Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž Zahraničí
Sněz tu online žábu (No. 3)
Díky krásnému májovému počasí se spousta lidí setkává v parcích či v nově znovuotevřených prostorách zahrádek. Kromě toho se milovníci divadla mohou sejít i v kavárně Čekárna, kde se každý den vysílá přímý přenos festivalu Sněz tu žábu. Tentokrát počínající letní dny zpříjemnil předposlední den třetí, který kromě dvou inscenací nabídl i online kafe se speciálním hostem.
Niternosti. Foto: archiv festivalu.
Pro všechny zvědavce a příznivce včerejší video-skici Jimmy už tu není bylo třetí den na programu tzv. „dramatické kafe“ s autorem tohoto díla – Guillamem Kerbuschem. Autorova půl hodinka byla podložena otázkami pořadatelů festivalu, v nichž se autora ptali především na proces tvorby, inspiraci ale například také na to, co ho při psaní znepokojuje.
Guillame Kerbusch je mladý dramatik, herec, který v současnosti žije v Belgii a svou publicistickou dráhu zahájil již ve 24 letech hrou Spojovník. O té doby je stále aktivně píšícím autorem. Jak sám zmínil, zaměřuje se na tvorbu pro mládež, a při tvorbě čerpá především z vlastních zkušeností. Během masterclass zmínil několik autorů a teoretiků, kteří ho inspirují a pomáhají mu z hlediska struktury příběhu a samotného dramatu. Uvedl ale, že svá dramata vnímá jako scénáře, a že jeden z jeho hlavních inspiračních zdrojů je mimo jiné i studio Pixar.
Kromě svých inspiračních zdrojů se Kerbusch věnoval i otázce vzniku dramatu Jimmy už tu není. Zajímavé je, že své drama předtím, než jej publikoval, konzultoval se studenty a zajímal se, jaký by podle nich měl být Jimmyho osud. Nakonec se rozhodl zvolit závěr, který ani jeden z žáků nezmínil, a který bylo možné vidět na premiérové video-skice zrežírované Jakubem Čermákem.
Ačkoliv byla masterclass přínosná, osobnímu kontaktu s autorem se bohužel nic nevyrovná. Nicméně Kersbuch na závěr diváky nadšeně vyzval, aby se na něj obrátili s jakýmikoliv dotazy a otevřel tak prostor soukromějšímu „dramatickému kafi“.
Niternosti. Foto: archiv festivalu.
Pollock a jiné vnitřní světy
Myšlenky jsou jako proudy, jako moře, jako kameny, které moře omývá. Myšlenky jsou ale i kaňky na papíře, drobné skvrny od inkoustu dávající dohromady niternosti, drama našich myšlenek… a občas některé z nich potřebují vyplavat na hladinu. O zachycení vnitřních proudů se pokusila francouzská dramatička Mélissa Bertrand ve svém dramatu Niternosti, který na festivalu Sněz tu žábu uvedla Linda Dušková, v českém překladu Natálie Preslové.
Jako i u předchozích skic a dramat, i zde hraje důležitou roli slovo. Slovo jako reprezentant myšlenky a vnitřních pochodů. Jsme svědky sedmi různých niterních prožitků u sedmi zdánlivě spolu nesouvisejících lidí. Prožíváme sedm drobných dramat, každé z nich v sobě nese skvostně zachycenou melancholickou krásu. Text Bertrand působí totiž jako báseň bez veršů, a s hudebním podkresem, který byl přidán režijní invencí, se poetičnost celého textu ještě prohlubuje.
Bertrand pracuje se snovostí a v každé z niterností nám podsouvá náznaky, drobné spojnice, které ve finální části s názvem Žirafa začnou dávat smysl… možná. Příběhy se mohou zdánlivě propojovat na několik způsobů – a pokaždé budou dávat smysl. Stačí jednotlivé roviny proházet a vznikne zcela nový, unikátní příběh. Niternosti Bertrand jsou totiž pouhé fragmenty se zdánlivými souvislostmi, které poskytují prostor divácké fantazii. Ani sama autorka nedoslovuje, zdali spolu věci ve skutečnosti souvisí či nikoliv.
Dušková si s textem vyhrála, což je znatelné především na herecké práci Anežky Rusevové, která osobitě ztvární všech sedm niterností – od bláznivé slečny, která se chce stát žirafou, přes sklerotickou stařenku, zdeptanou matku, až po ženu zničenou životem či herečku toužící stát se kouzelnicí. Každá role, kterou ztvární je nádherně odstíněná a Dušková tomu dopomáhá jednak decentní proměnou scénografie a různými úhly zachycené kamerou, ale také světelným designem. Podstatnou funkci má i hudební doprovod Markéty Labusové, která (ztvárňuje mlčící dívku v jedné z niterností) svým hudebním doprovodem umocňuje hořkou tragičnost a melancholičnost jednotlivých duševních proměn.
Spojení Bertrand/Dušková/Preslová s hereckým výkonem Rusevové je skvěle zkomponovanou podívanou, která dojímá, pobaví a především vtáhne. Ačkoliv se jedná pouze o záznam, způsob, kterým je tato francouzská předloha zpracována pronikne skrz čočku kamery do každého obýváku. Důležité ale je, aby divák dokázal přistoupit na atypičnost textu, kterým jsou myšlenkové pochody neobvyklých lidí, protože teprve po tom začíná ta pravá niternost.
Experimentální prostor NoD, Praha – Mélissa Bertrand: Niternosti. Režie: Linda Dušková, živá hudba: Markéta Labusová, překlad: Natálie Preslová. Hrají: Anežka Rusevová. Na festivalu Sněz tu žábu 16. 5. 2020.
Niternosti. Foto: archiv festivalu.
Až na dřeň!
Pokud jste sentimentálně založení a potrpíte si na starý, krásně vyřezávaný nábytek po svých prarodičích, pak u této inscenace nejspíš utrpíte šok. V poslední inscenaci předposledního dne festivalu se představili dva sympatičtí Francouzi a jeden krásný kus nábytku, přičemž jeden z nich se konce představení nedožil.
Francouzský soubor La Belle Meuniére má zřejmě v zásobě přebytek starých zdobných kredencí, protože jinak je existence jejich inscenace Kredenc naživo zhola nemožná vysvětlit. Zpočátku se performance zdá být poměrně normální – Pierre Meunier a Raphael Cottin nastoupí na scénu, kde už je připravená zdobná kredenc a vypadá to, že se bude jednat o akrobatickou performanci, ve které si Meunier s Cottinem budou s kredencí pohrávat a zkoušet, co vydrží. Jenže ve chvíli, kdy se na scéně objeví kladiva, se z performance stává demoliční show.
Pánové totiž neskončí pouze u kladiv (ne nadarmo mají diváci v předních řadách ochranné brýle a jsou překryti igelitem) – pokračuje se k pilám, a na přetřes přijde i demoliční koule. Zkrátka, téměř cokoliv, čím se dá ničit, se v této inscenaci objeví. Třísky létají, prkna se lámou a z krásného kusu nábytku je najednou hromada zničeného harampádí.
Ač se může zdát podivné sledovat, jak před vámi někdo ničí něco drahocenného, je to ve finále docela vzrušující. Člověka to do určité míry provokuje, dráždí, a při sledování tanečních pohybů a ladnosti choreografie zakomponovaných do této bizarní situace vlastně i baví.
Tento tragikomický „demoličním how to“ ale neskončí pouhým zdevastováním kredence. Po demolici, kdy je všude prach a nepořádek, herci/performeři pokračují dál. To, co ze zdobného nábytku zbylo, začnou sbírat a postupně na podlaze vytváří jakousi instalaci. V ten moment se mohou stát součástí i diváci, kteří jsou přizváni, aby si vše na scéně prohlédli, a případně přispěli přidáním nějakého kousku kredence.
Meunier s Cottinem vytvořili neobvyklou a unikátní performanci, která ač se může zdát naprosto šílená, tak je poutavá každým coulem. Je to trhák, který nehledě na svou podivnost, stojí za vidění. Nelze proto více než souhlasit se slovy francouzské kritičky Rosity Boisseau, která o Kredenci naživo napsala: A je tohle divadlo? Ano, je! Představení tak definitivní a šílené jako jiné masakry končilo tichem a zůstalo dlouho v paměti. Co všechno se může skrývat v jedné staré kredenci.
Experimentální prostor NoD, Praha – Pierre Meunier, Raphaël Cottin: Kredenc naživo. Koncepce, režie, hrají: Pierre Meunier, Raphaël Cottin, umělecká spolupráce: Marguerite Bordat, produkce: Claudine Bocher. Na festivalu Sněz tu žábu 16. 5. 2020.
Komentáře k článku: Sněz tu online žábu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
