Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Kultura v médiích

    Činohra Národního divadla pořádá na jevišti Stavovského divadla diskuse, v nichž její dramaturgové probírají s divadelníky závažná témata. Výtečný počin, ač v době zpochybňování evropské integrace se mi hodně nelíbí název cyklu #kulturajenarod.

    Nad tématem Média hovořila 11. června dramaturgyně Ilona Smejkalová s teatroložkou a kritičkou Barborou Etlíkovou, vedoucí redakce kulturního zpravodajství Českého rozhlasu Michaelou Veteškovou a novinářem webu Aktuálně.cz Petrem Vizinou. Začali otázkou, proč na ČT art s nástupem karanténních opatření zrušili Události v kultuře, zatímco sportovní zpravodajství běželo dál. Podle Viziny skokem narostlo zpravodajství a chyběly lidské i technické kapacity na kulturu. Kdežto sportovní redakce mají vlastní výrobní možnosti. Ergo kultura je ve zpravodajství velkých médií zbytná jako menšinová záležitost a tak se s ní zachází. Podle Veteškové jsou divadlo a výtvarné umění přirozeně na poslední příčce zájmu rozhlasu.

    Jen Barbora Etlíková špitala dobře zvolené otázky, jimiž provokovala suverénní prakticismus spoludiskutérů, přesvědčených o své jaksi tržně marketingové pravdě. Až jí Vizina skákal do řeči, ale argumenty nepřekřičeli. Smutná, ale užitečná debata názorně poukázala na důvody, proč kultura (divadlo) nemá v médiích zastání takové, jaké umělci očekávají a potřebují.

    Vetešková třeba zapochybovala, jestli lidé vůbec tolik kultury potřebují. Jako účetní, co kontroluje zbytečné výdaje, nikoli jako někdo spoluzodpovědný za stav věci. Za udržování prostoru pro tvorbu, pro vznik nových děl a za růst a etablování nových tvůrců, protože nestačí referovat jen o těch, co už se proslavili, ať už tvorbou, nebo v černé kronice. Vizina by rád poznal mladého poučeného autora, který bude čtivě psát o tom, co se v médiích „prodá“, ale kde se takový má vyškolit? Redakce deníků si prý dnes nemohou dovolit zaměstnat redaktora přes umění, na něco tak okrajového musí stačit špatně placení externisté. Uznává jen Machalickou a Reslovou, podle Veteškové se točí tak pět až deset divadelních kritiků. A měli by se podle ní živit i jiným psaním, třeba dělat rozhovory.

    Zobecněme. Podle Veteškové je kritika, na kterou se posléze debata zúžila, závěrečnou částí inscenace ve smyslu informačním, aby čtenář věděl, jestli si koupit vstupenku. Etlíková neměla šanci prosadit historicky dávno prokázaný názor, že kritika je součástí tvorby a kritikové se podílejí na formulování podoby divadla (umění, platí to obecně), nejsou jen informátory, natož marketingovými obchodníky.

    Ale ani tiskoví mluvčí prý nedokážou produkty své instituce prosadit. Kdežto Vetešková ví, že když je třeba zpropagovat Mahlera, musí se na to jít přes Koženou, tu lidé znají. Stejně podle ní prý do divadla chodí lidé z regionálních měst tak trošku za zábavou a známými tvářemi, do Národního divadla se zase přijíždějí podívat na „sameťáky“ v hledišti (nevím, žargonu nerozumím).

    Nakonec se trochu kopalo do kritiků a odborných periodik. Podle Smejkalové Divadelní noviny směřují k bulváru, protože jsme v jednom nekrologu citovali z Blesku. Nevím, ale běžné nekrology zveřejňujeme na i-DN, nikoli v Divadelních novinách. Že se už léta pečlivě a programově snažíme v úplnosti informovat o zemřelých umělcích, si Smejkalová nevšimla. Natož jiných rubrik či velkých tematických materiálů. Nerozumím.

    Kritikové prý měli v době koronaviru psát shrnující stati a prý kde jsou? Vizinu to nezajímalo a Vetešková měla v té době tak hrozně přeplněný e-mail, a k tomu se stará o dvě děti, vysvětlila…


    Komentáře k článku: Kultura v médiích

    1. Ilona Smejkalová

      Avatar

      Vážený pane Hermane,

      v prvé řadě bych Vám chtěla poděkovat, že jste naši debatu MÉDIA sledoval, zhodnotil a okomentoval. Ostatně jedním z důvodů, proč jsme se do této aktivity pustili, bylo přitáhnout pozornost odborné veřejnosti k tématům, která jsou důležitá nejen pro Činohru ND, ale (jak doufáme) i pro další divadelníky a diváky.

      Věřte mi, že i já jsem odcházela z debaty se smíšenými dojmy a v mnohém mám podobné pocity jako Vy. V posledním odstavci se ovšem dopouštíte značného zjednodušení. Nevím, jestli se trochu „kopalo do kritiků“, tak jsem závěr debaty nevnímala. Ano, řekla jsem mj. větu: „Zdá se mi divné, že se odborný divadelní tisk nestydí za to, že čerpá informace z bulváru.“

      Téma nekrologů na vašem webu (rozlišujete Divadelní noviny a i-DN, já ale vnímám i-DN jako platformu Divadelních novin; jde i tak o odborný web, na který píše vaše redakce), respektive otázka citace z bulváru a informace o dluzích, rozvodech a milenkách zemřelých umělců mohou někomu připadat okrajové. Jak zaznělo v debatě z úst Petra Viziny: „Bulvár není od ďábla“, a pokud je prý z bulváru citováno něco, co je relevantní a danou osobu popisuje a vystihuje, proč by se nemohlo čerpat z Blesku.

      Abych svoji tezi dovysvětlila, zmíním příklad, který jsem v debatě záměrně neuvedla, abych k příběhu jedné nešťastné mrtvé ženy nepřitahovala zbytečně další pozornost.

      V nekrologu mladé české herečky, shodou okolností mé bývalé kolegyně, se na vašem webu letos v dubnu objevilo mj. toto: „Zemřela tragicky. Informaci o jejím úmrtí přineslo Městské divadlo Mladá Boleslav (zde). Pravděpodobně (podle serveru Topky.sk) svůj život ukončila pod koly metra na stanici Anděl. Přesnější příčiny zjišťujeme.“

      Nepochopila jsem, proč Divadelní noviny „zjišťují“, jakým způsobem zemřela mladá, pro většinu diváků mimo Mladou Boleslav neznámá herečka (to dodávám na vysvětlenou, nešlo o mediálně známou osobnost, o jejímž životě by se tzv. vědělo). Navíc když vedení boleslavského divadla přistoupilo k úmrtí své bývalé členky decentně a pietně. Je forma jejího odchodu z tohoto světa pro čtenáře odborného webu důležitá? A použiju-li Vizinův příměr, „vystihuje“ sebevražda její osobnost?

      Nekrolog byl navíc posléze aktualizován a nyní v něm stojí: „Svůj život ukončila pod koly metra na stanici Anděl. Podle herečce blízkého člověka měla více let vážné psychické a pracovní problémy. Neunesla odchod z divadla a nedařilo se jí ani v osobním životě, napsal 29. dubna deník Blesk.“ Články Blesku (a bohužel možná i i-DN) spustily posléze lavinu „zájmu“ o tuto nemocnou ženu; myslím, že pro rodinu a blízké to nebylo příjemné období.

      A druhý příklad… Pane Hermane, když jsem v devadesátých letech začala psát pro Divadelní noviny, byla jsem na to skutečně hrdá. Ale nejen kvůli tomu čtu Divadelní noviny stále pečlivě, každé číslo. Jestliže zmiňuji věci, které mi na vašich novinách vadí, dělám to, protože mi na divadelní kritice pořád záleží. Ostatně i proto jsem pozvala do debaty právě Barboru Etlíkovou – vnímám ji jako nesmírně originální, sečtělou, argumentačně skvěle vybavenou osobu a na její články (i debaty s ní) se vždy těším.

      Souhlasím s Vámi, že kritika je součástí tvorby a kritikové se podílejí na formování podoby divadla. Stejně tak by měli formovat a kultivovat diskusi o divadle. Tak proč se tak často dopouštějí zjednodušování i podsouvání a používají ironii místo argumentů? Vy z faktu, že zmíním konkrétní věc, která mě trápí, okamžitě vyvozujete, že jsem si nevšimla „že se už léta pečlivě a programově snažíte v úplnosti informovat o zemřelých umělcích“ i „jiných rubrik či velkých tematických materiálů.“

      Ano, také jsem se zeptala Barbory, zda i kritik není ohrožená profese a jak divadelní kritika využila koronavirovou dobu. A přemýšlela jsem, proč například známý divadelní blog během epidemie téměř usnul. A zda se ona doba nedala využít k nějaké systematičtější práci, na kterou v běžném divadelním provozu není čas. Šlo o otázku – a třeba i provokativní téma do diskuse, ne o invektivu. A Barbora na ni, myslím, dobře odpověděla.

      Jistě je škoda, že debata má omezený časový rozsah a české divadelní kritice jsme se věnovali jen jako podtématu, určitě by se našlo mnohem víc otázek.

      Tolik na vysvětlenou. Omlouvám se za poněkud delší reakci, a pokud někoho ze čtenářů debata zajímá, přidávám na ni odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=QixSC_xzO9Y

      Samozřejmě budeme rádi, když se podíváte i na další debaty z cyklu #kulturajenarod, konkrétně RESTART, FINANCE, REGIONY, OPEN AIR, POLITIKA, SPOLUPRÁCE, TÉMA a MINISTR (najdete je YouTube kanálu Činohra ND). Témat k debatě, originálních postřehů a nápadů tam – i díky pozvaným hostům, a zejména díky mým výborně připraveným moderujícím kolegům Martě Ljubkové, Nině Jacques a Janu Tošovskému – zaznělo mnoho.

      Tímto tedy takto veřejně děkuji celému týmu debat #kulturajenarod a přeji vám všem krásné léto!

      S pozdravem
      Ilona Smejkalová, dramaturgyně Činohry ND

      24.06.2020 (12.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Bohužel,
      se jako autor převážné většiny nekrologů na i-DN asi musím ozvat.
      Je jistě věcí názoru, které informace se v nekrolozích mají uvádět a které nikoli, odkud je čerpat a podobně. Na rozdíl od Ilony Smejkalové jsem toho názoru, že jakýkoli divadelník je veřejně činnou osobností, o které by měl novinář informovat v úplnosti, tedy podávat i informace o jejím skonu, ať jsou jakkoli bolestné. V konkrétním případě bývalé herečky MD Mladá Boleslav jsem byl ve spojení s jeho ředitelkou a vše jsem s ní konzultoval a důkladně ověřoval. Zvolené formulace jsem se snažil mít co nejpregnantnější, bez bulvarizujících přídechů (valnou část nekrologu tvoří její umělecká dráha). Odvolání se na zdroje a odkaz na ně je věcí solidnosti a řemesla. Je na čtenáři, jak s nimi naloží.
      Dále jen krátce: Větě „Tak proč se (Dn) tak často dopouštějí zjednodušování i podsouvání a používají ironii místo argumentů?“ moc nerozumím a myslím si, že to Dn nedělají (a už vůbec ne „často“). Dokonce – co se týká ironie, jízlivosti a provokativnosti – ke škodě věci. Tyto postupy patří k arzenálu kritického dialogu a nevím, proč by se jich měl kritik stejně jako divadelník vystříhávat. Přesto je myslím v Dn v posledních letech nepoužíváme a snažíme se spíše o analytický a věcný přístup. Tedy by asi bylo dobré napsat, jaké texty máš, Ilono, na mysli.
      A Tvou připomínku, že „známý divadelní blog během epidemie téměř usnul“, by bylo dobré také konkretizovat, neb se zřejmě nejedná o i-DN, které – ve spojení s tištěnými Dn – celou dobu o situaci a českých i zahraničních divadelnících v ní informovaly, ale o jiný. Předpokládám, že jde o blog Nadivadlo, což je naprosto odlišný mediální prostor s jinou preferencí. Jde o soukromou (a myslím si chvályhodnou a respektuhodnou) aktivitu několika divadelních publicistů, kteří formou Nachtkritiky veřejně diskutují o jimi zhlédnutých představeních, a tedy utlumením divadelního provozu se – logicky – odmlčel i jejich web.

      24.06.2020 (12.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Josef Herman

      Josef Herman

      Dobrý den,
      děkuji za reakci a také něco dovysvětlím. Také to bude delší.
      Že vaše debaty sleduji a vážím si jich už jsem napsal opakovaně, článek K věci jsem tím dokonce začal.
      Mám jen opravdu hodně divný pocit, jako vy, z této konkrétní diskuse. Podle mého byla důležitější tím, co se řeklo mezi řádky, než jaksi přímo. To není výtka, ale konstatování, a já článkem chtěl na ony důležité věci přímo ukázat, protože v mluvním projevu snadno zaniknou a tím jde celá debata vniveč.
      Myslím, že Divadelky si vašich debat všimly, dokonce jsem se já s dalšími (Hulec) podivili nad slůvkem „národ“ ve spojení s kulturou, a sama víte, kam diskuse o velmi podstatném symbolu dnešní doby vedla, jak povýšeně na ni reagoval třeba pan Špinar. Nejvíc mi na ní překvapila obranářská pozice, jako kdybyste šli v jednom šiku proti nějakým intošským šťouralům, což jsem od činohry ND opravdu nečekal.
      Jak si potom mám vysvětlit k tématu besedy zcela nepřípadné šťouchnutí do Divadelek? Řešili jste existenci a úlohu kulturního zpravodajství v době koronavirové karantény, čemuž jsme se v Divadelkách přece věnovali vrchovatou měrou: nechyběl jediný podstatný dokument (také nyní považuji tištěné DN a i-DN za jeden celek, i když jde o dvě média, které vzájemně nepřebírají materiály a mají různou strategii), věnovali jsme se informacím z divadel hned na dvou tiskových stranách, zahraničí bylo plné podstatných referencí z okolních zemí, jak se tam vyrovnávají s koronavirovými důsledky, protože pro nás kultura není národ, ale svobodný nadnárodní prostor. Tohle se do debaty nevešlo nebo nehodilo? Bylo třeba vypíchnout jeden podle vás zbulvarizovaný nekrolog?
      Divadelky zřejmě jsou pro mnohé hlavně ze střední generace (odhaduji podle svých zkušeností) málo odborné, zcela mylně srovnávané se SADem, který má naprosto odlišné cíle, a je to tak dobře: my informujeme v kontextech a úvahách, SAD se nad událostmi a jevy zamýšlí z vyššího nadhledu. Ve stejné symbióze žily časopisy Divadlo a Divadelní noviny v šedesátých letech. Osvědčilo se to. Nelze to označit za vyšší či nižší míru „odbornosti“.
      Ještě k okopávání kritků: nechápu, proč jste od tématu informování v kultuře přešla na užší téma divadelní kritiky, která opravdu není (jen) informováním o premiérách, a proč jste téma uvedla videoukázkou pana Orozoviče, kterak hraje udiveného? A následovaly úvahy o tom, jak nepraktičtí a pro praxi zbyteční kritikové jsou, když tu pasáž zjednoduším. Jestli jsem si to špatně vyložil jako okopávání, opravte mě. Podle mne to bylo zbytečné a nejvíc to uškodilo vaší diskusi.
      P. S. K onomu nekrologu: zastáváme názor, stejně jako třeba Jan Rejžek, že nekrolog není jen oznámení, nepíše se ve stylu o mrtvých jen dobře, ale má pro současníky i pro budoucnost zachytit podstatnou „podobu“ zemřelého, v dobrém i špatném. Nakolik se to v tomto konkrétním případě zvrtlo neumím posoudit, k tomu se vyjádřil kolega Hulec, který nekrology léta letoucí píše a stojí ho to hodně času a úsilí, když chce zjistit ověřená fakta. Divadelky a další odborné časopisy měly podle mého mínění být podstatnou součástí tématu diskuse.
      P. P. S. Přizvání Báry Etlíkové, jakkoliv si v diskusi vedla statečně a hlavně hájila podstatné věci, nerozumím, a sama vám to sympaticky v úvodu řekla: teatroložka (jakože vystudovaná v oboru?, jinak trochu nevím, co to je za profesi) zatím doktorandka, a kritička vlastně nepraktikující…

      24.06.2020 (13.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Barbora Etlíková

        Avatar

        Pozvání do debaty
        jsem přijala právě proto, že momentálně při dokončování své disertační práce o divadelní kritice přemýšlím o psaní o divadle mnohem intenzivněji, než jsem to stíhala v dobách, kdy jsem psala jeden článek za druhým. Kdybych právě tento dočasný odstup a relativní nezávislost nepovažovala za výhodu, účast bych odmítla.

        Nedá se snad ale říct, že bych byla dlouhodobě nepraktikující. Naposledy mi vyšel článek v prvním letošním čísle Světa a divadla. Také se snažím sledovat divadelní dění, abych se mohla k psaní divadelních kritik co nejdřív vrátit ….

        24.06.2020 (15.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Ilona Smejkalová

      Avatar

      Dobrý den, pane Hermane, ahoj Vláďo, budu odpovídat postupně.

      Vláďo,
      i když je divadelník veřejně činnou osobností, nemyslím si, že veřejnost má jakési automatické právo na informace o jeho životě a skonu (tady šlo navíc o osobu, která se už aktivně divadlu nevěnovala). V tomhle se prostě neshodneme, vnímám to jinak.

      Co se týče ironie a zjednodušování – z mé odpovědi je patrné, že v této pasáži popisuji konkrétní jev české divadelní kritiky a mj. argumentuji i posledním odstavcem článku Josefa Hermana (cituji: Tak proč se tak často dopouštějí zjednodušování i podsouvání a používají ironii místo argumentů? Vy z faktu, že zmíním konkrétní věc, která mě trápí, okamžitě vyvozujete, že jsem si nevšimla „že se už léta pečlivě a programově snažíte v úplnosti informovat o zemřelých umělcích“ i „jiných rubrik či velkých tematických materiálů.“)
      Vlastně se tak trochu i ptám, proč to tak je.

      A k blogu NADIVADLO – zkrátka mě překvapilo, jak málo příspěvků se tam během karantény objevilo, to je celé. Není přece pravda, že se na blogu diskutuje pouze o zhlédnutých představeních, některé příspěvky se týkají i obecnějších teatrologických problémů, jevů, atd. Rozumíš, divadelníci (herci, režiséři, dramaturgové, scénografové…) dostali za posledních několik měsíců spoustu otázek na téma „A co jste vlastně celou dobu dělali?!“. Je tedy stejně legitimní položit tuto otázku kritikům – a nevnímat ji, proboha, hned jako konfrontaci. I v našich debatách přece zaznělo, co zajímavého se během minulých měsíců dělo, vyšlo, čím se kdo zabýval…

      Pane Hermane,
      ano, to, co zaznělo mezi řádky pořadu, bylo nakonec opravdu důležitější. A (jak mi hned po přenosu řekl můj šéf Daniel Špinar) z devíti debat byla tato jednou z nejdepresivnějších. Možná i proto, že jsme se nedobrali k nějakému „výsledku“, řešení situace. Jistě, velmi dobře rozumím systému fungování ČT (koneckonců jsem tam poměrně dlouho jako externistka působila), přesto dočasné zrušení Událostí v kultuře (i vytlačování kulturního zpravodajství z médií) nepochopím.

      A dále – Vámi zmiňovaná debata o slovu „národ“ (v názvu pořadu) mi už tenkrát přišla poněkud nešťastná. Není divné tak dlouze diskutovat o názvu debat ve chvíli, kdy světlo světa spatřily první díly pořadu – a bylo tedy mnohem smysluplnější řešit jeho obsah?

      Víte, já opravdu do Divadelek „nešťouchám“. Téma, které jsem v debatě (tedy mimo mnoha jiných) otevřela, mě opravdu trápí, zabývám se jím vlastně i obecně (a to se týká i samotných nekrologů – když jsme s kolegy připravovali v posledních letech texty na parte zemřelých členů Činohry ND, uvědomila jsem si, jak je těžké podat výstižný, pravdivý, nic nezamlčující – a přitom nebulvární – portrét známé osobnosti).

      Téma debaty MÉDIA jsem se snažila smysluplně rozvrstvit. Původně jsme dokonce uvažovali o dvou samostatných besedách – jedné o kultuře v médiích, druhé o divadelní kritice. Nepředvídatelný sled událostí (besedy měly skončit s datem konce karantény) nás donutil některá témata opustit, jiná naopak sloučit. A samozřejmě – i v rámci debaty není úplně jednoduché udržet proporčnost jednotlivých bloků. První část pořadu tudíž trochu přetekla – zkrátka se mi zdálo škoda utnout rozpravu jen proto, že jsme už za polovinou přenosu.
      Jasně, možná můj koncept – vypichovat věci, které mi vadí (na ČT, na DN, atd.) – mohl být výrazněji doplněn tím, co považuji, vnímám za povedené, zdařilé. Možná šlo ještě lépe oba bloky oddělit. To beru.
      Myslím si ovšem, že jsem nevypíchla „jeden zbulvarizovaný nekrolog“, mluvila jsem o něm spíše v souvislosti s otázkou, jak moc se přibližují (a prolínají) odborná a zábavná média (ostatně z mé první reakce na Váš článek je zřejmé, že těch zbulvarizovaných nekrologů bylo víc).
      A prosím, tady mi dovolte nesouhlasit (viz má odpověď Vladimírovi výše).

      Ukázkou Igora Orozoviče jsem nic hlubšího nesledovala, a jestli se Vás to nějak dotklo, omlouvám se. Prostě jsem vybrala z cyklu „Národní kurs šmíry“ video „Údiv“ – na odlehčení debaty, což taky v pořadu vysvětluji. Mohla jsem stejně tak vybrat lekce s názvem „Pláč“, „Smích“, či „Facka“. Bylo by to lepší?

      Za sebe ale mohu říci – i teď, když jsem se na debatu znovu podívala – že snad nikdo neřekl, že kritikové jsou zbyteční (jasně, vím, že jste to myslel v nadsázce). A přísahám – já si to skutečně nemyslím.

      A poslední věc – do debaty si moderátor zve (po poradě s dalšími dramaturgy) hosty sám. Když jsem přemýšlela, jaké diskutující oslovit, chtěla jsem, aby „divadlo“ zastupoval někdo mladý, svěží, zkrátka jiný… Prostě nevidím důvod, proč by v debatě o médiích nemohla být mladá doktorandka, začínající kritička a teatroložka (tady Vaši poznámku nechápu, jde přece o běžné označení profese, tento termín se často používá na webu i-DN, věk a zkušenosti osoby takto označované nehrají pro pojmenování profese roli). Proč neukázat, že česká divadelní kritika a teatrologie má i jiná jména, než ta, která zmiňovali další dva diskutující?

      Mě samotnou mrzí, že na diskusi o kritice nebylo víc času.

      Mám tedy nápad – pojďme udělat debatu o kritice v rámci našich ND Talks na Nové scéně ND v příští sezóně naživo. Můžeme se bavit i o tom, co poslední měsíce přinesly vám i nám, co od sebe očekáváme, co nám (navzájem na sobě) vadí.

      Co říkáte?

      24.06.2020 (15.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Ilono,
        (omlouvám se, že jsem Ti v úvodu nepřišel na správné jméno) shodnem se, že se – ohledně nekrologů – neshodnem. Já si za všemi stojím a myslím, že jimi děláme důležitou veřejnoprávní službu nejen divadelní veřejnosti. A že je mnohdy těžké zjistit přesná fakta!
        Co se týká veřejné diskuse nad stavem současné české kritiky, tak se jí jistě žádný kritik bránit nebude, neb kritika je veřejná diskuse. Otázkou je, co by měla přinést. Většinou končí neshodou, zda se lze vůbec shodnout…
        Možná by se mohlo veřejně diskutovat (a dostat do divadelního povědomí) spíše nad možnostmi české umělecké kritiky a jak je zlepšit, neb ty jsou velmi omezené už jen stavem financí, jež v tomto oboru jsou, a proklatě nízkou veřejnou (a to nejen státní, ale i oborovou) finanční podporou. Mluvím zde nejen za Divadelní noviny, ale i za Taneční zónu, jíž jsem několik let šéfredaktorem a jejíž vedení vyžaduje spoustu práce, která se nedá v daných podmínkách plně profesionálně zvládnout (byť doufám, že obsah kvalitní a plně profesionální je). Myslím, že i z toho pramení spousta nedorozumění a – někdy i oprávněných – výtek. Například právě nekrology musím(e) zjišťovat pouze pomocí soukromých či veřejně dostupných zdrojů, neb na zprávy ČTK nemáme v Dn (ani v Tz) finanční možnosti.
        Obávám se, že profesionální české umělecké kritice hrozí vyhynutí a měla by být vyhlášena UNESCO za ohrožený druh.
        🙂

        24.06.2020 (16.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Paní dramaturgyně,
        děkuji za věcný přístup, takový mám rád, i když si v argumentační logice trochu nerozumíme.
        Rovnou odpovídám i na váš pozdější komentář, abychom se bavili o tom, co na sobě máme rádi: i když já na nikom nic „rád či nerad“ nemám, beru to jako výzvu k přátelské formě diskuse. Ale tu jsme snad všichni tady zatím dodrželi, doufám. Jen holt to přátelství nesmí uhlazovat rozdílné názory.
        Pochyboval jsem o spojení (navíc nevyváženém, sama víte) témat zpravodajství v kultuře a umělecká kritika, podle mne se protínají daleko méně, než se na první pohled zdá. Ergo váš návrh uspořádat debatu k umělecké kritice beru. Byť s obavou, protože podobných debat či konferencí bylo v posledních letech několik a často se nepodařilo ani definovat, o čem by se mělo debatovat… První zásadní a nedořešenou (neujasněnou) otázkou podle mého totiž je podoba a účel umělecké kritiky v době sociálních sítí a v době relativizace hodnot. Odtud pak podtémata jako zánik placených profesních míst atd. atd. To považuji za hodně obtížné a dokonce bych doporučoval veřejnou diskusi soustředit jen na tuto základní otázku. Za sebe ale rozhodně s debatou souhlasím!
        Nechtěla jste ˇšťouchat“, ale copak to nejpotřebnější, co se mělo probrat u odborných časopisů, byla bulvarizace nekrologů v DN? Jak to tedy mám chápat?
        Videoklip je přece součástí debaty, jejím komentářem, jak jinak jsem ho měl chápat?
        Vypichovat příklady k debatě je jistě stará dobrá metoda, užitečná, ale vypíchnutý příklad musí zastupovat to podstatné k debatě – copak, opakuji, to v této chvíli byl jeden nekrolog?
        Ironii jsem v posledním odstavci použil, ale jak jinak reagovat na to, co s prominutím nehorázného se řeklo? Jen jsem citoval, konsternován.
        Debata o slovu „národ“ vám přišla nešťastná kvůli tomu, že ještě pod tím názvem nic nevzniklo? Polemizovalo se přece ne o obsahu či záměru diskusí, ty se myslím vesměs vítaly, i já jsem za ně byl a jsem rád, ale o použití slova „národ“ v dnešním významovém kontextu! Kultura podle mne není jen národ, nikdy nebyla jen národ a doufám nikdy nebude, i když se o to Okamura a další snaží.
        Zatahovat do debaty blog Nadivadlo přece také bylo mimo potřebná témata, Vladimír Hulec už to vysvětlil. To není vypíchnutí diskusního tématu, protože co je na tom z hlediska médií v kultuře podstatného? Jo kdyby Nadivadlo padlo coby vypíchnutí problému, že se kritika v nějaké podobě přesouvá do internetového prostoru, a proč a kdo ji tam přesouvá, a že je to mimo jiné (hlavně Nadivadlo vnímám jako platformu výlučných diskuzí a považuji to za skvělé) reakce na situaci kritiky v mainstreamových médiích, jejichž „kapitáni“ o něčem podobném nemají ánung, no to by bylo TÉMA!! Jenže vy jste trochu pokárala kritiky, že nepsali a možná doma spali (ironie, abych názorně vyhrotil, co jste do debaty možná mimoděk a nerada, ale vnesla). Doufám, že to nebudete brát osobně, to bych nerad, jen se snažím objasnit sporná místa.
        S teatroložku vám nakonec dávám za pravdu, se skřípěním zubů to nechávám i v Divadelkách, jak jinak to napsat, chápu a beru. A Bára byla v diskusi hodně potřebná – zkusme si tu debatu představit bez jejích vstupů a otázek…
        Já vím, po válce se najde generálů, ale na place rychle a promyšleně reagovat! Znám to dobře. Berte co uznáte za vhodné jako impulsy pro vaše další moderování. A promiňte mi profesní deformace redaktora a učitele…
        Je mi hodně sympatické, jak v diskusi reagujete, a že se na debatu díváte kriticky.
        Za sebe jsem řekl všechno, ať se vám vede.

        24.06.2020 (18.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Ilona Smejkalová

      Avatar

      A samozřejmě se můžeme bavit i o tom,
      co máme na sobě naopak rádi! 🙂
      Teď vážně – třeba by podobná debata mohla pomoci (vám i nám) se lépe pochopit. A společně vymyslet, jak dostat do médií ještě více kultury, více divadla, více zajímavého umění…

      24.06.2020 (16.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Chytím vás za slovo:
        v Divadelkách budu jen rád a vděčen za užší spolupráci, vymýšlejme!!! Dík za návrh.

        24.06.2020 (18.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Martin J. Švejda

      Avatar

      ZA NADIVADLO si dovoluji uvést:
      náš blog je zcela dobrovolná, „volnočasová“, z žádných veřejných ani jiných zdrojů nepodporovaná aktivita několika jedinců; prostě jsme neměli žádné vnitřní pnutí psát – a tak jsme nepsali (pochopitelně: kdybychom z veřejných zdrojů byli podporováni, podivení se nad našim odmlčením by asi bylo na místě)

      ZA MARTINA J. ŠVEJDU jakožto divadelního historika, věnujícího se kromě jiného psaní slovníkových hesel, si dovolím uvést:
      myslím, Vladimíre, že v případě psaní nekrologů máš dlouhodobý problém odlišit, co je podstatné (i vhodné) uvést a co ne; nekrolog je těžký žánr, vybalancovat v něm případnost uvedení jednotlivých informací (jakož i způsob jejich formulování) je opravdu náročné; smyslem by ale určitě nemělo být (jak někdy z Tvých textů odečítám), aby v něm bylo „všechno“; osobně by se mi zdálo být lepší dát přednost pečlivějšímu opracování před časností zveřejnění

      24.06.2020 (23.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Martine,
      stran nekrologů, stejně jako stran jiných žánrů (rozhovorů, reportáží, glos, komentářů, Nachtkritik…) jde vždy o velmi individuální pohled na věc a individuální interpretace toho, co je vhodné/nevhodné, včasné/nevčasné, případné/nepřípadné, kvalitní/nekvalitní. Jelikož se tomuto žánru na i-DN věnuju už řadu let, dospěl jsem k názoru, že vhodné je uvádět maximum informací, a to hned, jak se o úmrtí dozvím, včetně linků na různé ukázky z děl daných osobností. Je na každém z čtenářů, co si vybere a co si pustí. Ostatní může bez problémů přeskočit. Jsme tak – jsem přesvědčen – jedineční, neb „stručné“ nekrology si každý vesměs může přečíst i jinde. A pochopitelně dávám důraz na divadlo, což také ne všude je. O rychlost publikování se důsledně snažím, a to i za cenu stručnosti či neúplnosti prvního vstupu. Text pak dle toho, co zjistím, doplňuju, takže nekrolog občas vzniká (a proměňuje se) doslova před očima čtenářů. Jsem přesvědčen, že rychlost a aktuálnost těchto informací jsou jednou z největších předností internetu a snažím se je využít tak, abychom – jak jsem psal jinde – naplnili veřejnoprávní službu (a zadání) Divadelních novin.
      Jiná věc jsou nekrology v tištěných Dn, kde se snažím(e) o osobní vzpomínky na danou osobnost, jež ji ukážou zase v jiném světle a v širším kontextu. Ty vznikají déle a jsou také tak připravované.
      Ani v jednom případě ovšem nejde o slovníková hesla, to je zcela jiný žánr, který má zcela jiná pravidla a smysl.

      25.06.2020 (0.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Martin J. Švejda

        Avatar

        Pokud se domníváš,
        že úkolem je shromáždit maximum informací a ne je také nějakým způsobem utřídit a probrat, pak se samozřejmě neshodneme.

        25.06.2020 (15.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Úkolem novin a nekrologu zvlášť je
        rychle informovat čtenáře, který má vždy několik jasných otázek: Kdo zemřelá osoba byla, jak byla stará, jak vypadala, jaký byl průběh její kariéry, proč umřela, jaké měla rodinné zázemí, kdy a kde je pohřeb. Někdy jde o někoho zcela neznámého a čtenáři jsou zvědaví, o koho šlo, v podstatě každého zajímá důvod skonu (u mladších lidí obzvlášť), vždy je třeba připomenout kariéru v takové úplnosti, aby to i toho, kdo dotyčného znal, zaujalo. K tomu slouží linky na ukázky z filmů, rozhovory, písničky. To vše by měl plnit nekrolog na netu a tak jej koncipuju. Ne náhodou jde o výrazně nejčtenější texty na i-DN, což lze doložit čísly. Pokud by šlo o suchý výčet dat a dokonce o zdržení byť jen o den dva oproti jiným médiím, jak doporučuješ, zájem by prudce klesal. Byla by to rubrika jen pro historiky. Toť můj názor, na kterém se neshodneme. Pokud v těch textech strukturu nevidíš, tak mě to mrzí, ale je myslím celkem čitelná – od základních dat a info v úvodu přes popsání rodinného původu a dětství/mládí/dospívání/vzdělání, následuje umělecká kariéra (s důrazem na divadlo, pak teprv na další obory a žánry) a končím informacemi o osobním životě a rodinných příslušnících, důvody úmrtí a informacemi o pohřbu, seženu-li je. Trochu jinak je to u zahraničních osobností (ale ne zas tak moc), to už ale asi nemá cenu tady řešit.
        Nekrology beru velmi vážně a zodpověně. Nejen jako službu (i neodborné) veřejnosti, ale i jako službu osobě zemřelého a jejím blízkým a kolegům. Abychom je včas a rychle (byť třeba někdy nemotorně či zprvu v neúplnosti) informovali, aby bylo patrné, že o něj i odborná divadelní veřejnost (tedy Dn) projevuje zájem (často mi příbuzní za projevený zájem a publikovaný text děkují), sledovala jej a měla k němu respekt, byť byl jeho život jakkoli komplikovaný a mnohdy i problematický. Jako šachista uplatňuju šachové motto: Gens una sumus / Jsme jedna rodina.
        A věř mi, že sehnat relevantní (a ověřené) informace – a ještě k tomu rychle – je někdy sakra těžký. Naštěstí mi pomáhají někteří lidé z dokumentace DÚ, jímž tímto děkuju. Chceš-li se do tohoto týmu zapojit, budu rád.

        25.06.2020 (16.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,