Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 546)
Je ticho. Sluníčko svítí, pod okny na loučce kvetou bílé chudobky. Psi neštěkají, ptáci nelétají, lidi nevidět. Ovzduší ovládl smrtící virus zvaný korona.
Ovzduší ovládl smrtící virus zvaný korona. Foto Michaela Szkanderová
Volal mi kamarád, kolega. Myslel jsem, že umřu skromně, sólo, na nějakou pořádnou nemoc. A teď, pandemie, korona vir. Co je to za chorobu? Korona. Vždyť to zní až sprostě.
Nestěžuju si, ale nedržím balanc, přepadávám. Chuťové buňky mi vypověděly službu. Jím, to jo, ale co, to poznávám jen podle názvů. Svíčková, rajská, telecí ragú.
Jarku, člověk musí jíst, aby byl. Však víš…
A teď tohle. Já to nepřežiju, jestli mě ten virus polapí.
Já to nepřežiju, jestli mě ten virus polapí. Foto archiv
Jarku, musíš zařídit skromný funus.
Jenom rakev, řečníci a recitátoři. Všichni ve smokincích. To je podmínka. Znít budou verše Jesenina: „Dují větry ze stepí, snoubí se s hřmotem divých stád, pod kopyty drtí kavylu vůni, do oblak vhání mlžný prach…“ A pak Shakespeare: „Celý svět je scéna a my jsme jen herci na ní hrající…“ A taky Nezval… „Na břehu řeky Svratky roste vonná tráva, na břehu řeky Svratky kvete rozrazil.“
Jarku, slyšíš to, já pláču…
Promiň, vysmrkám se…
Zajel bych za tebou, ale nemůžu si vzpomenout, kde mám auto… Také se bojím vyjít z domu. Šetřím síly a cvičím výslovnost a paměť… To pro jistotu, kdybys nemohl sehnat kvalitní rétory.
Jarku, nejraděj bych si to odrecitoval sám…
Dují větry ze stepí a vůně kavylu je omamná jak smrt…
V mobilu klaplo a opět nastalo ticho.
Krista Pána, to bylo jako od Karla Poláčka. Pomyslel jsem si a dal se do četby Facebooku.
Divadelníci se dali na šití roušek. Foto archiv DHnP
Divadelníci se dali na šití roušek. Ve volných chvílích usedají před minikamery a z domovů vysílají svá poselství. Hrají na hudební nástroje, zpívají, předčítají kapitoly z klasických děl. Dekameronu, Tisíce a jedné noci…
Dávný kolega Bosa Noha předvádí, jak si vyrobit loutkové divadlo, jak udělat loutky, jak s nimi zacházet. Jiný vysvětluje jak chápat pohádku O jelenovi, který neví, že ví a Petra Výtvarová zpívá píseň mého dětství Klobouk ve křoví.
Ze sdělení lze vyčíst svízele rodin, které stiženy nemožností odluky od dětí a partnerů, se až nyní učí rodinnému životu.
Rozesmál mě dotaz: Neznáte nějakou společenskou hru, kterou bych mohl hrát sám…? Manželka se odmítá zapojit, že jsem příliš tlustý a starý… Jsem tak sám…
Divadlo žije, nevzdává se. Nabízí svou produkci v televizích i po internetu.
Viděl jsem vynikající inscenaci Dejvického divadla Vzkříšení, večer Petra Skoumala s Janem Vodňanským i skvostné představení Maryši ostravského Divadla Petra Bezruče v režii Janky Ryšánek Schmiedtové, s výtečným Lízalem Norberta Lichého, chlapáckým sympaťákem Vávrou Dušana Urbana a úžasnou Maryšou Pavly Gajdošíkové. Také skvělý dokument divadla Terén o organizování výroby zdravotnických roušek brněnským Centrem experimentálního divadla. A se studenty herectví jsem si v okamžiku začátku jejich pomyslné poslední absolventské premiéry připil na dálku z imaginární sklenice dobře vychlazeným šampaňským…
Foto archiv DHnP
Přece to nevzdáme, když ještě žijeme.
Jen mě mate, že komínští psi neštěkají a ptáci, ani ti přespolní, nelétají…
Brno – Komín, 28. 3. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 546)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
Velmi silný telefonický dialog
otevírá další Tučkovo mudrování. Následující vzpomínky jsou a i v budoucnu budou cennými a významnými informacemi o brněnských divadlech a osobnostech, které v nich kdy působily.
Je to moc dobře!
11.04.2020 (17.31), , Trvalý odkaz komentáře,