Divadelní noviny > Blogy Kontext
Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 21)
Možná by už někdo měl napsat nebo natočit pořádný portrét filmové dokumentaristky Olgy Sommerové, i když zatím poslední – samozřejmě neidentifikovatelné – jubileum oslavila už loni. Jenže kritici, natožpak biografové nestačí registrovat ani její nové filmy.
Věnovat se jí samotné, na to by nestačila ani sběrná trpělivost Heleny Třeštíkové, tím méně třeba pozornost dcery Olgy Špátové, i když už spolupracovaly, včetně (Ne)cenzurovaných rozhovorů matky a dcery. To mi také běželo hlavou po zhlédnutí televizní – stále ještě koronavirové – premiéry dokumentu Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (16. května na ČT1) realizovaného k loňským šedesátinám Semaforu.
Mám sklon podléhat prvnímu dojmu, takže se mi hned chce napsat, že ve filmografii Sommerové – už víc než 130 titulů – jsme právě mohli zhlédnout dílo možná vrcholné. Škála jejích portrétů zahrnuje politiky, vědce, umělce, sportovce, události, hnutí, petičníky, mezníky, milníky, křižovatky, poselství naléhavá i varovná, jemné provokace, mementa, odkazy. Z nich jsou nejtrvalejšími svědectvími o našem času příspěvky do mozaiky cyklů Gen, Genus, Jak se žije, Nevyjasněná úmrtí, Ztracená duše národa, Třináctá komnata… Z některých později stvořila dokumenty větší. Jiné klíčové, představující vrcholy její tvorby, vznikaly samostatně. Pozornost na sebe právem strhávají velká plátna, často úspěšná i v zahraničí: Věra 68 (2012) o gymnastce Čáslavské, Věřím, že více světla potřeba nebude (2020) o Janu Palachovi a tři z oblasti Olze Sommerové nejbližší, tedy o osobnostech české kultury: Magický hlas rebelky (2014) o Martě Kubišové, Červená (2017) o pěvkyni Soně Červené a Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (2019).
Náhle si nebe kleklo na poraženou zem
Je dost důvodů, abych film o spoluzakladateli fenoménu, jakým v české kultuře byl, je a ještě dlouho zůstane Divadlo Semafor, považoval za jedinečnou výpověď o dvacátém století Čechů uprostřed Evropy. Skoro se mně provokativně chce použít diktaturami znesvěceného slovního spojení „na věčné časy“. A budu si to myslet i při druhém, dokonce i po pátém zhlédnutí dokumentu.
Už jen toho archivního materiálu ve stominutovém filmu! Od Suchého začátků v Redutě, o jeho pouti a o lidech kolem ní v sálech Na zábradlí a ve Smečkách přes kočovnou anabázi, stánek v pasáži Alfa až po sklep Hudebního divadla Karlín a Dejvickou ulici s dalším vyhnancem z centra Prahy, Divadlem Spejbla a Hurvínka naproti přes ulici (číslo 27 Semafor, číslo 38 Spejbl a Hurvínek). A těch setkání!
S Janem Werichem, Milošem Formanem, Satchmo Armstrongem, Věrou Křesadlovou, Oldřichem Novým, Waldemarem Matuškou, Pavlínou Filipovskou, Karlem Štědrým, Hanou Hegerovou, bratrem Ondřejem Suchým, s Karlem Gottem… S tím posledním při pozdravení zvláště dojemném. Suchý již evidentně velice nemocnému mistrovi, jehož kariéra strmě vyletěla na nebesa s písní Oči má sněhem zaváté, připomněl prvního nezapomenutelného interpreta toho songu – totiž Jiřího Šlitra.
Nemá smyslu uvádět statistiku. Kolik her, kabaretů, skečů, písniček, hitů, grafických listů, knížek poezie, ústrků, odstrků, konců kariér i nových začátků způsobil Jiří Suchý sobě a okolí. Něco říká sám před knihovnou s regály svých zatím nesebraných spisů, v rozhovorech s nejbližšími rodinnými příslušníky, na jevištích, ve studiích.
Hlavní zbraní Olgy Sommerové je jako skoro vždycky střih. Žádná zběsilost současné klipové manýry. Spíše „nůžkami“ přesně vystihuje jednotlivé fáze života protagonisty dokumentu, cézury i vynucené sólové pomlky, nevyčerpatelnou invenci i neunavitelnost. S dcerou Olgou Malířovou Špátovou, která se u většiny vrcholných dokumentů poslední doby vláčí s kamerou, tvoří už dobře sehranou dvojici.
Dvě šťastné chvíle v existenci Semaforu film přesně akcentuje: Osudové setkání Suchého s Jiřím Šlitrem; od vzájemného namlouvání až po osudovou vánoční noc 1969 s odkazem Šlitrova dopisu Suchého synovi Kubovi. A potom okouzlení Jitkou Molavcovou, ze kterého vzešlo herecké partnerství a kumpánství trvající od sedmdesátých let dodnes. – A docela právem, a zdálo se mi, že schválně, pozapomněl na jména, která si leckdy značku Semafor chtěla jen přivlastnit. Natož aby se zabýval nenávistnými závistivci, prudiči a zpruzenci.
Cosi však vyděluje Jiřího Suchého – Lehce s životem se prát nad všechno, co v dokumentaristické odnoži české kinematografii toho času vzniká. Ten film je dokonalým obrazem dvacátého století a jeho přesahu – vydechnutí i reziduí – v prvních dvou desetiletích věku a tisíciletí nového. Ne náhodou Suchý několikrát připomíná návaznost na Voskovce, Wericha, Ježka a jejich Osvobozené divadlo. A vyplývají z toho, ačkoli nevyslovena, i věčná prokletí: Uvolnění, vykročení do Evropy, mezinárodní věhlas a donekonečna opakované destrukce podprůměrností, primitivním vlastenčením, válcováním moudrosti tupým posluhovačstvím a vládami nevzdělanosti, často až sadisticky se vyžívajícími v poslušné stádnosti.
V tvorbě Jiřího Suchého – to vystihla Olga Sommerová naprosto přesně – se odráží vzdorování tomu všemu. Ano, lehce s životem se prát a pro lidi vědoucí, přející, vzdělané a desetkrát ponižované, zadupávané představovat a zastupovat mnohokrát přerušenou kontinuitu od českého poetismu, dadaismu, surrealismu až k protestsongu, ale i k lidové písni, k obraznosti jinotaje a k umění vědět. Nesmět to třeba říci, a přesto posilovat povědomí o nezničitelnosti lidského ducha.
Mohl bych to doložit desítkami citací dokumentovaného. Použiji jedinou, a ne od Jiřího Suchého, nýbrž od Jana Skácela z jeho eseje Co mám s pánembohem doprovozeném v ROK – Revui otevřené kultury 1/1992 koláží Jiřího Koláře: …Jsou ovšem na světě lidé, kteří říkají, že pánbůh není. Asi mají pravdu, ale je to škoda. – Není, ale měl by být.
///
Více o filmu Jiří Suchý – Lehce s životem se prát na i-DN:
…
Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 21)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)