Sedmero matek (krkavčích?)
Vztah moderních žen k mateřství je dnes doslova fenoménem, jehož problematika a rozporuplnost na divadelní scéně zaznívají stále silněji. Za starší generaci jsem tomu ráda a plně souhlasím s hláškou (a zároveň titulem) nejnovější inscenace pražského A studia Rubín, že Jenom matky vědí, o čem ten život je.
Gender je do jisté míry opravdu konstrukt, ale… Zleva Jiří Kniha, Lucie Andělová a Veronika Lazorčáková FOTO PATRIK BORECKÝ
Já jsem si nedovedla ani ve snu představit, jak radikálně se může život obrátit. Každej ti řekne jen, že porod hrozně bolí (mimochodem vůbec nemusí), ale co to třeba udělá s partnerským vztahem? O kolika kamarádkách víte, jak dlouho od porodu už nespěj se svým mužem? Nebo že měly poporodní depresi… ŠŤASTNÁ MÁMA ŠŤASTNÝ DÍTĚ! zazní v inscenaci například. Poslouchám, dívám se, porovnávám, vzpomínám. Kdysi jsme coby matky byly zvyklé brát zvládání celoživotní dvojí směny jako samozřejmost a víceméně jsme žily s pocitem, že je to koneckonců naše věc, chceme-li dělat ještě něco jiného. A že není moc moudré na to příliš upozorňovat. Tudíž přijímám dnešní odvahu matek-umělkyň, ale vlastně jakýchkoli mladých matek vypovídat o sobě se sebemrskačskou drsností s jakýmsi tajným obdivem. Těší mě, že dokážou pozvednout hlas, vyprávět své příběhy i za nás.
Tvůrkyně i protagonistky inscenace (na výčet mužských spolupracovníků stačí jen dva prsty) nabízejí velmi rozdílné příběhy a názorně ukazují, jak se s mateřstvím vyrovnat, byť to nikdy není bez ztráty iluzí a mnoha tělesných a duševních sil. Zároveň jsou však jednotlivé osudy řazeny do kontextu současné společnosti, kde na jedné straně ženský živel získává převahu nad „slabými muži“, na straně druhé však na muže přece jen spoléhá a touží po jejich opoře. Vytoužené (ale i nechtěné) mateřství vždy ukáže nějakou překvapivou stránku, kterou jsme nečekali.
Barbara Herz a Anna Smékalová věnovaly tři roky sběru materiálů, podkladem se stalo vyprávění několika žen o poměrně krátkém, ale velmi podstatném období jejich života, tedy o době před narozením dítěte a krátce po něm. Z mnohahodinových záznamů propletených vlastními zkušenostmi umělkyň vznikl divadelní dokument na pomezí grotesky a tragédie, trapně autentický, i když víme, že autenticita je tak trochu děvka (jak v programu tento jevištní tvar charakterizují). Je pravda, že s autenticitou se tu zachází velmi rafinovaně. Z určitého hlediska se inscenace blíží až typu divadla verbatim, ale zároveň se zde důsledně využívá brechtovské zcizování – tento efekt zaručí přítomnost tří „figurantů“ (dvě ženy a jeden muž) v rolích sedmi žen, ale i nejrůznější scénické nápovědi (záplava papírových tašek z různých e-shopů, trochu hororově působící panenky a hromady jejich končetin či čerstvá hlína, do které se sázejí rostlinky, všechno výmluvné symboly, stejně jako duchovně laděné projekce na zadní stěně či různé oděvní doplňky charakterizující náturu jednotlivých hrdinek). Příběhy nejsou vyprávěny postupně, ale vzájemně se proplétají a společně s obecnými komentáři směřují k problematice i vtipnými hláškami. A z hlediště aktérům navíc (alespoň při premiéře) přizvukovala samotná režisérka s vrnícím a poté i kňourajícím miminkem na hrudi. Je tedy od počátku jasné, že proklamovaná autenticita má viditelné uvozovky.
Vějíř různorodých ženských osudů ovlivněných narozením dítěte například v oblasti kariéry nebo v soužití s mužem je tu sledován z různých perspektiv a zobrazen na různých sociálních úrovních a s různými filozofickými, politickými i sociologickými konotacemi. Vystupuje tu žena intelektuálka, žena samice ochotná vzdát se kvůli rodině a dětem vlastního života, biomatka, hrdá a smutná samoživitelka, žena navracející se k přírodě, ale i levicová feministka. Stará matka – mladá matka. Každá z nich už ví, o čem život je, ale zároveň tuší, že zkušenost je nesdělitelná a nepřenosná.
Při vstupu do komorního sálku A studia Rubín se můžeme herců sedících na židlích na miniaturním jevišti dotknout. Scénický tvar je jednoduchý, minimum rekvizit je využíváno velmi názorně a přitom s nadhledem. Inscenace je vystavěna ve stylu klasického storytellingu (s využitím mikrofonu i bez něj). Takže veškerá pozornost je přirozeně soustředěna na herce. Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha se suverénně proměňují v jednotlivé hrdinky jen nasazením brýlí, čepice, změnou výrazu obličeje či gestem ruky. Každý z nich je v projevu trochu jiný, s expresí nebo naopak s ležérností nakládají s různou intenzitou. Kupodivu právě komik Jiří Kniha dokáže udržet naprostou vážnost, téma nezlehčuje, ženy neparoduje (!). To spíše obě herečky si dovolí humorný nadhled v lehce uštěpačných komentářích k situacím. Společně dokážou zprostředkovat esenci pocitů provázejících mateřství, včetně nechuti, skepse, zoufalství, ale zároveň něhy, rozhodnosti i schopnosti velmi pregnantně pojmenovat problémy. Závěrečný přílepek k příběhům sedmi žen, totiž část věnovaná internetovým diskusím, v tomto kontextu působí trochu nadbytečně. Ale na druhou stranu, s tímto střípkem je mozaika kompletní. Pro mě jeden z nejzajímavějších divadelních zážitků letošní doby předkoronavirové.
A studio Rubín, Praha – Barbara Herz a Anna Smékalová: Jenom matky vědí, o čem ten život je. Režie Barbara Herz, dramaturgie Dagmar Radová, Anna Smékalová a Lucie Ferenzová, odborná spolupráce Šárka Kiršnerová, výprava Jana Hauskrechtová, hudba Ivan Acher. Premiéra 28. února 2020.
Komentáře k článku: Sedmero matek (krkavčích?)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
