Divadelní noviny > Zahraničí

Co by mělo být podstatné? aneb Pandemie v Rakousku

Je večer 1. dubna a já jsem dnes nikoho nevyvedl aprílem. Poprvé za celý život, poprvé od té doby, co jsem začal brát rozum a bavilo mě trochu pozlobit příbuzné, kamarády. Těch pár aprílů, které se objevily na Facebooku, mě ani nijak nerozesmály, byly spíš smutné. Přitom nejsem v depresi, rád zavtipkuju (pravda, většinou ironicky…), ale někde to má meze.

Fakt je, že mi občas jako aprílové vtipy v poslední době připadají některá opatření stran a vlád, a tyto instituce potom bez ostychu svá opatření vezmou zpět nebo k nim přidají další. Každopádně se zcela obvykle ani patřičně neomluví. Začínají si zvykat na opatření, která ani moc nemusí zdůvodňovat, která mě občas i trochu vyděsí, a nevím, mám-li je brát vážně.

Případ roušky: V České republice se začalo rouškovat, aniž by roušky byly, a přitom i před mýma očima řekl předseda vlády obyvatelstvu, že roušky jsou. Dodnes se neomluvil za bohapustou demagogii, za lež.

V Rakousku byly až do předevčíra roušky k smíchu, ba dokonce odsuzovány. Od 6. dubna už se bez nich do obchodů bez výjimky nebude smět.

Fond katastrof

Ve čtvrtek 19. března se měla uskutečnit ve vídeňském Theater Arche světová premiéra kusu Hikikomori. Poslední premiéra před kompletními zákazy divadelního i koncertního provozu v důsledku koronavirové pandemie v Rakousku. Do 17. března ještě platilo, že se lze ve veřejném prostoru zdržovat až do počtu deseti lidí, den nato už se nedoporučovalo cokoli veřejného předvádět. Divadlo tak premiéru odvolalo. Přitom téma je velice aktuální. Hra je o člověku, který se stáhne do samoty, a o tom, jak tento stav – izolaci sama sebe od společnosti – dlouhodobě prožívá.

Od pondělí 15. března divadla v Rakousku nehrají, koncerty se nekonají. Odvolány jsou veškeré kulturní akce do konce dubna. Ruší se mnohé programy i po tomto termínu a očekává se, že kulturní domy či areály otevřou nejdříve v červnu a červenci, a to velice postupně. I na tyto termíny se ovšem mnozí dívají skepticky. Například muzikálový festival v Horním Rakousku už byl přeložen na jaro 2021.

Hlavním tématem jednání zemských radních pro kulturu spolu se státní sekretářkou je nyní hledání rezerv, jež by bylo možné uvolnit kulturním spolkům, společnostem i nezávislým umělcům, kteří jsou často závislí na svých – stejně jen minimálních – příjmech z činností, které teď pro veřejnost nesmějí vykonávat.

Fond katastrof už začal fungovat. Ode dneška by měly přicházet malé, přesto důležité částky na konto umělců (500–1 000 eur na osobu). Na mnohé se nedostalo, jiní zase naříkají na nedomyšlenost a byrokracii, přesto už byly nezávislým umělcům miliony z tohoto fondu přiděleny (dodnes je pozitivně vyřízeno už 80 000 žádostí) a navíc po celý rok 2020 jsou osoby samostatně výdělečně činné zbaveny povinnosti platit daně. K nejrůznějším pomocným „pákám“ celostátního charakteru se na pomoc samostatným či svobodným povoláním v kultuře rozhodl pomoci rovněž kulturní úřad města Vídně – umělci mohou s okamžitou platností žádat o pracovní stipendia (na osobu pak dostanou 3 000 eur). V příslušném fondu čeká na vyplacení jednoho milionu eur.

Politické zásahy do občanských svobod

Mnozí Rakušané jsou překvapeni, jak funguje koaliční spolupráce mezi OVP (křesťanskou demokracií) kancléře Kurze a Zelenými (vicekancléř Kogler). Je to jistě často víceméně vynucená jednohlasnost, na druhé straně je pozoruhodné, že se obě koaliční strany ve vládě respektují. Opoziční strany (největší je sociální demokracie se svou předsedkyní, lékařkou a odbornicí na zdravotnickou organizaci Dr. Pamelou Rendi-Wagner) přinášejí připomínky, diskutují podle možností s vládnoucí koalicí, přesto je politicky jasně „na tahu“ vládnoucí koalice. Často ovšem vláda přebírá i kritické myšlenky opozice. Například v těchto dnes se zabývá otázkou tzv. BIG DATA. To je něco jako v České republice „chytrá karanténa“. Každopádně v Česku se, zdá se mi, vláda s opozicí o problémech takovéhoto eventuálního zásahu do lidských práv a zákonů moc nebaví. Tady v Rakousku je tato debata nezbytná, i když je pravda, že za této mimořádné situace se vláda v mnoha situacích také chová podle svého.

Přesto ministryně spravedlnosti Alma Zadić (35 let, advokátka s mezinárodní zkušeností, narozena v Bosně, jako dítě utekla spolu s rodiči před válkou do Rakouska, od ledna ministryní) ve tři dny starém rozhovoru tvrdí, že každé opatření týkající se základních občanských práv má ohraničenou platnost nejpozději 31. prosincem tohoto roku. V rozhovoru pro deník Standard říká: Vládě a Zeleným bylo jasné, že zásahy tohoto druhu jsou velice citlivé. Proto je důležité, aby byly přijaty celým parlamentním spektrem. To posílilo jejich přijetí obyvatelstvem.

Ministryni spravedlnosti dělá například starosti takzvané domácí násilí. Podle ní je vláda i v těchto dobách povinna se postarat, aby jím nikdo nemusel trpět. V Rakousku se už objevily případy nákazy koronavirem ve věznicích, což ministryni dělá také velké starosti. Návštěvy ve věznicích nejsou vůbec povoleny a noví vězni musí nejdříve strávit čtrnáct dní na samotkách. Amnestie se sice ještě oficiálně nechystá, ale příjmy odsouzených do věznic jsou odloženy v případech, kdy odsouzení obdrželi maximálně tříletý trest. Ministryně si slibuje, že po prodělané krizi si budeme ve společnosti víc vážit osobních kontaktů a budeme se umět v mnohých našich aktivitách brzdit. Také doufá, že z krize vyjdeme jako společnost, která si bude různých dosud podceňovaných povolání daleko víc vážit.

Novinářka a politická komentátorka Anneliese Rohrer je podle mého soudu první dámou rakouského tisku. Ve svém posledním komentáři v Die Presse (jednom ze dvou nejdůležitějších rakouských deníků) si všímá toho, co všechno je i v demokratických státech v průběhu chvíle, během velice krátkého časového období možné, jestliže se k pákám moci dostanou nesprávní lidé. Připomíná, že v uplynulém roce došlo k velkému pozdvižení, když tehdejší ministr vnitra řekl, že podle něj právo musí následovat politiku, nikoli politika právo. A dnes? Ticho. Nikdo neprotestuje proti BIG DATA. Ústavní soudce jen tiše nabádá ke zvážení poměrností a jedna anonymní platforma chce vládní opatření kriticky sledovat. Podle mě je to málo. Občanská společnost jako by dnes povětšinou spala. Páky moci nepodložené kontrolou a právem – octnou-li se v rukou nesprávných lidí – by vedly k velmi nebezpečnému trendu. V Maďarsku se už tak stalo.

Pár pozitivních zpráv

Dějí se ovšem také překvapivě pozitivní věci: Včera jsem dostal obsáhlou, podrobnou knihu Spielplan 2020/21 – hrací plán příští sezony Zemského divadla v Innsbrucku. Jako kdyby se nechumelilo… Oni jsou zřejmě rozhodnuti hrát. A abych si návštěvu jejich divadla mohl pořádně naplánovat, rozeslali už knihu s podrobným programem. Je to vícesouborové divadlo…

A před šesti dny proběhla téměř bez povšimnutí noticka o udělení Evropské ceny za literaturu (uděluje rakouská vláda, za normálních okolností je to vždy velká událost) Dragu Jančarovi, slovinskému spisovateli. Znal jsem se s grafikem Thanhäuserem, který si v Ottenheimu nedaleko Lince vybudoval ruční sazárnu a tiskařskou dílnu. Byli jsme tam za ním s Nikou a nesmírně jsme si cenili jeho přátelství. Jeho prostřednictvím dostal Drago Jančar stipendium tuším k půlročnímu pobytu v Rakousku. A inspirován událostí nedaleko Lublaně a krásou městečka a okolí Hallsttatu napsal hru, kterou Thanhäuser v roce 1998 vydal jako knížku. My jsme u něj vzápětí poté byli a už 8. března roku 2000 se u nás konala premiéra Jančarova kusu Hallstatt. Pět osob hledá v jeskyni, najde kosti, ale jak se ukáže, kosti nepocházejí z doby pravěku, ale z 20. století. A vědátoři se dohadují, zdá jsou to kosti gestapáckých obětí nebo obětí Titových partyzánů. Měl jsem režii a navrhl jsem i výpravu a nezapomenu na chvíle po premiéře, kdy za mnou Drago přišel a s něhou v hlase i opravdovostí, která zase rozněžnila mě, řekl, že jsem odteď jeho režisér a že si přeje, abych jeho režisérem zůstal. Doba však naší spolupráci moc nepřála. Ale o tom někdy jindy. Každopádně Drago Jančar je „můj“ spisovatel a dramatik a já mu přeju hodně zdraví. Za pár dní mu bude dvaasedmdesát. To tedy patří tak jako já k ohrožené skupině…?!

Občanská společnost

Je 1. dubna. Viděl jsem dnes hodně videovzkazů a nahrávek, jak českých, tak rakouských kumštýřů. Mám dojem, že z rakouské strany jsou to více institucionalizované výkony v rámci různých platforem, na české straně registruji více spontánního. Ale to je možná subjektivní pocit. Každopádně národní divadla mají své streamy podobně jako malá divadla a jednotliví kumštýři. Někdy je to až dojemné, jindy to rozesměje. A je dobře, že opravdu smutného jsem moc neviděl. Na žádné straně nové hraniční opony. Proč ty hranice vlády tak rigorózně zavírají, to nevím. Vždyť jsme si tak podobní. V mnohém. Jak v Česku, tak v Rakousku jen za víkend přišly policii tisícovky udání. Ale kdepak, ne kvůli krádežím, domácímu násilí a podobně, ale – v Rakousku – hlavně kvůli tomu, že se lidé promenádovali ve větších skupinách. No, lidé by neměli, ale hned se kvůli tomu udávat?! Rozhodně by měli být ohleduplní a dodržovat odstupy a nekýchat starým lidem do obličeje. I takové věci se totiž dějí, tady ve Vídni. Na druhé straně je pravda, že si lidé pomáhají.

Například Martin Kušej, umělecký ředitel Burgtheateru. Ten háček nad jeho jméno patří, je z rodiny rakouských Slovinců a hlásí se k tomu. Připadá si údajně jako horolezec, který se nemá čeho zachytit, který se ocitl v prázdnu, ale už je moc vysoko a nemůže se vrátit. V plném zátahu byl zabrzděn. Připadá mu, že Burgtheater, ale také ostatní divadla jsou v jakémsi umělém kómatu. A stále neodbytněji se mu vkrádají otázky, jak tato doba zapůsobí na společnost a kulturní instituce. Myslí si, že z prázdnoty se mohou vyrojit a často taky vyrojí nové myšlenky, nové možnosti, nové pokusy. Ale divadlo nemůže existovat bez diváků a virus nás všechny žene do samoty. A my, divadelníci, jsme fundamentálně omezeni. Pokud jde o Burgtheater, neví ještě, jak se bude situace i tato instituce finančně vyvíjet, ale nemá starosti, protože jde o divadlo, za které plně přebírá finanční zodpovědnost stát. Zato má starost o spoustu umělců na volné noze a přemýšlí o tom, zda je možné využít na jejich podporu nějaký dárkový koš – Spenden. A všímá si také chamtivosti lidí, kteří například předražují dezinfekční prostředky, nebo těch, kteří mají strach a zbrkle nakupují, aniž by mysleli na jiné potřebné. Kušej poukazuje i na ty, kdo na stavební dělníky, když mezi sebou nemohou zachovávat patřičný odstup, pokřikují „vrazi“. Ale přesto si myslí, že hlavním znakem této doby je solidarita. Totální kontrolu prostřednictvím mobilů nebo jiných elektronik vidí jako nebezpečnou a tvrdí, že v těchto věcech musíme být velice opatrní a dávat pozor, abychom se nestali oběťmi totální ostrahy. Úkolem divadelníků je podle něj tuto dobu vnímat natolik intenzivně, abychom později aktivně vyvolali a umožnili debaty a vážná zamyšlení nad legitimitou moci a jejím používáním.

Tak takto dnes v Rakousku žijeme a uvažujeme. Ještě snad chybí zmínka o tom, že v Rakousku dnes bylo zaznamenáno 10 460 infekcí. A podle už dost prokazatelných předpovědí dosáhne letos počet nezaměstnaných asi 560 000. Rekordní počet od roku 1946. Přes veškerá – a oprávněně z velké míry chválená – sociální opatření spolkové i zemských vlád na pomoc podnikům i zaměstnancům.

První duben je za námi. Hodinky ukazují 0:17. Text jsem do redakce neodeslal zavčas. Ale nasbíral jsem množství materiálu. Už sám výběr mi dal zabrat.

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 12. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Co by mělo být podstatné? aneb Pandemie v Rakousku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ