Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nesouřadné vzpomínky (VIII)
Globální Vestpocketka
Počátkem jara 1997 se mi naskytla možnost vystoupení v pražském Divadle Na Prádle. Hned mi blesklo hlavou, co nabízel 19. duben toho roku. Genius loci non plus ultra: 70. výročí premiéry Vest pocket revue Voskovce a Wericha. Průlomová událost pro dějiny českého autorského divadla se odehrála právě v tomto sále. A jak s tím památným večerem v nové podobě naložit? Co vlastně V + W tenkrát zpívali? Pustil jsem se do pátrání téměř detektivního. V dostupných materiálech byly uváděny názvy cizokrajných písní, nikoli však jména skladatelů. Ježka tehdy V + W ještě neznali a vesele si psali texty na melodie v pozoruhodné žánrové šíři – od ruské dumky Ej uchněm přes operní árie Bizetovy a operetní melodie Frimlovy až po nejnovější americké jazzové songy. Spolu s Danielem Dobiášem jsme zrekonstruovali a nastudovali všechny písně tak, aby mohly být ten večer uvedeny přesně na den i hodinu po sedmdesáti letech v autentickém místě – v sále tehdejší Umělecké besedy. Provázel jsem je průvodním slovem informujícím o ději a okolnostech dávné premiéry, s nejrůznějšími odskoky do současnosti. Mé glosy mířily k dějinám 20. století očima Publia Ruky (Voskovec) a Sempronia Housky (Werich), dvou neuvěřitelných magorů, kteří svojí extrémní blbostí dokážou rozčílit i toho největšího flegmatika, jímž byla postava slavného spisovatele s těžce zapamatovatelným jménem Quido Maria de la Camera van Obscura. Odpověď na otázku, proč si autoři napsali do své první revue právě role blbů, jsem ponechal na psychoanalyticích. Napověděl jsem jen, že k půvabu Vestpocketky a dalších her V + W patřilo, že role oněch dvou, co pod různými převleky ze století do století jdou, se vždy nějak přichomejtnou k ději a pod rouškou rolí vedlejších se v průběhu hry dekonspirují jako postavy hlavní.
V průvodním slovu jsem lovil z hlubin času i samotnou genezi Vest pocket revue. A shrnul jsem to v závěrečném resumé: Hrdinové, tedy maniakální paparazzi a megalomanický velkospisovatel ve vzájemném souboji, dodávají ději výrazně současný postmoderní půdorys. Dva zdánlivě okrajoví blbci se naopak v průběhu děje ukazují být fakticky postavami hlavními. Původně hlavní figury se naopak v některých okamžicích chovají jako postavy epizodní… Vše se pohybuje směrem na západ kolem zeměkoule, takže ta revue je důsledně globální. Určitě první a asi i poslední v dějinách českého divadla.
Voskovcův dárek přichází v rytmu tance
Vest pocket revue, která přesměrovala životní perspektivy studentů právnické fakulty Jiřího a Jana, proměnila i můj dosavadní život. Voskovec tehdy už na nebesích mě totiž za ten projekt odměnil tím, že osamělému rozvedenému muži středních let nadělil mladou dámu. Půvabnou, veselou a temperamentní, ve stylu krásek z jejich první premiéry. Z rekonstruovaných písní z Vestpocketky byla jedna dvojjazyčná. Polovinu textu opěvujícího Paříž napsali V + W francouzsky, druhá polovina byla česky. Uprostřed té písničky se nacházela zrychlená mezihra jakoby stvořená pro divoký tanec v duchu bláznivých dvacátých let. A právě na tuto mezihru Daniel Dobiáš obvykle vybíral nějakou atraktivní dámu z publika a přesvědčoval ji, aby odvážně vstoupila na scénu a onen ragtime si se mnou zatančila. Byla to čirá improvizace. A právě ten červnový večer padla volba na Ivanku. Nejprve se ovšem bránila a Danielovi dalo dost práce ji přesvědčit, ale nakonec se mu to podařilo. Tanec s Vodňanským se jí zřejmě líbil, a tak navrhla přípitek sklenkou sektu po představení: na Vestpocketku i nastávající dvojité narozeniny, nedožité Voskovcovy a moje. A Jiří Voskovec na nebesích nadále zůstával patronem našeho budoucího vztahu. Za měsíc jsme se s Ivankou zcela náhodou potkali v ulici V Jámě, z níž vede vchod do herecké šatny divadla ABC (dříve Osvobozeného V + W). Rok na to, v létě 1998, jsme jeli na první společný výlet do světa. Vybrali jsme si Paříž, tolik opěvovanou v naší seznamovací písni. V hotelu jsme druhý den chtěli vyměnit pokoj za větší. Oslovil jsem francouzsky recepčního a představte si, odpověděl česky. Ano, pokoj ochotně vymění. Začal zapisovat naše jména do knihy hostů a najednou s překvapením zvedl hlavu: Cože, Vodňanský? To je jako Vodňanský a Skoumal. No jo, dyť jste to vy! Dyť já jsem na vás chodil do Činoheráku! A vzal gumu, a co zapsal, vygumoval. A diskrétně, tlumeným hlasem pravil, že se jen kvůli nám stane z recepčního antirecepčním a z hotelu nás vystěhuje. Byla to nabídka, jaká se neodmítá. Místo většího pokoje v hotelu nabídl komfortní byt v centru Paříže na celý týden. Byt byl prázdný, obývaný tou dobou pouze kocourem. A právě toho recepční opatroval svému příteli, který byl na dovolené. Sdělil nám, že kocour slyší na jméno Bob a jí pouze tuňáky, které má v ledničce. Stačí mu dát jednoho tuňáka ráno a druhého večer a mezitím je Paříž naše. Potřeboval druhý den odcestovat do Prahy, a tak nám s důvěrou svěřil byt i Boba. A to nejlepší na konec. Majitelem bytu nebyl nikdo jiný než Prokop Voskovec, synovec Jiřího, který nás v rámci astrálních odměn za můj nápad rekonstruovat písně z Vestpocketky ubytoval v Paříži u synovcova kocoura.
Moji skladatelé mi rozuměli
Po takřka dvaceti letech spolupráce se Vodňanský a Skoumal vydali každý jinou cestou. Dalších skladatelů, kteří mi rozuměli, byla plejáda: Jaroslav Jakoubek, Jiří Toufar, Martin Zákravský, Jiří Bulis, Přemysl Rut, Ivan Mizera, Petr Frischmann, David Noll, Jaroslav Vaculík, Aleš Březina. Z tvorby pro divadla pak J. O. Karel a Václav Hálek. Text Džiudžista zhudebnil Marek Eben a text Já mám schůzku o půl páté Vladimír Mišík.
Z oblasti vážné hudby pak texty pro děti zhudebnil Ivan Kurz (cyklus Létající koberec) a Pavel Jurkovič (Slůně stůně).
Ještě se zastavím u Daniela Dobiáše, který mě na piano doprovází skoro čtvrt století. Setkali jsme se v rozhlase, když jsem do něj v roce 1990 opět mohl vstoupit hlavním vchodem. Působil tam jako hudební redaktor. Daniel je nápaditý skladatel, skvělý pianista a taky schopný manažer, který s radostí a entuziasmem organizoval naše zájezdy do světa. Se Skoumalem jsem za hranicemi vystupoval jenom jednou, v roce 1990 ve Vídni, což domluvil Pavel Landovský. S Dobiášem jsme procestovali Ameriku, byli jsme v Miami, New Yorku, Chicagu, v Kanadě ve Vancouveru, Montrealu, Torontu. V Chicagu přišli hlavně sokolové. V torontském Masaryk Town seděli v publiku spíše mladší lidé, někteří mě znali z Prahy, a též Josef Škvorecký, který znal moji tvorbu jen z nahrávek. Z nich také citoval Mičurinovu ulici a Maršály ve svém Miráklu.
Moje parodie na „stranickou“ kritiku západních filmů – přednáška o Sněhurce s princem vlastnícím hladomornu, aby mohl i on vykořisťovat permoníky – bavila nejen ty mladé, ale i dávné exulanty. Totalitní režim sice nezažili, ale dovedli si ho živě představit.
Trůn pro královnu a též i třešnička na dortu mých skladatelů patří ovšem Haně Navarové. Našemu setkání předcházel parník. Loď, co si v červnu 1982 pronajala Jazzová sekce na cestu z Prahy na Zbraslav a zpět, kde na nás čekaly vozy s příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří všechny cestující legitimovali a některé rovnou odvedli do svých antonů.
Ještě na té palubě jsem se seznámil se „sklepákem“ Davidem Nollem, který mě pozval na jejich Besídku na Dobešku. Během času jsem se spřátelil se souborem, zejména s Davidem Vávrou a Milanem Šteindlerem a taky s muzikanty, právě s Davidem Nollem a Jaroslavem Vaculíkem. David mě žádal o texty, které Skoumal nezhudebnil, věnoval jsem mu pár rukopisů a knížku pro děti Hádala se paraplata, co mi směla vyjít v Albatrosu. A pak se nad těmi strojopisy i tou knížečkou zavřela voda. Asi po čtyřech letech se Noll se svou dívkou, atraktivní blondýnkou, objevil v mé šatně při nějakém vystoupení. Omlouval se, že měl tolik práce, a proto nic nezhudebnil, ale dal je jí a ona na mé texty něco složila. Třeba by se mi to mohlo líbit. Líbilo se mi to a líbila se mi i Haňa. Tehdy byla každý rok vypisována soutěž písniček pro děti Pionýrská (dnes Dětská) nota, a tak jsem Haně navrhl, aby do ní několik našich songů poslala, čistě podle svého výběru. Schválně – co to udělá, když spoluautorem je polozakázané jméno? Zkrátím to: jedna z těch písní získala druhé místo a Haňa se strašně vztekala, že nebyla první. Pochopil jsem, že je nejen nápaditá a pilná, ale též zdravě ctižádostivá. A jak říkal soudruh Stalin, kádry rostou na úkolech. Tak jsem ji pověřoval úkoly stále rozměrnějšími. Složila většinu písniček do pohádky Velký dračí propadák, kterou v rozhlase režíroval Karel Weinlich, uplatňuje naše písně v televizní Kouzelné školce na Artu, jež posléze vycházejí na CD, v roce 2006 jsme měli v Činoherním klubu premiéru pořadu S úsměvem bytového jádra, v posledních letech společně příležitostně vystupujeme v kavárně Cafeidoskop. Tam se k nám vloni připojil i její kolega Jára Vaculík a zpestřil program nejen jednou svojí melodií, ale i kytarou a africkým bubnem. S Haňou máme také léta rituál: vždy před prázdninami ji pozvu na oběd a tam jí odevzdám balík textů psaných na tenké papíry s průklepy z minulého století, které ji zvláštním způsobem erotizují. Skládá na ně hudbu o prázdninách, s kytarou vybrnkává potřebné akordy a v další sezoně třeba jeden song zazpívá v novém vydání Besídky Divadla Sklep a ostatními aktualizujeme naše programy.
Ještě jednoho skladatele byste ale opomenout neměl!
Skladatele textaře Vodňanského, který se jmenuje Vodňanský? To je zvláštní fenomén. Jako malej jsem nechtěl chodit do houslí, toužil jsem po pianu, které jsme doma neměli. Vydupal jsem si ho až v šestnácti letech, to bylo pozdě a pořádně jsem se na něj hrát nenaučil. Hudební základy mi ale zůstaly. A občas se mi při psaní textu současně vyrojí i melodie. Jaksi intuitivně to tušil i Skoumal. Z hory textů, jimiž jsem ho zásoboval, vytáhl ty, co ho zaujaly, potom mi je u mě doma přehrával. A někdy řekl: Hele, tenhle se mi vůbec nechce zhudebňovat, z něj přímo čiší, že máš v hlavě i melodii, tak mi ji zahraj a já ji dodělám. Tak to trochu bylo i s Maršály. Já jsem Petrovi svou hudební představu zjevil až za několik měsíců. Mě dokonce ten melodický nápad znepokojoval už týdny před 21. srpnem 1968 a čas od času mě budil ze spaní. Petr jej převzal, zušlechtil a rozvinul čili autorem hudby je plným právem on. A s mojí písničkou Dejte mi pastelku, nakreslím pejska to bylo ještě jinak. Petr k ní složil už v roce 1964 do rozhlasového Silvestra pro děti celkem milou, ale na můj temperament až příliš ukolébavkovou melodii, k níž jsme se v našich pořadech už nevraceli. Víc než po dvaceti letech jsem text znovu objevil v čítankách. Tenkrát jsem spoustu času trávil v sídlištním bytě v Zahradním městě se svým synem Tomášem. Bylo mu pět šest a pořád jsme si spolu hráli. Tomáš bubnoval na bicí soupravu, vypůjčenou od Apolináře, kde ji používali k léčbě alkoholiků. A já ho doprovázel na piano. Říkali jsme tomu dixieland. A v téhle hravé atmosféře mě napadla ta rozverná melodie, zapamatovatelná na první poslech tak, aby usnadnila dětem učení čítankové básně nazpaměť. Dodnes ji s chutí zpívám. Pravidelně i na 1. září prvňáčkům v mé první alma mater, totiž v základní škole v Kladské ulici na Vinohradech. Jednou jsem jim nabízel změnu, ale trvali na Pejskovi. A tak se i on stal rituálem.
V tomto médiu ji zazpívat nemohu, ale můžete si alespoň přečíst její text:
Dejte mi pastelku
nakreslím pejska
když bude hodný, budu ho mít rád
A když se bude
pejskovi stejskat
nakreslím dva pejsky, aby si mohli hrát
Dejte mi pastelku
nakreslím pejska
když bude hodný, budu ho mít rád
když bude zlobit, tak ho vyhubuju
když bude kousat, tak ho vyhubuju
Dejte mi pastelku
nakreslím pejska
když bude hodný, budu ho mít rád
Dejte mi pastelku
žlutá a modrá
Každá je dobrá na pejska
dejte mi pastelku
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Nesouřadné vzpomínky (VIII)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)