Divadelní noviny > Názory – Glosy
Krize jako příležitost
Někteří z nás už mají za sebou zážitek z představení, ve kterém se mísí pocity spiklenectví s pocity absurdity na straně diváka a pocity odhodlání a pocity obav na straně divadelníka. Vytrhané zuby sedaček na fotografii z hlediště Berliner Ensemble oblétly divadelní Facebooky a už teď se staly divadelní fotografií roku. Samozřejmě že jsou důležité otázky teď a tady, že všichni počítáme, kolik diváků můžeme pustit do sálu, co a kdy hrát, aby to nebyl úplný ekonomický průšvih, připravujeme se na různé varianty, čekáme na další a další vlny…
Ale daleko důležitější jsou otázky, co bude za rok, za dva… Jak dlouho vydrží náš divák podporovat svá tři čtyři nejoblíbenější divadla, pokud je třeba živnostník, matka samoživitelka, zdravotník, hospodský nebo nedej bože pracuje někde na vysoké škole, o studentech ani nemluvě? Kdy přijde ta chvíle, kdy se bude muset rozhodnout mezi květákem za stovku a návštěvou divadla? Jak dlouho se nám podaří vysvětlovat politikům, že kultura je důležitá a divadlo zvlášť, zatímco by raději zachraňovali aerolinky či dostavěli jadernou elektrárnu? A co ti, pro které je kultura ani ne marxisticky „nadstavba“, ale něco přinejlepším zbytečného, přinejhorším nebezpečného? Za jak dlouho začnou herce posílat místo na pole nebo do výroby rovnou do pracovních táborů?
Je jedno, jestli tuhle krizi způsobil virus nebo jen reakce na něj. Každopádně situace nahrává mocným, aby si ukrojili větší část moci. Část společnosti bude bojovat o přežití, část se nechá ochraňovat za cenu, jejíž důsledky nedohlédne.
Když jsem v době zákazu akcí psala divákům, slíbila jsem, že až přijde řada na „naši“ linii, tak v ní budeme. A je čas si uvědomit, že v ní musíme vydržet dlouho. Proto bych ráda připomněla jiné zážitky z nouzového stavu. Ty pozitivní. Možná poprvé jsem měla pocit, že jsme v našem kulturním sektoru společně. Spolupracovali jsme, pomáhali si, formulovali, vysvětlovali… Komunikovaly spolu všechny profesní organizace, vedly se diskuse v nečekaném složení na nečekaných místech, projekty nouzového hraní se ekumenicky otevřely všem. A to je to, na čem má být postavena linie, ve které budeme usilovat o přežití kultury dalších pár let. A přestože máme v hledištích vytrhané sedačky, nejsme bezzubí.
Lenka Havlíková, první místopředsedkyně Asociace nezávislých divadel ČR a ředitelka Divadla X10
Komentáře k článku: Krize jako příležitost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
