Divadelní noviny > Názory – Glosy

David Cysař: Rekonstruovali jsme vilu i rodinnou historii

Rozhovor s majiteli pražské Winternitzovy vily

V prostředí pražské kultury dnes hraje důležitou roli Winternitzova vila. A to díky potomkům původních majitelů, Davidovi a jeho ženě Kristině Cysařovým, kteří tu provozují kulturní centrum. Budovu nechal postavit podle návrhů Adolfa Loose a Karla Lhoty v roce 1932 pražský právník Josef Winternitz jako rodinnou vilu pro svoji manželku Jenny, dceru Suzannu a syna Petra. Jedná se o poslední Loosovu realizovanou budovu. Zajímala nás historie i současnost domu s nezaměnitelným geniem loci.

Jak jste se dozvěděli, že jste potomky původních majitelů?

David: Já jsem se o vile dozvěděl až v roce 1991. Bylo mi šestnáct let a babička Suzanna nás všechna vnoučata vzala na procházku po Malvazinkách. Najednou se zastavila u jedné rozpadající se vily ve tvaru kostky s nápisem Mateřská škola a jen tak mezi řečí prohodila: Tak tady jsem se, děti, narodila a vyrostla. Překvapeně jsme na ni koukali: No, to ti teda, babi, nezávidíme. Byl to vlastně první kontakt s naší minulostí. Teprve pak jsme se dozvěděli, že babička pocházela z bohaté židovské rodiny a že vila ve své původní kráse byla skvělé místo k bydlení. Tehdy se mi teprve začala otevírat historie našich předků, do té doby to u nás bylo velké tabu. Až když se nám podařilo vilu uvést do původní podoby, tak jsem si to všechno dokázal lépe představit.

Vilu jste získali v restituci, v jakém byla stavu?

David: Ve velmi špatném. Podepsalo se na tom jednak socialistické hospodářství, protože neinvestovalo do mateřské školy, která tu byla od roku 1945 až do roku 1995, a jednak restituční řízení, které se táhlo od roku 1991 až do roku 1997 a v jehož průběhu bylo zakázáno s budovou cokoli dělat. Takže do vily začalo zatékat, opadávala omítka a v roce 1995 musela školka z hygienických důvodů budovu opustit. Tehdy jsme devastaci vily považovali za tragédii, nyní si uvědomuji, že to byl dar, protože díky tomu, že se nic neopravovalo, zůstaly všechny zásadní prvky v původním stavu. Takže po naší rekonstrukci vila vypadá opravdu jako v roce 1932.

Co všechno jste se díky vile dozvěděli o rodinné historii?

David: Spolu s vilou jsme postupně rekonstruovali naše rodinné dějiny. Procházením dokumentů a plánů nahlížíme do historie a ta nám pomáhá pochopit, z čeho vycházíme. Když dnes objektem v tichu večera procházíme, nutí nás to uvažovat o minulosti. Tím, že jsme vilu otevřeli veřejnosti, zase získáváme střípky událostí od lidí, kteří do vily chodí a třeba si něco pamatují. Sousedé nám dali fotografii vily z doby její stavby a věřím, že další dokumenty se ještě objeví.

Jak dlouho rekonstrukce trvala?

David: Hlavní část prací trvala tři roky, začali jsme v roce 1999 a končili v roce 2001. Ale dílčí rekonstrukce se provádějí průběžně a nejspíš nikdy neskončí.

Věděli jste od začátku, že ve vile nechcete bydlet?

David: Dá se říci, že ano, protože je nás majitelů několik rodin a všichni se do vily nevejdeme. Nebylo by fér, aby tam jedna rodina bydlela a ostatní ne. A tak jsme se dohodli, že vilu otevřeme veřejnosti a budeme připomínat historii rodiny. Jsme tedy něco jako její správci a staráme se o její chod.

Jak vás napadlo z vily vytvořit kulturní centrum?

Kristina: Snili jsme o tom s mužem dlouho, máme rádi architekturu, kulturu a pro mě osobně je také nesmírně důležité připomínat, jakým způsobem může totalita poznamenávat životy lidí. Winternitzova vila je prostor s neobyčejnou atmosférou, „obývací pokoj“ se přímo nabízí k pořádání salonů, koncertů, divadel, k setkávání lidí…

Jak se vám daří správu vily skloubit se zaměstnáním? Prohlídky provádíte sami?

Kristina: Na běžné komentované prohlídky, které jsou o víkendu, už máme naštěstí skvělý tým průvodců. My s mužem provádíme jen při různých kulturních akcích, beneficích, večírcích. Když jsme otevřeli, snažila jsem se udržet si i práci v Centru Locika, ale časem bylo povinností ve vile čím dál víc, k tomu máme dvě děti, takže teď pracuji jen pro vilu.

David: Jako kameraman dokumentárních filmů často cestuji, někdy i delší čas. V tu dobu se o všechno stará moje žena.

Jaké kulturní akce pro vilu vybíráte?

Kristina: Většinou se snažíme, aby nějakým způsobem korespondovaly s duchem vily a hodily se do jejího prostoru. Jednoznačně se tedy nabízí například téma moderní architektury, dějin umění, dějin 20. století nebo první republiky. Všechny akce pořádáme v duchu salonu třicátých let, po každé události u nás lidé posedí, dají si víno a povídají si. Vila byla navržena jako rodinný dům, chceme, aby se u nás návštěvníci cítili jako doma.

Ve vile se hraje i divadlo, třeba imerzivní inscenace Dům v jabloních či inscenace o básníku Zahradníčkovi a jeho ženě Marii.

Kristina: Ano, i divadelní program nějakým způsobem koresponduje s vilou, ať architekturou, Adolfem Loosem, nebo historií. Divadelní hra Dům v jabloních byla inspirována a vytvořena speciálně pro Winternitzovu vilu, dokonce se jedna z postav jmenuje Rolo po synovi zahradníka, který tu kdysi bydlel. Pro imerzivní divadlo tvoří všechny prostory vily jakousi přirozenou divadelní kulisu. Osud Jana Zahradníčka a jeho ženy zase hluboce poznamenal komunistický režim, podobně jako poznamenal osudy zbytku rodiny Winternitzových. Je to jedna z forem, jak připomínat hrůzy komunistického režimu.

• Autor: Anežka Pondělíčková
• Publikováno: 28. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: David Cysař: Rekonstruovali jsme vilu i rodinnou historii

1. Eva Šlaisova

   

   Moc děkuji,
   vaší vilu jsem navštívila u příležitosti koncertu komorní hudby, byl velmi pěkný, čtyři mladí, sympatičtí lidé v přátelské, až trochu rodinné atmosféře a krásná hudba, byl to nevšední kulturní zážitek, který byl umocnen i tím, že už při čtení o historii vily jsem narazila na mne známé jméno, gramaticky neobvyklé, a to S. Cysar. Jméno jsem znala z pravidelného setkávání bývalých tanečníků. Podle fotografie ve vile jsem si ověřila, že se jedná o muže, který se věnoval společenskému tanci ve stejné době jako můj manžel. I to mne potěšilo.
   Rozvíjejte vilu a její programy dále, děláte to moc dobře, s velkým citem. Historie Vaši rodiny je smutná a velmi dojemná.
   Srdečně zdravím, vaší vile dělám reklamu mezi všemi svými přáteli a už se tam těším na další kulturu. Jen dal pracujte, stojí to za to.
   Eva Šlaisová

   18.03.2024 (21.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ