Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž Zahraničí
Sněž tu online žábu (No. 1)
I přes současnou nesnadnou situaci, která podrazila nohy veškerému kulturnímu dění, se festival francouzského divadla Sněz tu žábu rozhodl letošní ročník uskutečnit. Již šestým rokem tak přináší českému obecenstvu dramatické ochutnávky z prostředí současného francouzského divadla. Jelikož se ale, kvůli vládním restrikcím, nemůže festival odehrávat ve své klasické „prezenční“ podobě, rozhodly se ředitelka festivalu Natálie Preslová s šéfdramaturgyní Lindou Duškovou ve spolupráci s experimentálním prostorem NoD letošní ročník uskutečnit online.
Cie Asanisimasa: Lišejman. Foto: archiv festivalu.
Festival zahájily Preslová s Duškovou v kreativních rouško-maskách, ve kterých vysvětlily, že se rozhodly nepřerušit mezinárodní komunikaci a pokračovat ve vybudované spolupráci. Festival se tak letos poprvé představí v mírně odlišné podobě, které se musela přizpůsobit i chystaná představení a performance. Vznikla tak nová forma tzv. video skic, v nichž je kromě textu a zpracování kladen důraz na práci s kamerou. Zásadním momentem při zahájení festivalu bylo ale jako každý rok udílení ceny Grennouille, kterou letos získala inscenace Věci v režii Evy Rysové z A Studia Rubín. Režisérka inscenace se osobně dostavit nemohla, a tak cenu převzal Vojtěch Bárta společně s herečkou Julií Gretzovou.
Chápeš to? Foto: archiv festivalu.
Chápeš to?
Francie je kolébkou absurdního dramatu, není proto překvapením, že pro současné francouzské dramatiky je tento žánr stále výzvou, snad i pokušením. Srdce všech milovníků absurdna proto zaplesalo, když se jako první na obrazovkách představilo drama v beckettovském stylu s názvem Chápeš to? od Didiera Poiteauxe v českém překladu Michala Zahálky.
Z počátku jsme svědky zdánlivě nevinného posezení dvou žen u odpolední kávy, jejichž debata začne slovy Manžel mi umřel, ale moh´ si za to sám. Následný sled absurdních morbidit začíná převyšovat jedna druhou. Jejich konverzace se neustále točí kolem smrti, pohřbívání, praktického nakupování uren, tudíž vesele naplňují podtitulek smalltalk o smrti, přičemž Blanka Josephová-Luňáková s Natálií Drabiščákovou každou repliku podávají s klidnou ležérností, jako by šlo o běžné tlachání mezi starými známými.
Postupně se dozvídáme, že vše, co víme, je ve skutečnosti jen z kontextu vyňatý zlomek jiné skutečnosti. Obě herečky sebe (a také nás) neustále přesvědčují o pravdách, které si záhy vyvrací a z veškerých informací jsou tak jen proudy slov, které teprve hledají svůj skutečný význam v celku. Vesměs celý jejich rozhovor vypadá jako jakési „asociační tlachání“, které neustále pokračuje, hlavně aby se nemlčelo. Nehledě na to, jak dalece se asociace větví, autor v absurdno-pompézním finále situaci krásně zakončí a logickým obloukem se vrátí k tomu, kde začal.
Jenže k tomu, abychom se opět mohli posadit k odpolední kávě si společně s Josephovou-Luňákovou a Drabiščákovou musíme projít kusem cesty, který se v několika místech zvrtává v těžko uchopitelnou změť všeho – od společného koketování s mužem první ženy, přes zdánlivě intelektuální slovní rozbušku, vulgární souboj plný nenávisti, až po agitační „proslov k národu“. Fascinující zůstává, jak přirozeně se obě postavy do jednotlivých fází dostávají. Jde o postupný proces nabalování slov, které se postupně rozvíjí, nabírají nový nádech, až se z nich stávají monstrózní slovní přestřelky, přičemž všechno hašteření skončí hladce; jako lusknutím prstu.
Poiteaux skvěle pracuje s postupnou gradací a skrz asociaci témat se pozvolna dostává přesně tam, kam zrovna potřebuje. Začíná tématem smrti se sarkastickým, místy i trpkým nadhledem, (který je ale oproštěn od veškerých negativních konotací), a pokračuje přes spoustu dalších tematických rovin, které jsou konzistentně zaobalené v dobrodružném povídání dvou postarších dam.
Za zmínku stojí i Václav Hoskovec, který ve video skice ztvárnil mlčenlivého muže první ženy. Jeho přítomnost ale byla ale zásadní především kvůli obstarávání zvukového zázemí, které společně s mluveným slovem dotvářelo napjatou atmosféru. Mimo jiné se ale také podílel na práci s kamerou, která je letos zásadní. Díky různým úhlům pohledu měli diváci možnost sledovat první video skicu letošního ročníku z rozmanitých perspektiv, což celé události dodává na dynamičnosti.
Experimentální prostor NoD, Praha – Didier Poiteax: Chápeš to? Režie: Jiří Hajdyla, dramaturgie: Natálie Preslová, překlad: Michal Zahálka, živá hudba: Václav Hoskovec. Hrají: Balnka Josephová-Luňáková, Natálie Drabiščáková. Na festivalu Sněz tu žábu 14. 5. 2020.
///
Superhrdina po francouzsku?
Když se řekne superhrdina, téměř každý si vzpomene na Supermana, Batmana nebo marvelovské hrdiny, kteří drží ochrannou ruku nad světem. Málokdo ale ví, že i země jako Francie má své superhrdiny. Festival Sněz tu žábu ho přivedl na scénu již v roce 2016, a po čtyřech letech se vrací zpátky. O kom, že je řeč? No, přeci o Lišejmanovi!
Jako každý superhrdina, i Paul Forvolino začínal od nuly. Obyčejný vědec pracující v oddělení s lišejníky, který se jednoho dne dozví, že má dostat padáka. V afektu chce zničit vše, co tvoří, a během svého afektu se poraní… a stejně jako tomu bylo u kultovního Spidermana – malé zranění obrátí jeho život vzhůru nohama. Tak vznikl Lišejman.
Inscenace na motivy komiksu Prestige de l’Uniforme je báječnou podívanou, ve které režisér Frédéric Sonntag vsadil všechno na laternu magiku… ale na jakou laternu magiku! Diváci jsou svědkem plynule se proměňujících prostředí, které jako by vypadly ze stránek komiksu. Precizní kresby jsou mnohdy rozpohybovány, a tak lze snadno nabýt dojmu, že sledujeme rozpohybovaný komiks, do kterého byli vsazeni živí herci.
Sonntag vytvořil funkční mašinerii s podivným, leč zábavným příběhem, během kterého ani jeden z herců neopustí jeviště, a všichni symbioticky fungují od začátku do konce. Herecká souhra je přímo pastvou pro oči, kdy se jednotlivci z pozice postavy sotva postřehnutelně proměňují na muzikanty, případně vypravěče, a všechno funguje, jak má.
Mimo herectví sledujeme i souhru formy s obsahem. Příběh samotný totiž otevírá odlišnou perspektivu na superhrdiny, a po celou dobu je doprovázen tragicko-melancholickým podtónem, který dává inscenaci osobitý ráz. Lišejman si totiž neprochází životní krizí, jakou si projdou filmoví superhrdinové – Lišejmanův život je krizí. Z neúspěšného vědce se mu z počátku sice daří, ale ve finále se celý jeho život převrátí naruby, a ačkoliv končí jako lidstvem adorovaný superhrdina, zůstává vnitřně rozpolcen a sám.
Experimentální prostor NoD, Praha – Frédéric Sonntag: Lišejman. Režie a scénář: Frédéric Sonntag, video a koncepce modelů: Thomas Rathier, hudba: Paul Levis, light design: Manuel Desfeux, kostýmy: Alice Duchange, technika, zvuk: Bertrand Faure, dekorace: Sardine & Whisky, produkce: Claire Lonchampt-Fine, Emilie Hénin. Hrají: Emmanuel Vérité, Lisa Sans, Jérémie Sonntag, Paul Levis, Arnaud Delannoy. Premiéra duben 2015. Na festivalu Sněz tu žábu 14. 5. 2020.
Komentáře k článku: Sněž tu online žábu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
