Divadelní noviny > Kritika

Surfování operou

Hudební divadlo to má v době koronaviru těžší než činoherní. Na monodrama stačí jeden herec či herečka, v nejhorším i s rouškou přes obličej, ale i v jednoaktové monoopeře Lidský hlas doprovázejí operní pěvkyni desítky instrumentalistů nebo alespoň jeden korepetitor. A zpívat se zakrytými ústy se vůbec nedá. Běžné představení ve velkém operním divadle pro řekněme tisíc diváků zajišťují dvě tři stovky lidí, ale může jich být podle potřeby podstatně víc. Proto většina operních domů začne hrát až po uvolnění všech nařízení a omezení. Orchestr nelze obsadit třetinou hráčů vzdálených od sebe dva metry. Produkce se sotva obejde bez cestování tuzemských a zahraničních sólistů i dalších specialistů, protože nikdy nebyla národní, jak hlásali romantikové 19. století a jak by si dnešní pragmatikové přáli, rozumějme bez vysokých mezinárodních kritérií a ostré konkurence. Je to setsakramentsky tvrdý nadnárodní umělecký byznys.

Jenže zdání trochu klame. Právě kosmopolitní charakter a takřka fabrický provoz postavily operní divadlo na počátek dnešních divadelních streamů. A nemyslím jen na nápad Petera Gelba zavést přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku, po celém světě dnes populární MET in HD. Učinil to z marketingových a ekonomických, nikoli prioritně uměleckých důvodů, potřeboval a nyní teprve bude potřebovat vyšší příjmy. Od prvních záznamů zvuku na fonografických válečcích koncem 19. století až dodnes se obchoduje s operními „konzervami“ a zatím nikoho nenapadlo je umělecky zpochybňovat způsobem známým z diskusí o streamování divadla. Kolik kritiků, i u nás, nesleduje premiéry v tuzemských operních divadlech, ale rozplývají se nad zážitky z kina po virtuální návštěvě MET. Někteří dokonce zasvěceně hodnotí „pěvecké výkony“, přestože procezené přes cedník mikrofonu. I moudrý Jiří Černý…

Opera z internetu

Prakticky všechny podstatné inscenace významných operních domů dnes lze dohledat na internetu. Nejznámější adresou našinců je asi Opera Vision, podnik asociace Opera Europa, do jejíž virtuální videotéky už přispělo i Národní divadlo v Praze a v Brně. Také třeba televize Arte má bohatý archiv vlastních snímků a neskrblí s nimi tak jako stanice 3SAT, která záznamy poskytuje jen v německojazyčných zemích. V době koronavirové výluky mnohá operní divadla nebo festivaly udržují ukázkami pozoruhodných projektů pozornost svých návštěvníků, namátkou opera v Bologni, ve Frankfurtu nad Mohanem, ale i Státní opera Pod lipami v Berlíně či Bavorská státní opera v Mnichově pustily leccos ze svého repertoáru. Dnes už prakticky všechny významné domy zveřejňují výběr svých inscenací na vlastních stránkách, některé gratis, jiné je zpoplatňují a vlastně si na internetu rozšiřují okruh placených diváků, jak s tím přišla MET – tak jedná třeba Vídeňská státní opera, jejíž streamování se dá považovat za skoro běžné pokračování sezony na internetu (hraje se ale jen několikrát do měsíce). Záplavu různých snímků nabízejí na YouTube mnozí řekněme soukromí „sběratelé“, kteří často shromáždí desítky až stovky postupně stažených snímků.

Se záplavou operních inscenací na internetu dnes už nesoupeří ani významné televize, spíš se snaží vyzobávat to nejzajímavější z produkce progresivních operních domů a zvyšují tím exkluzivitu svých archivů. Zřejmě vědí, proč to dělají. V době koronavirové pandemie měli operní fajnšmekři na internetu stůl tak prohnutý všemožnými dobrotami, že ani nemohli všechny pokroutky zkonzumovat.

Opera z českého internetu

České televizi (jinou zdejší, kterou by opera a vůbec „vážné“ umění zajímalo, nemáme) dlouhá léta chybí podstatná a promyšlená strategie v oblasti hudebního divadla. Psal jsem to opakovaně, je zbytečné se tím znovu zabývat, nebo to zřejmě je televizním kapitánům i divákům jedno. Přitom je možné navázat na dobrou dramaturgii činoherních záznamů, i když v době koronaviru i v této oblasti převážil internet, jak jsme už na této stránce psali. I z bohaté nabídky světových operních stanic dramaturgové ČT vybírají nejtradičnější kousky, což je v konfrontaci s bohatou a snadno dostupnou nabídkou z internetu až humorné. Inu, jaký pán, takový krám.

Alespoň že už se dramaturgie občasných televizních záznamů posunula z Prahy a krátce i Brna až do Ostravy, kde ČT natočila a v době karantény odvysílala skvělou inscenaci Janáčkova Osudu. Jenže co jiných příležitostí televizákům uteklo právě z Ostravy i z Brna! Julietta, Libuše, také v Liberci by se pěkné inscenace našly a sem tam i jinde.

I některé zdejší operní domy streamovaly drobné koncerty a pustily na internet i pár dobrých inscenací. Třeba Jihočeské divadlo na síti předvedlo Janáčkovu Její pastorkyňu a Verdiho Trubadúra či La traviatu (nahráli si představení ve Stavovském divadle 16. dubna v rámci festivalu OPERA 2020, o který ČT léta nemá zájem). Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě přesunulo náhradní koronavirový program také na internet s řadou významných operních, operetních a muzikálových inscenací. Naštěstí k pořízení velmi dobrého záznamu už není potřeba nákladná televizní technika, i když záznam ČT by jistě byl kvalitnější. Většina zdejších operních domů se však držela zpátky zřejmě i kvůli potížím s autorskými právy – jak je asi řeší světové operní domy?

Prodaná nevěsta z nemocnice

Česká opera v minulých letech zabodovala ve světě Smetanovou Prodanou nevěstou. Sice proti nějakým třiceti záznamům Dona Giovanniho (a některé jsou famózní, třeba z festivalu Aix-en-Provence, na stránkách festivalu stále k dohledání!) jde jen o čtyři inscenace, ale hodně podstatné. Záznam Garsington opery v rámci Opera Vision vzbudil zaslouženou pozornost i u nás (psal o ní z živého zhlédnutí Jan Dehner na iDN 3. července 2019, záznamu si všiml letos 9. dubna ve svém Mudrování č. 547 Jaroslav Tuček), ale že také Bavorská státní opera v Mnichově nabídla na koronavirovém internetu svou Prodanku, se myslím u nás tolik neví. Dirigoval Tomáš Hanus, skvěle (psal jsem o ní v Kritických tezích č. 12/2018 a Lenka Šaldová v DN č. 2/2019). Škoda, že inscenace Tomáše Netopila a režijního dua SKUTR v Essenu (psal o ní Rudo Leška v DN č. 21/2017) ani inscenace v Drážďanech (psal jsem o ní v DN č. 2/2019) se na internet nedostaly – mimochodem právě Semperova opera nenabídla v karanténě prakticky nic.

Leč pojďme přes Prodanou nevěstu k tuzemskému předkoronavirovému opernímu dění. Prodanou nevěstu upravily pro své účely Loutky v nemocnici do půlhodinového digestu pro tři ženy, dva muže a přenosné marionetové divadlo. Víc by se do pokoje v nemocnici nebo hospicu nevešlo a všechny a vše lze dopravit větším automobilem. Pětice vtrhne do improvizovaného hracího prostoru, potřebuje jen místní stůl, na kterém rozloží tradiční rodinné marionetové divadélko (s nápisem na portálu Národ sobě). Připomínají hochštaplery ze svatby (jako kdyby z oka vypadli těm z pamětnického filmu Hostinec U kamenného stolu), unesou nevěstu, ale ženich ji nechce hledat, což ji rozzlobí – a provozují další podobné tlustě nanesené vtípky. A proč ne, pro daný účel v neradostném prostředí?

Ze Smetanovy opery zůstala kostra spíš komediální či kabaretní, většina replik se mluví, zpívají se jen úryvky z nejznámějších šlágrů. Bez doprovodu, z nástrojů je k dispozici jen tamburína a vozembouch. Zpívá se v dryáčnicky triviálních, leč působivých vícehlasech. Opakuji – proč ne? Zkrácení libreta je šikovné, jazyk zůstává Sabinův, nic se nemodernizuje, ale ani zdlouhavě nevyhrává – prostě se řekne jen to nejpodstatnější, aby dění pochopili i ti, kdo operu neznají (jsou tací v naší čím dál národovější společnosti!). A aby si ti znalí operu připomněli, třeba jak na ní byli zamlada, ještě zdraví, zamilovaní, a aby se mohli zasmát právě způsobu, jakým se jim nyní předvádí. Ostatně Smetanova hudba zůstává geniální v jakémkoli podání a marionetové divadlo, i když zase v technice nijak mimořádné, vždycky potěší.

Carmen a gentlemani

V době karantény se ovšem v uzavřených operních divadlech pracovalo. Ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek oznámil, že šéfem českobudějovické opery bude od sezony režisér Tomáš Ondřej Pilař. Ten těsně před karanténou nečekaně oznámil odchod z šéfovského postu plzeňské opery na konci této sezony. On i ředitel Divadla J. K. Tyla Martin Otava se odvolávali na gentlemanskou dohodu, podle níž se rozcházejí v dobrém a nebudou zveřejňovat podrobnosti. Vzájemně si poděkovali za dobrou spolupráci.

Stalo se to po premiéře Carmen, kterou právě Martin Otava zrežíroval v dnes už málo vídaném tradicionalistickém stylu, jeviště dekorované, pěvci navlečeni v barvité španělské kostýmy postávali a gestikulovali jako v operním muzeu. Všechno hodně ostře nasvícené, místo vnitřně zdůvodněných aranžmá vousaté operní atraktivity – tak třeba Escamillo (fešák Csaba Kotlár) si k árii vyskočí na stůl. V orchestru dobře zahrané, pěvci kvalitní (Václava Krejčí Housková jako Carmen, Paolo Lardizzone coby Don José a Ivana Veberová jako Micaela), leč celek úmorný. Jak si to nedávat do souvislostí s odchodem Pilaře? S jeho zcela protikladnými inscenačními tendencemi, se snahou iniciovat nové původní opery, razantně odlišně pracovat s vizuálem i režijními postupy? To vše lze vyčíst i z jeho zveřejněné koncepce rozvoje opery v Budějovicích.

Gentlemanská dohoda mlčet o evidentním konfliktu není hodna veřejnoprávního divadla a nevede k označení, a tudíž ani k řešení problémů. Martin Otava už také jmenoval Pilařovým nástupcem dirigenta Jiřího Petrdlíka, jehož zkušenosti jsou však převážně operetní a muzikálové, potažmo symfonické, a operní ambice, natož šéfovské, neprojevoval. Jak se nedomýšlet, že si operu chce ředitel a dlouholetý operní režisér Martin Otava koncipovat sám? A proč ne? Jen nechápu ono mlžení a mlčení. Ani inscenační podobu Carmen.

Tak se těšme na příští operní sezonu snad už bez karantén zdravotních i koncepčních.

Loutky v nemocnici – Bedřich Smetana, Karel Sabina: Prodaná nevěsta. Úprava libreta a režie Marka Míková, loutkové divadlo a loutky Václav Krčál, kostýmy loutek Marcela Krčálová, kostýmy Andrea Králová, hrají Marie Dufková, Hanka Grančičová, Marka Míková, Antonín Novotný, Matyáš Míka a ostatní členové souboru Loutky v nemocnici. Premiéra v divadle Minor 7. prosince 2019.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Georges Bizet: Carmen. Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Dana Haklová, light design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Jakub Zicha, choreografie Nelly Danko. Premiéra 25. ledna 2020 v Novém divadle.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 10. června 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Surfování operou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ