky koček do i-dn nepatří. Kritiku beru velmi vážně a z této premise jsem psal i tuto nekorektní poznámku. Musím přiznat, že nejsem první, kdo tuto větu použil. Prvenství je nutno přiznat Michalovi Špiritovi, když kritizoval a analyzoval literární periodikum Tvar. Já jsem si na to vzpomněl. (A myslím si, že DN a i-dn mají velmi blízko k Tvaru). Smozřejmě Špiritova kritika vycházela z premis psaní jiného periodika, a to Revolveru Revue.
Závěrem.
Mohu vést kritickou polemiku nad tématem samotné kritiky, ale vzdávám se toho, když partneři této diskuse paušalizují věci a dopouštějí se naprostých myšlenkových klišé, jako je to v případě Kočičkových. Jedno takové velké klišé: „Tvůrci chtějí být jen chváleni, a když je kritizujeme, tak nám nedej bože odpovídají.“ Na to nelze odpovídat jinak než ironií, neboť ta dokáže sundávat masku takových klišé.
03.10.2011 (14.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří Erml
Tak to je hodně zmatený…
03.10.2011 (16.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Otázky
odborné kritiky, laických reflexí a diskusí nad dílem, případně publikovaným textem nás – redaktory i-DN – zajímají snad od prvopočátku tohoto prostoru (tedy myslím i etapu určovanou Vladimírem Mikulkou). Pokud bychom se snažili i-DN uzavřít do odborného světa, stanou se pravděpodobně akademické a pro okolní (nejen divadelní) prostředí opominutelné. Divadlo (a kumšt vůbec) ale je – či snad vesměs chce být – otevřenou platformou pro dialog, tedy i s „obyčejnými“ diváky a čtenáři. Myslím si, že i takové (tedy i tato) polemiky jsou dobré, a to nejen pro tvůrce, divadelníky a diváky samé, ale i z teatrologického hlediska interpretace díla. Proto je vítáme a chceme na i-DN takovým dávat místo. V podstatě takto – tedy jako široká kulturní platforma „pro divadelníky a jejich diváky“ – jsou DN (a následně i-DN) od začátku koncipované.
Jak to však zařídit, aby bylo jasné, o jaký typ reflexe jde? A mají se vůbec rozlišovat? Jak? Samotným redakčním výběrem a (ne)publikováním? To by jistě šlo. Velice bych se ale v takovém – vysoce výběrovém přístupu – bál zkostnatění, uzavřenosti, vytváření „klubů zasvěcených“, exklusivity. Tedy toho, co je či loni bylo vyčítáno DN. Toto „přísné autorsko-redakční uvažování“ je mi – coby současnému hlavnímu redaktoru i-DN – vzdálené. Pro mne (zatím) je podmínkou, aby byl autor podepsaný, jeho text měl nějaký intelektuální rozměr a aspoň trochu kultivovanou jazykovou podobu. Ale na csfd (což je filmový server) se píše pod pseudonymy, a jsou to mnohdy velmi sofistikované ohlasy či dokonce recenze.
Řešení vidím především v rubrice, sekci či záložce, kde se daný text publikuje. Jakmile to bude technicky možné, otevřeme zvláštní „Hyde park“ sekci (možná ji nazvem jinak – Kavárna, Klub, Ring volný, Klinč…), kde by se tyto texty publikovaly a diskuse odehrávaly. I tak ale vzniká otázka, má-li smysl a jaký (a jak) vytvářet prostředí „uzavřeně odborné“ vers. „uzavřeně laické“. Jsou a budou zcela logicky prostupné. Ona prostupnost je podle mého názoru také cenná, ne-li cennější.
Víc už se o tom nechci příliš rozepisovat. Uvádím to jen na gró toho, že jsme si vědomi oprávněnosti rozpaků či dokonce rozhořčení Petra Boháče, nicméně i s tímto rizikem do těchto (diváckých-laických-z jiných pozic) ohlasů i nadále chceme vstupovat.
Text Pavla Kočičky mi přišel sice razantní, ale kultivovaný se zřetelným kulturním backgroundem. Otevřeme-li diskusi zcela a bude-li zvenku více sledovaná, je třeba počítat s daleko brutálnějšími ohlasy.
03.10.2011 (17.31), , Trvalý odkaz komentáře,