Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Metamorfózy

    Nehraje se, neučí se. Pod rouškou usebrání – se medituje…

    Bilbo! To je strašný! Ty jsi pořád stejnej! Jako by byla dnes hanba zůstávat podobný nejen vzhledem, ale i myslí. Přitom není pěkné najít po letech známou mýtinu, známý potůček, remízek? NE! Vše musí podléhat změně, musí být jinak. Pak ale musíme smutně pozorovat naivní, nadšená ptáčata, jak se mění v chladné dravce! Na počátku je hltající houba, která vše s pokorou nasává, ale pak se poučí, jak co nejjednodušeji obstát, jak nejrychleji docupitat, doletět do vytouženého cíle… V cukuletu je z nadšence technokrat, z dítěte dospělý, z letu na volné obloze uzavřená voliéra… Místo nasávání sálají roli, která jim byla okolím předepsána… Naučí se pohybovat, využívat, zneužívat a šířit odér suverenity. Umí vystavit smlouvu, umí si pohlídat malá písmenka, která rozhodují o jeho právech. Umí! Ale z radosti přirozeného objevování je profesionální mramor, který vše pohlídá, obarví, zalije, zakonzervuje… Pryč je dítě bez jistiny, bez sevření mantinelů.

    V Andělech pustiny psal radostně Jack Kerouac, jak je šťastný, že skupina spřízněných kamarádů, básníků, malířů, zůstává stále stejná. Že se nenaučila psát, malovat, jak se hodí, jak se má. Smutně mává dlaní nad tisícem napodobovatelů, kteří v jejich stylu píší – prázdné stránky. Rozumím jeho jímavému bolu lomeného nadějí, že je samotné umění přizpůsobit se nepotrefilo. Jak lákavé vyplnit roli, která se nabízí… Svobodně svobodu zalít betonem.

    Už Thomas Bernhard popisoval, jak se jeho spoluobčan dobrovolně stává dospělým. Dokončí školu a namáhavý vývoj vzdělání, objevování – dětskosti, velké trýzně, je konečně pryč. Uf! Jsme konečně řádně dospělí. Víme vše! Vývoj je u konce! Nás už nebude nikdo poučovat! Je tristní pozorovat bývalé studenty, kteří před týdnem opustili „školní brašny“, jak hrají arogantní, protřelý, nafouknutý obraz autority. Hudrují, ponižují, trápí herce, zpěváky jen a jen proto, že se to sluší. Hroch za hrochem. Póry se uzavírají. Roste tvrdá krusta dělníků umění… Proměna za proměnou. Metamorfóza v krásné motýly? Brouky? Z citlivých a něžných jsou výkonné mašiny, které ze sebe vytlačují úhledné výrobky bez vůně. Četli snad Kacířské eseje, kde stojí, že člověk, na rozdíl od zvířete, pracuje? Zvíře vyplňuje svůj život hledáním kořisti pro obživu své rodinky. Člověk pociťuje práci jako tíži, spoutává se jí. Je tu i starobabylonský epos, kde museli veškerou práci konat bozi, i pokusili se tu tíži svalit na nižší božstva. Když se to nepodařilo, zabili jednoho z nich a z jeho masa a krve vytvořili člověka, který obdržel práci jako svůj díl, zatímco bohové si ponechali nezkažený život. Snad proto si lidé sami kazí svůj úděl tím, že když už nemusí dřít u pásů a zvolili si tvořivé povolání, dobrovolně vplouvají do zaběhlých kolejí? Stávají se otroky k udržování sebestravujícího života…

    Nejtristnější pohled je v přímém přenosu zažívat pozvolnou změnu lidské bytosti, kamaráda, jak se mění v nevypočitatelného mravokárce, poučovatele – jak se má žít! Jako by vše směřovalo ne dále než k udržování života, k práci. A umění zůstávalo, jako kdysi, jen a jen bohům, aby člověku stále připomínali svou přítomnost a určovali jeho roli. Proč se ale vyvoleného umění zbavovat a stávat se dělníky? Jen proto, že se z jednoduché společnosti, přirozeného světa bohů a lidí, stala komplikovaná doba plná převleků, metamorfóz? Jak si uchovat svěžest? Jak se nepřidat ke stádu nosorožců?

    Myslím, že je dobré jít do každé, i známé, situace znovu jako poprvé. Aby člověk nepodlehl fabrice umění. Nadšené jepice! To mě naučil cirkus, kde hrajete víc než dvouhodinová představení pětkrát denně. Abyste se neproměnil v robota, zapomínáte na odehrané a jdete do manéže opět radostně: Co s novým publikem provedu? Jaký souboj podstoupím? A nános únavy je rázem pryč, neb mysl dává pokyn tělu a bolestné svaly se impulzům srdnatě poddávají. Každičká vteřinka je plná překvapení. Bilbo! To je strašný! Ty jsi pořád stejnej! Třeba nedávno v ozdravovně ve Cvikově. Připravujeme komedii o Petru Vokovi a mně se spustí z pravé nosní dírky proud krve. Nejde a nejde zastavit. Sylvie alias Bílá paní běží na pokoje budoucích diváků a v jednom jí ochotná maminka podává dámský tampon. Ihned ho zastrčím a bílá šňůrka na konci vesele třepotá. Hodná sestřička přinese červený čaj, patrně z ibišku. Spokojeně se chci napít, ale hrníček je náhle prázdný! Co to jsou za nejapné fóry? Kam se poděl lahodný mok? Další skopičina probouzejícího, pošmourného rána? Tu se začne tampon v nose nafukovat do obřího, rudého jablíčka. Roste před očima! Za chvíli mě ponese jako těhotenský břich budoucí maminku… Co to k sakru je? Ahá! Jak jsem chtěl popít, tak z šálku cyránovský frňák vysál veškerou tekutinu místo mě! To byla rychlost, správné groteskní načasování! Čistý GAG! Vyndávám bakuli, která zarazila i krvácení, a hurá za paní Perchtou a rozesmátými diváky…

    Pořád stejnej… Svůj!


    Komentáře k článku: Metamorfózy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,