Divadelní noviny > Názory – Glosy
O nočních můrách aneb Neúprosná dialektika technologií
Mezi noční můry režisérů patří nekompletnost herecké skupiny při zkoušení. Vedle jiných událostí ji způsobují různé pracovní i soukromé cesty. Asi musela přijít pandemie, abych vůbec přistoupil na to, že zkusím režírovat s herečkou „sedící v počítači“. Bál jsem se, že zkoušky budou neúčinné a protivné. Ale aj – mýlil jsem se.
Během virových omezení v dubnu 2020 zkoušíme novou inscenaci. Jedna z hereček je vlivem virů izolovaná v bytě. Zkoušíme s ní přes internet a hle – není to nijak beznadějná práce.
Nemáme žádnou zvláštní výbavu. Používáme obyčejný notebook a obyčejné relativně pomalé internetové připojení. Notebook jednoduše posadíme do hlediště, trochu vyladíme kontrasty osvětlení, aby nás webkamera dobře snímala, kolegyně sedí doma u stolu a můžeme pracovat.
Samozřejmě to není úplně ono, ale jde to až překvapivě dobře. Občas se něco trochu zasekne, vlivem drobného zpoždění při přenosu vázne rytmus, prostor se příliš virtualizuje (například se nesnažíme přenášet notebook do místa, kde daná herečka má být), energetické impulzy neexistují, ale nic z toho není v počátečních fázích zkoušení kritické.
Musím dokonce přiznat, že toto bizarní uspořádání nám zkoušky i jaksi okořeňuje: minimálně tím, že se těšíme, až se nakonec setkáme. S některými zkoušejícími se kolegyně nikdy neviděla osobně – a teď se už skoro intimně znají elektronicky…
Technika mě překvapila, vyzrála na mě.
Tímto poněkud nadšeným vyprávěním vůbec nechci naznačit, že by se podobným způsobem dalo divadlo založené na intimní komunikaci herců a diváků virtualizovat. Určitě je nutná fyzická, snad i jaksi suprafyzická a metafyzická přítomnost a ta přes elektroniku není možná.
Ale… rouhačsky si říkám… kdyby se třeba někdy některý herec zapomněl v zahraničí a muselo se hrát a kdyby neměl úplně klíčovou roli… třeba by šlo zachránit představení?
Výsledek této nové zkušenosti: Jedna má noční můra částečně zaniká – nemusím se tolik obávat neplánovaných odjezdů herců, zkouška může v nezbytném případě proběhnout s jedním virtuálním člověkem.
Jiná můra ovšem přichází: Co když teď herci začnou při každé rýmičce navrhovat zkoušku z domova?
A ještě zlověstnější můra: Co když se postupně stane obecně tolerovanou normou, že se některý herec účastní představení jen v přímém přenosu? To by znamenalo předem neodhadnutelný nárůst fragmentace divadla, „pokrok“ v jeho odosobňování a novou úroveň jeho technologizace.
Vize budoucnosti (?): Některá divadla budou mít zásadu „všichni vždy fyzicky přítomni“, budou se označovat jako „přítomná divadla“ nebo „prézentní divadla“ a toto zařazení bude podstatnou devízou jejich propagace. A ta druhá – divadla se zase budou vychloubat: Téměř nerušíme představení, protože máme technologie, a bude se jim říkat „webová divadla“…
Projevuje se zde neúprosná dialektika pokroku. Za každou zabitou noční můru povstanou dvě nové… Ale ostatně… i noční můry jsou zajímavé, lákavě tajemné…
duben 2020
Komentáře k článku: O nočních můrách aneb Neúprosná dialektika technologií
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
