Divadelní noviny > Kontext

Hrané lahůdky z Netflixu

V letošní oscarové ruletě měla několik kandidátů na ocenění úspěšná streamovací a producentská firma Netflix. Do klání o Ceny Akademie vstupoval s deseti nominacemi Scorseseho nejnovější opus Irčan, vyšel však naprázdno. Šest nominací mělo drama Manželská historie, jež jednu pozlacenou sošku vyhrálo.

Nejprve stručná vysvětlivka, co vlastně Netflix znamená. Tato internetová platforma – označovaná zkratkou VOD (Video On Demand) – vznikla v roce 1997 ve Spojených státech a služby pro své předplatitele začala poskytovat o dva roky později. Původně nabízela filmy pouze na DVD nosičích, které na území USA rozesílala poštou. O deset let později začal Netflix poskytovat streamování své „videotéky“ přes internet. Spolu s rostoucím úspěchem začal Netflix hrané filmy, seriály a dokumenty rovněž výhradně distribuovat a samostatně vyrábět. Předloni stál u zrodu Cuarónova skvostu Roma (viz DN 6/2019), loni – vedle dvou zásadních děl zmíněných v úvodu – vzniklo pod jeho záštitou také strhující spirituální dobrodružství Dva papežové.

Rozprava o toleranci

Jak napovídá jeho titul, film Dva papežové (Two Popes) přibližuje osobnosti dvou hlav římskokatolické církve – Josepha Ratzingera, tedy minulého papeže Benedikta XVI., a Jorgeho Bergoglia, tedy současného papeže Františka. Oba zbožné muže portrétuje prostřednictvím jejich fiktivního dialogu, jenž se z prvotní ostré konfrontace mění v sofistikovanou rozpravu a pak i v důvěrné zpovědi. Nejsilnější pasáží je klíčová retrospektiva, v níž Bergoglio – původem Argentinec – rekapituluje hrůznou diktaturu tamější vojenské junty v sedmdesátých letech minulého století.

Jako tehdejší jezuitský provinciál se uchýlil ke kompromisům s exponenty nelidského režimu ve snaze ochránit své podřízené. Někteří z nich se však jeho direktivám vzepřeli a za svou odvahu zaplatili životem. A právě to si Bergoglio (hraje ho Jonathan Pryce) ve svém zjitřeném svědomí stále vyčítá… Film Dva papežové tak klade obdobnou otázku jako Václav Havel ve své slavné faustovské absurditě Pokoušení: Lze všemocného ďábla přelstít, nebo paktování s ním vede nevyhnutelně do pekel?

Oduševnělý „dvojportrét“, který realizoval brazilský režisér Fernando Meirelles, lze vnímat jako apoteózu tolerance. Přesněji řečeno jako obhajobu vědoucí vstřícnosti vůči světu i bližním, kterou vyznává osvícenější část dnešní katolické církve a již u nás zosobňuje třeba Tomáš Halík. Konzervativec Ratzinger (v podání Anthonyho Hopkinse) pocházející z Německa se svým hostem téměř v ničem nesouhlasí, skeptického novátora Bergoglia nicméně odradí od jeho úmyslu odejít do penze a deleguje jej za svého nástupce.

Tato kultivovaná „rozprava“, jež vzdáleně připomíná mnohem skromnější, ale obdobně hloubavý český snímek Hovory s TGM (2018), je košatá i vizuálně. Spolu s protagonisty (oba byli za ztvárnění svých postav nominováni na Oscary, další nominaci film získal za adaptovaný scénář) v ní nahlédneme do atraktivních prostředí papežského letního sídla a Sixtinské kaple, jejíž replika – včetně proslulých Michelangelových fresek – byla ovšem postavena ve studiu.

Meirellesův film zobrazuje i mechanismy konkláve, včetně detailů při sčítání hlasů a geneze pověstného černého či bílého dýmu. Nechybí v něm ani osvěžující humor: při prvním letmém kontaktu (na vatikánských toaletách!) si kardinál Bergoglio píská hit Dancing Queen od skupiny ABBA. A v úsměvném epilogu – probíhajícím během závěrečných titulků – už jako papež spolu se svým učenlivým předchůdcem sleduje finále fotbalového MS mezi týmy Argentiny a Německa. A u televizního přenosu radostně povykuje jako každý správný fanda…

Rozvod pod drobnohledem

Další netflixovský snímek, civilní drama Manželská historie (The Marriage Story) popisující rozklad soudobého partnerského vztahu, obsahuje téměř nepostřehnutelný odkaz na Bergmanovu klasiku Scény z manželského života (1973). Skrývá se ve fiktivní recenzi na smyšlenou inscenaci, kterou Charlie zahlédne při noční toulce domem své tchyně a kterou údajně režíroval. Rozpory hrdinů Manželské historie jsou navenek civilizovanější než konflikty bergmanovských protagonistů, jež v nejdrastičtější fázi jejich sváru přerostou až do zvířecké rvačky. Také ústřední pár současné, navenek uhlazenější „vivisekce“ pošramocených vztahů si ale krutě ubližuje. Ilustruje to klíčová sekvence zuřivé hádky, v níž se pere to nejintimnější prádlo a kde Charlie řve na svou ženu, že jí přeje smrt. Důvody jejich neshod jsou přitom pro běžného smrtelníka místy až nepochopitelně luxusní.

Herečka Nicole (Scarlett Johansson) a režisér Charlie (Adam Driver) se rozkmotří hlavně kvůli tomu, zda žít trvale v New Yorku nebo v Los Angeles. Oba jsou tvůrčí a empatičtí, oba se vzájemně respektují, oba milují svého osmiletého synka. On v metropoli na východním pobřeží úspěšně provozuje avantgardní divadlo, ona chce v centru showbyznysu – ležícím v opačném koutu země – navázat na svou přerušenou kariéru vycházející komerční hvězdy. Film – ozdobený oscarovými nominacemi za film, scénář, hudbu, oba herecké výkony v hlavních rolích a za ženskou kreaci v úloze vedlejší – však nevypráví jen o jejich uměleckých rozporech, ale i o problémech mnohem hlubších a univerzálnějších.

Drama, které realizoval padesátiletý americký filmař Noah Baumbach, sarkasticky poukazuje na deformace slušnosti, jež do standardní rozvodové pře vnesou otrlí právníci. Původně deklarovaná tolerance mizí v advokátských kličkách, nafouknutých osočeních a nesmyslných finančních nárocích. Zosobněním tohoto bezskrupulózního ohýbání pravdy – příznačného pro dnešní „postfaktickou dobu“ – jsou zástupci obou stran sporu: „dravec“ Ray (Ray Liotta) i „dračice“ Nora, za jejíž ztvárnění získala Oscara za vedlejší ženskou roli Laura Dernová.

Nejhlubší vrstva příběhu souvisí s povahami hlavních postav a s jejich reakcemi na narůstající dusno. Charlie má větší máslo na hlavě (ve svém souboru má milenku) a zdá se být ve vztahu bezohlednější než o poznání povrchnější Nicole. Hádkami a rozchodem však nicméně právě on víc trpí: v divoké roztržce se po svém výlevu nenávisti zhroutí v pláči, ve finále roztrpčeně pozoruje, jak Nicole bezstarostně odjíždí s novým partnerem. Adam Driver – na rozdíl od Scarlett, která je sice technicky bezchybná, ale ničím mě nepřekvapuje – svou roli nehraje, ale žije. Z jeho výkonu jsem byla naprosto uhranutá, poznamenala herečka Klára Melíšková, s níž jsem o filmu dlouze hovořil.

Tento důkladný a skvěle zinscenovaný „chorobopis“ – údajně inspirovaný osobními zkušenostmi autora při jeho rozvodu s herečkou Jennifer Jason Leigh – rozkrývá jeden z paradoxů současného soužití mužů a žen. Cílevědomé ženy si většinou umějí jít tvrdě za svým a z prekérních situací se snadno oklepou, zatímco muži přes veškeré tvrďácké masky a vzletné ambice bývají křehčí a zranitelnější. Zda tato dichotomie skutečně platí, zůstává nedořečeným tajemstvím Baumbachovy mnohavrstevné skládanky.

O pestré nabídce seriálů, jež jsou další doménou unikátní tvorby Netflixu, napíšu do této rubriky příště.

• Autor: Jan Foll
• Publikováno: 28. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hrané lahůdky z Netflixu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ