Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

Zemřel Michel Piccoli

Michel Piccoli

27. 12. 1925 Paříž, Francie – 12. 5. 2020 Saint-Philbert-sur-Risl, Francie

Francouzský herec, filmový režisér a producent, legenda francouzské kinematografie.

Vyrůstal v hudebnické rodině. Jeho rodiči byli houslista Henri Piccoli (1889 – 1975) a klavíristka Marcelle Expert-Bezançon (1892 – 1990).

Začínal v divadle, kam se počátkem osmdesátých let po přestávce, kdy působil pouze ve filmu, vrátil. Po válce, v roce 1945, debutoval epizodní rolí ve snímku Christiana-Jaqua Čáry a kouzla. V té době absolvoval herecké kurzy u slavného Michela Simona. Od konce čtyřicátých let se věnoval především divadlu. V roce 1952 otevřel Jean-Marie Serreau na levém pařížském břehu Divadlo Babylon dvěma Pirandellovými hrami s Piccolim a jeho tehdejší ženou Eléonore Hirt v hlavních rolích. Babylon se soustředil na nové autory, uváděl absurdní dramatiku. Piccoli hrál mj. i v Čekání na Godota. Řekl o ní, že tehdy nerozuměl ničemu, ale cítil, že je to nové, jiné. V roce 1983 se obdobně vyjádřil o hře Bernarda Koltese Boj černocha se psy, v níž hrál v režii Patrice Chéreaua.

Ve filmu musel být dlouho rád za epizodní role, což se změnilo poté, co dostal roli ve filmu podle románu Alberta Moravii Pohrdání (1963) v režii Jean-Luc Godarda s Brigitte Bardot v hlavní roli. Obdobím jeho největší popularity byl začátek sedmdesátých let, kdy hrál v několika významných filmech, kromě jiného v Hitchcockově Topaz (1970) nebo v Nenápadném půvabu buržoazie (1972) Luise Buñuela.

 

Až do svého „objevení“ filmem v polovině šedesátých let vytvořil desítky divadelních rolí v režiích důležitých tvůrců – Jeana Vilara, Jeana-Louise Barraulta či Petera Brooka. V jeho adaptaci hry Rolfa Hochhutha Vikář, která kriticky hodnotí postoje katolické církve, Vatikánu a papeže Pia XII. za druhé světové války, ztvárnil roli esesáka Gersteina. Inscenace v roce 1963 vyvolala velký skandál. S vatikánskou tematikou se po letech Piccoli setkal znovu ve filmu Nanniho Morettiho Habemus papam, kde ovšem hrál kardinála Melvilla, který je zvolen papežem. Je v této roli zvláštně introvertní a zároveň dojemně dychtivý, až dětinský a jeho výkon posvětil téma filmu, kterým byla složitá a bolestná cesta k sobě.

Významné pro něj bylo setkání s Luisem Buňuelem. Z jejich dlouholetého přátelství i spolupráce vzešla řada rolí v jeho snímcích. Hrál ale i ve filmech dalších režisérů. V osmdesátých letech se stal v jeho filmografii významný film Podivná záležitost (Une étrange affaire, 1981) Pierre Graniera-Deferrea, za který byl nominován na Césara a na berlínském filmovém festivalu Berlinale obdržel za svůj výkon Stříbrného medvěda. Léta osmdesátá byla jeho nejplodnějším hereckým obdobím: za film Skok do prázdna (Salto nel vuoto, 1980) Marca Bellocchia získal hereckou cenu na festivalu v Cannes, hrál v Godardově filmu Passion (Vášeň, 1982), v úspěšném Atlantic City (r. Louis Malle, 1980), v Lelouchově Ať žije život! (Viva la vie!, 1984) či šachového velmistra v oscarovém snímku Nebezpečná partie (La Diagonale du fou, 1984) Richarda Demboa.

Během své šedesátileté herecké kariéry hrál celkem téměř v 200 filmech a spolupracoval s mnoha významnými francouzskými, italskými i zahraničními režiséry, jako jsou (vedle jmenovaných) Jean Renoir, Jean-Pierre Melville, Jacques Demy, Claude Sautet, Agnès Varda, Marco Ferreri, Jacques Rivette, Agnès Varda, Manoel de Oliveira nebo Alain Resnais. Od začátku osmdesátých let hrál současně opět i v divadle.

Po období naplněném filmem se po roce 1980 vrátil do divadla. V Theatre Bouffes du Nord hrál Gajeva v Brookově Višňovém sadu a dalších deset let vystupoval pod vedením režisérů, jako byl Luc Bondy nebo Robert Wilson. Po roce 2000 ho neminuly ani velké role klasického repertoáru, jako třeba Král Lear v inscenaci Andrého Engela.

Několikrát byl nominován na filmového Césara a na divadelní Molièrovu cenu, okrajově se věnoval i filmové režii. Ze světově proslulých snímků připomeňme ještě proslulou grotesku Marka Ferreriho Velká žranice (1973). Z posledních snímků připomeňme komedii z roku 2011 Máme papeže (Habemus papam) Nanni Morettiho, v níž ztvárnil hlavní roli.

Měl i vazby na naši republiku. V březnu 1977 četl spolu s Michaelem Lonsdalem v rámci večera za propuštění Václava Havla v Národním divadle v Chaillot Havlovu jednoaktovku Audience. Od léta do podzimu 1989 pobýval herec v Československu při příležitosti natáčení melodramatu Marta a já režiséra českého původu Jiřího Weisse – dramatického a tragického příběhu lásky sudetské Němky a Žida na pozadí nacismu za druhé světové války.

Byl třikrát ženatý, nejdřív (od roku 1954) s herečkou Éléonore Hirt, poté jedenáct let (1966 – 1977) se zpěvačkou a herečkou Juliette Gréco a od roku 1978 s herečkou, scenáristkou a spisovatelkou Ludivine Clerc. Z prvního manželství měl dceru Anne-Cordélii (nar. 1955), z manželství s Ludivine Clerc dceru Missii Piccoli (1990) a syna Inorda Piccoliho (nar. 1994).

Jak uvedl Piccoliho přítel a bývalý ředitel mezinárodního filmového festivalu v Cannes Gilles Jacob, herec zemřel na mrtvici. Zesnul v rodinném kruhu, nablízku mu byla jeho žena Ludivine Clerc.

/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 18. května 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Michel Piccoli

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ