Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    5P z Plzně… Pavel Trenský

    Každý festival chce mít na pořadu alespoň jednu bombu. Letos to plzeňským pořadatelům vyšlo, byl jí Led, adaptace románuVladimira Sorokina budapešt’ským Národním divadlem.

    Led má kořeny v utopiích-dystopiích a v science fiction, žánrech, které se lépe adaptují pro film nežli divadlo. V románu jsou scény šokující svou brutaliou a scény, které se přiliš neliší od pokleslé pornografické literatury. Budapešťský soubor, jenž usiluje o co možná nejvěrnější přepis předlohy, se jim nevyhýbá a ztvárňuje je s naturalistckými detaily. Dělá to s takovou virtuosní samozřejmostí,že nemáme čas cítit se pohoršeni či uraženi. Inscenace dělá pornografii esteticky přijatelnou i tím, že v Sorokinově paradoxním ideologickém rámci slouží k diskreditaci hedonistického způsobu života. Utopickým ideálem je život bez sexuálních vztahů: jde o groteskně rozvedenou Schopenhauerovu visi, částečně i o její parodii. O něco podobného šlo i v loňské adaptaci Houllebequových Elementárních částic, románu, v němž rovněž dominují široce rozvedené scény s explicitním sexem. Brněnská adaptace mi připadá ve srovnání s budapešťskou nedomyšlená a chudokrevmá. Inscenátoři Ledu ukazují mimořádnou odvahu, jíž rozšiřují horizonty divadelního umění.

    Ostatní

    Plus: Strýček Váňa, Naši furianti

    Minus: Orestek

    Půl na půl: Rigoletto

    Po hudební stránce byl festivalový Rigoletto na velmi slušné úrovni. Co se týče režie a scénografie, jde o jakýsi ultraminimalismus, bez psychologie, bez napětí a bez tajemství. Postavy se pohybují po jevišti  podle geometrického, černo-bílo-červeného schématu. Když už redukujeme operu na tak nedramatický tvar, proč neudělat další krok, a nepředvést ji koncertně?!


    Komentáře k článku: 5P z Plzně… Pavel Trenský

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane profesore,
      nesouhlasím s Vámi. Rigoletto byl velmi divadelní – především výtvarným pojetím kostýmů a choreografií chóru. Ale i – podle mne velmi pozoruhodným (á la Kupec benátský) – pojetím titulní postavy, pečlivě – a podle mne velmi dobře – interpretované Vladislavem Zápražným. I sošnost Gildy a její kostýmy, igelitový pytel apod. měly svůj půvab v nadhledu a ironii, jež může předat jen živé divadlo. Spíš mě vadila zoufalá odfláknutost dekorace. Zprvu jsem myslel, že je to záměr a že se ke konci rozpadne. Nestalo se, a tak si člověk připadal, že je někde mezi ochotníky na Hronově. Tak umolousané a ve spárech nespojené kulisy na jeviště profesionálního divadla nepatří ani v posledních derniérách natož na prestižním festivalu (co si o přístupu DJKT k němu pak neplzeňský divák může myslet?!) a dokonce před výjezdem do zahraničí.

      24.09.2011 (14.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Pavel Trenský

      Avatar

      Pane Hulče,
      pro informaci: kam má divadlo do zahraničí namířeno?

      24.09.2011 (14.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Trenský,
      vybavuji-li si dobře, bylo to řečeno v úvodu před představením. Přesnější údaje jsou k dohledání na stránkách divadla, z nichž cituji:
      Uvedení inscenace je konkrétní realizací programu kandidatury Plzně na Evropské hlavní město kultury 2015, spojeného s účastí plzeňského divadla na mezinárodní operní soutěži a festivalu „ARMEL OPERA COMPETITION“ s celosvětovým dosahem. (…) Na rozdíl od loňského titulu bude Rigoletto zároveň běžným repertoárovým představením. Na scénografii se podílí stálý spolupracovník DJKT Karel Glogr (scéna) a maďarská výtvarnice Anni Füzér (kostýmy). Finále mezinárodní operní soutěže ARMEL OPERA COMPETITION proběhne letos na podzim v maďarském Györu. Díky partnerství festivalu s televizemi Mezzo a Duna zhlédnou soutěžní inscenace včetně plzeňské inscenace Rigoletta příznivci opery na celém světě.

      24.09.2011 (14.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Pavel Trenský

      Avatar

      Pane Hulče,
      děkuji za informaci. Na televizi některé nedostatky této inscenace snad nebudou vidět. Kamera může všechno znatelně zdramatizovat. Glogrova scéna má povahu studia.

      24.09.2011 (15.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Navíc si myslím,
      že po festivalovém debaklu kulisy přetřou nebo vyrobí zcela nové. Ony ani ty dveře na střídačku (za mantinely minihokejové scény uprostřed) moc nefungovaly…

      24.09.2011 (15.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Pavel Trenský

      Avatar

      Pane Hulče,
      ve výměne e-mailů s jednou mou známou potažmo plzeňského festivalu byl jsem tázán, proč jsem nenavázal na Vaši kritiku mé kritiky Rigoletta. Na vysvětlenou jí, Vám a tisícům čtenářu tohoto blogu odpovídám, že ze zásady se svou tchyní a svými redaktory na internetu nepolemizuji.

      25.09.2011 (22.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane profesore,
      rodinu do debat pochopitelně nezasatahujte, ale má odpověď byla skutečně výzvou veřejně nad inscenací – potažmo divadlem – debatovat. Jinak bych Vám napsal soukromě.
      Takže máte-li pocit, že je o co se (veřejně) přít, klidně a bez obav se mnou tady i kdykoli příště polemizujte. Pro mne to neznamená, že bychom se tím pádem měli osobně znepřátelit. Ba možná naopak – ve vzájemném lidském/profesním respektu se dá velmi dobře (a třeba i vtipně) obhajovat jiné pozice, úhly pohledu, analýzy, aniž by se diskutující obávali ran pod pás. V tom je přece veřejná kritika/polemika nejcennější a divadlo/umění dostává do dalších pater intelektuálního vnímání světa.

      25.09.2011 (23.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      Milý Hulče,
      jako obvykle s Tebou u Rigoletta nesouhlasím, s výjimkou jediné věty, kterou podepisuju (má jedinou vadu, že nenapadla mě): že „ty dveře na střídačku za hokejovými minimantinely moc nefungovaly“. Jenže u mě nefungovala takto celá inscenace – už dlouho jsem neviděl tak mrtvolné, studené a statické divadlo – je skoro umění udělat z Verdiho takové akváriové mrtvolárium. Ta akademická nuda a vlažný ohlas by se daly přímo krájet. S výjimkou dobrého nápadu s“kafkovským“ sborem jsem tam žádný další režijní nápad, který by dílo obohatil, nenašel, a hlídání a unášení Guildy z dětské ohrádky (připadal jsem si jak v supermarketu v takovým tom kýčovitým, miniaturizovaným koutku pro děti) bylo přímo trapné, a mělo nakročeno až k nechtěné směšnosti, ne-li nevyžádané řachandě. Velmi jsme si notovali se snad ještě víc zklamaným Martinem Porubjakem, že to bylo svou bezpohlavností – Alföldi Nealföldi – jedno z nejslabších představení přehlídky.

      26.09.2011 (0.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nejtěžší v umění je vnímání humoru,
      v tom si myslím je jádro přijetí či nepřijetí a pochopení či nepochopení této inscenace. Pokud bych ji vnímal – jako možná většina festivalových diváků včetně prof. Trenského a Tebe, Vladimíre – jako estetizované divadlo emocí a vášní, pak mnohé scény nefungují či jsou „přímo trapné“. Já jsem inscenaci bral jako silnou režisérskou „deadpan“ ironii nad Verdiho operou ba možná za parodii samotného žánru a jeho klišé. Vedl mne k tomu právě onen chór, patetická/sošná sóla a vstupy dveřmi a průzorem, chození postav po mantinelu uprostřed a třeba i ta naivní hlídání a unášení Guildy či igelitový pytel s mrtvolou. Současně se Vladislav Zápražný – vedle ironie a nadhledu – pokoušel uchovat či objevit křehká, citová pole vnitřního stavu titulní postavy. Inscenace měla styl a řád. Co jí scházelo, jsem už psal zde i ve svých Třescích plescích No. 5 – nápaditější a především řemeslně profesionální zpracování scény a (dodávám) možná jasnější osvětlení záměrného (pře)estetizovaného režisérova odstupu. Podle mne zde špatně vnímáme humor, používá-li odkazy či možná i citace postupů moderního tanečního a výtvarného divadla, příliš se držíme dramatické linie díla.

      26.09.2011 (1.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Pavel Trenský

      Avatar

      Pane Hulče,
      děkuji Vám za Vaši shovívavost, co se týče mé neúčasti či poloúčasti v rigolettovské debatě. (A to nemyslím ironicky.) Protože se pochodně chopili zatím jiní, tak myslím, že už jsem nadbytečný. Co se týče plzeňského Rigoletta samého, řekl bych, že to není takový sekáč, za jakého jej máte. Nechat si odloudit dceru ze zahrady 20 metrů čtverečných, to už je výkon.
      Zdraví

      26.09.2011 (19.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      dodatek z Nitry,
      kde byly k vidění Alfoldiho Loveckého scény z Dolního bavorska (Národní divadlo Budapešť): ve světle takto intezivního zážitku z neobyčejně sugestivní inscenace mi naprosto uniká, jak mohl být pod Rigolettem podepsán tentýž režisér…

      28.09.2011 (9.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Pavel Trenský

      Avatar

      Pane Varyši,
      mám teorii, podle níž šlo o nezdařený pokus o minimalimus, který je krajně obtížný při inscenaci opery, kde pathos a nadsázka jsou vestaveny jak do přiběhu, tak do partitury. Samoyřejmě, velicí divadelníci to dokáží. Mám podezření, že Alfoldi a spol. byli insiprováni Willi Deckerovou La traviatou (Salcburg/Met): fixní holá scéna, černo-bílé-červené schéma, „kafkovské sbory“ a j). Ovšem, třeba červené šaty Gildy jsou v jazyce tradičních symbolů nevhodné (na počítku nevinná dívka) i když případě „padlé ženy“ Violety odpovídají její situaci. Viz fotografie v mém článku http://www.divadelni-noviny.cz/met-la-traviata-jako-podobenstvi-a-ritual/. Nic nového: když dva dělají totéž, nikdy to není totéž.

      28.09.2011 (12.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      resp. když jeden dělá dvojí, není to totéž…
      však si myslím, že místo zvetšelého rigoletta měl v plzni raději dělat nixon in china…

      28.09.2011 (15.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    14. Pavel Trenský

      Avatar

      Na tom by si, obávám,
      vylámali zuby. Platí to ve všem. ale v opeře snad více než jinde: je méně důležité, co se dělá, ale jak se to dělá. Zde inscenátoři dokázali, že mají sice dobrý sluch, ale ne tak dobré oči.

      28.09.2011 (16.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    15. Josef Herman

      Josef Herman

      1. Šlo o hrozivě rozpadlé představení už technicky: chatrně postavenou a od premiéry neuvěřitelně otlučenou scénou počínaje a jen mechanicky a ve významu přibližně odehranými postavami konče. Chybující sbor a orchestr bez jiskry, pěvecky vesměs nic světoborného. Nejde mi do hlavy, proč plzeňské divadlo nabídlo mezinárodnímu festivalu DIVADLO inscenaci v takovém stavu. Souhlasím s Vladimírem Justem, že to bylo mrtvolné, ale nemyslím, že za to může nejvíc Alföldi.

      2. Odvozovat Alföldiho poetiku Rigoletta od La traviaty ze Salzburgu myslím není na místě: tam šlo přes veškerý „minimalismus“ prostředků o obvyklé líbivé vyprávění dojemného příběhu, kdežto Alföldi podal Rigoletta stroze věcně, až s výsměchem nejen ve významu, ale také vizuálně – papundeklová scéna je prostorem pro trapného měšťáčka Rigoletta, který Gildu pěstuje jako kytičku v malé zahrádce („hokejovou střídačku“ lze chápat i jako pařeniště nebo malý skleník) a spíš než z obav o její bezpečí ji zavírá jako svůj majetek. Alföldiho Rigoletto není tragickou postavou, ale šaškem, opera tu není tragédií, ale groteskně trapným pimprlovým divadlem. Rigoletto je za napáleného hlupáka i tváří v tvář smrti Gildy. Není tu postava, která by si zasloužila soucit, ani hloupě zamilovaná Gilda. Jediný chlap mezi těmi chrobáky je Vévoda a ženy ho milují přesto, že je gauner – tak už to bývá.

      3. Jenže to vše není čitelné v jen mechanicky a povšechně odehraném představení. Že v plzeňském souboru Alföldiho verzi zřejmě moc nevzali, umím pochopit. Jak mohli soutěžní role získat právě Paul Gaugler s Ildikó Szakács je mi ale záhadou: on bez charisma a hlasové techniky, ona typově sotva na Gildu, a rozhodně ne v tomto pojetí. Oba tak víc než nezvykle vyložené postavy prezentují sami sebe.

      4. Zastal bych se tedy Alföldiho, na premiéře bylo čitelné, oč mu šlo. Je ale zřejmé, že inscenaci nedovedl do stavu, aby přežila bez újmy něco přes půl roku provozu, zvlášť v divadle, v němž je taková poetika umělcům i divákům proti srsti. A ty dva soutěžící sólisty, předpokládám, spoluvybíral…

      29.09.2011 (11.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    16. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pro mne
      je komentář Josefa Hermana, který jako jeden z mála viděl premiéru i festivalové představení, ohromně cenný. Především z – řekněme – teatrologického či odbornějšího – zorného úhlu. Většina z diskutujících včetně mne se opírá o představení, jež se vlastně nepovedlo (z různých příčin). Mnohdy tak velmi špatně (nepřesně) či vágně interpretujeme skutečný režisérův záměr. Jako zkušenější diváci bychom ale měli být schopni původní indicie přečíst. Nebo ne? Zdá se mi, jako by kritici chtěli být často chytřejší než sami tvůrci. Zvláště mne to „trklo“ u Vladimíra Justa a Martina Porubjaka – možná šlo o mrtvolné a statické představení (podle mne jen částečně), nikoli však myslím o mrtvolné a statické divadlo (podle mne vůbec, byť se nechci přít o slovíčka). Proto – aspoň mne – zajímalo až do konce.

      29.09.2011 (12.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    17. Pavel Trenský

      Avatar

      Neměl jsem v úmyslu tvrdit,
      že jde o zdařilé a důsledné navázání na Deckerovu Traviatu, ale o přisvojení si některých prvků. Samozřejmě, vyznění obou inscenací je naprosto odlišné. Že inscenace připadala některým jako parodie, mohlo být v režijním plánu, ale spíše se zdálo, že šlo o parodii bezděčnou. Mně osobně Zápražný nepřipadal jako naprostý šašek (viděl jsem už komičtější Rigoletty), a pan Hulec ho dokonce srovnává s Shylockem. Troufám si říct, že nikdy jsem neviděl Rigoletta, který by se m é n ě podobal pimprlovému šašku než on.
      Co se dá inscenaci především vytknout, je nedůslednost. Je těžké přijmout, že režisér je na tom bez viny.

      29.09.2011 (15.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    18. Jaroslav Radimec

      Avatar

      Debatu o Rigolettovi
      (neuveřitelně tu jedinou skutečnou debatu o plz. festivalu) jsem sledoval až do úterka, a vrátil jsem se k ní až dnes. Jaká to proměna! Původně obhájci této produkce mluvili o vášnivých hereckých projevech, o hrozivých kafkovských chórech, ted‘ se mluví o pimprlovém divadélku v čele s veskrze šaškovským Rigolettem v čele. Z metafory hokejových mantinelů ve vztahu k náznakové zahrádce se stala metafora vězení či skleníků pro Gildu pod kontrolou tyranského táty. (Scéna tradiční italské komedie.) Proč tento „trapný měšťáček“ dovoluje své dceři, aby nosila vyzývavé červené šaty a dokonce i červené punčochy, pisatel nevysvětluje.
      Ani na okamžik mi protagonista nepřipadal jako kašpar, naopak překvapilo mě jeho důstojné vzezření. Šaškovskoou čepici si nasazoval jen pro forma a jen na několik vteřin. Interpretace pana J.H. prostě nesedí. On má ovšem alibi: nejde o to, co jsme viděli, ale o to, co režisér zamýšlel a údajně alespoň částečně realizoval na premiéře. Jsme prostě ignoranti, i když bez vlastní viny.
      Pan V.H. přizvukuje: „Možná že šlo o mrtvolné, statické představení /…/ nikoli však myslím o mrtvolné statické divadlo.“ Divadelní kritika zde přechází v jakousi rádoby metafysiku.

      30.09.2011 (11.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    19. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Myslím,
      že se, pane Radimče, mýlíte. Postoje a stanoviska o festivalovém představení Rigoletta snad všech diskutujících jsou po celou debatu neměnná. Jen se snaží snášet argumenty pro svá tvrzení. Do diskuse jen – po dobu, co jste ji nesledoval – vstoupil Josef Herman se svým úhlem pohledu opřeným o znalost premiéry. Přišlo mi to velmi cenné, neb se tím sama inscenace, o které je řeč, dostala do trochu jiného světla.
      Mohu-li dosavadní diskusi aspoň v náznaku sumarizovat, tak se víceméně všichni shodují na tom, že festivalové představení bylo nevydařené, jen se liší v tom, zda je nevydařená i samotná inscenace. Váš hlas se – rozumím-li Vaší interpretaci pojetí titulní postavy – v podstatě přiklání k mému, možná dokonce obhajujete i samo festivalové představení. Docela by mne Váš názor a pohled zajímal.
      Mám-li (za sebe) interpretovat rudé šaty Gildy, je to podle mne onen jízlivě ironický režisérův (a kostymérky Anni Füzér) pohled na operní (výtvarná) klišé. Obsah textu (příběhu) a jeho interpretace – zdá se mi – zcela záměrně a provokativně neodpovídají výtvarnému (a na mnoha místech i hereckému) zpracování. Klíč k pochopení inscenace a používaných – nejen výtvarných – znaků a postupů je právě ve velké míře humoru a nadhledu, které do ní Alföldi vložil.

      30.09.2011 (17.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    20. Jaroslav Radimec

      Avatar

      Pane Hulče,
      myslím, že nám, divákům, může být naprosto lhostejné, co pan Alföldi měl či neměl v úmyslu. Jde o to, co jsme předminulou neděli na jevišti viděli, a to nebylo dobré. Stavím se velmi skepticky k tvrzení pana J.H ., že inscenace měla na premiéře velmi jiný dopad. Nešlo by v tomto případě o pouhý instinktivní odpor k Alföldiho přístupu ze strany participantů, ale vysloveně o sabotáž. Tomu nemohu uvěřit, zvláště když se chystají na mezinárodní vystoupení. Interpretace pana J.H. je značně subjektvní, těžko slučitelná s tím, co jsme na jevišti viděli. Rigoletto není ovšem ani v předloze čistě tragická figura, opera se dá číst i jako moralita s poselstvím „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ Je to typický produkt romantické éry, pln složitých ironií. Vévoda je i není melodramatický netvor, má sympatické rysy jako Don Juan.
      To, co se stalo s plzeňským Rigolettem, není v divadelním životě nic neobvyklého. Produkce, která v normálním repertoárovém kontextu vypadá pozoruhodná, ve festivalovém kontextu neuspěje. Vloni to byla Anna Karenina, ověnčena na Slovensku největšími poctami, která byla přijata festivalovou kritikou velmi chladně. Předtím se s podobným osudem setkal brněnský „radokovský“ Pavel II. Není to obyčejně tím, že vystoupení bylo horší, ale změnila se celková atmosféra.
      Co se týče Gildina kostýmu, snad bych Vám dal za pravdu, kdyby výkon zpěvačky odpovídal jeho změněné znakovosti. To se nestalo. Není to frustrovaná mladá žena, hledající erotické dobrodružství, ale velmi konveční naivka („hloupě zamilovaná“ J.H.), svedená a odhozená.
      Produkce je založená na zmateném režijním plánu, a v tom je celý problém. Jestli něco debata dokázala, je to pravě toto. Umělci je dovoleno provokovat, dráždit i urážet, ale nikoli nudit. A nudné to bylo.

      01.10.2011 (14.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    21. Pavel Trenský

      Avatar

      Když jsem napsal
      třířádkový komentář o Rigolettovi, ani ve snu mě nenapadlo, že se z toho vyvine debata trvající týden. Očekával (a doufal) jsem, že se bude spíše debatovat o Ledu, což se nestalo. Navrhuji, abychom debatu o Rigolettovi ukončili, ledaže někdo ze zúčastněných cítí, že mu nebylo porozuměno, anebo že jeho názory byly zkresleny.
      Když ovšem někdo, až dosud nezúčastněný, má něco nového říci, samozřejmě at‘ tak učiní,

      01.10.2011 (18.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    22. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Asi bychom se už opravdu opakovali.
      Tak jen krátce k panu Radimcovi: souhlasím o proměnnosti kontextu, v jakém je dílo prezentováno. Je to až závratné, jak se inscenace – byť by byla naprosto stejně provedená – z takových zorných úhlů v interpretacích a hodnocení proměňuje. Nicméně i malý posun v samotném provedení má někdy na inscenaci neuvěřitelně „proměnný“ vliv (někdy k lepšímu, jindy a častěji k horšímu). Možná skutečně byla Alföldiho inscenace na premiéře kritikou a na festivalu mnou přeceněna. Asi se ji pokusím ještě někdy navštívit. Co ale nemohu přijmout, je její „nudnost“. Tuto kategorii bych doporučoval nepoužívat, neb co je pro jednoho nudné, je pro druhého vrcholně vzrušující. Hudební minimalisté by o tom mohli napsat stohy knih. Možná i proto prof. Trenský režii a scénografii označil za ultraminimalistickou…

      02.10.2011 (1.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    23. Josef Herman

      Josef Herman

      Nechci debatu o Rigolettovi protahovat, ostatně uvidíme, jak inscenace uspěje v Szegedu, moc šancí jí nedávám. Jen tři z mé strany opravdu poslední poznámky:
      1. Od úspěchu k propadáku je v divadle hodně blízko, stačí pár detailů, v našem případě šlo o hodně podstatných věcí. Podle mého nejde o „zmatený režijní plán“, ale o násilné prosazení režisérovy vůle. Aktéři na jevišti dělají jen mechanicky naučené věci, s nimiž se neztotožnili, s odstupem od premiéry jen přibližně…
      2. O tom, že Alföldi Rigoletta promyslel, svědčí mimo jiné dramaturgická úprava: proč přišel Monterone o svůj druhý „osudový“ vstup? Protože vnáší přílišnou závažnost tam, kde má zůstat jen samotný Rigoletto se svou přízemní malostí. Škrt hudebně hodně nevhodný, „silácký“, ale má svůj cíl.
      3. Za rozvezeným festivalovým představením vidím souběh okolností: vztah aktérů k Alföldiho režii, rozvzpomínání se po prázdninách, dopravu kulis z depozitáře do Velkého divadla tak nešetrně, že se otlučou a pohmoždí (bez šrámu nebyly už na premiéře!). To je realita zdejšího nejen plzeňského operního divadla ve vícesouborovém repertoárovém provozu. Není v něm čas ani prostor se o inscenaci starat, a když, tak jen výjimečně – snad pro Szeged se kulisy opraví a inscenace přezkouší. Proto nejvíc pochybuji o rozhodnutí divadla ukázat inscenaci v tomto stavu na festivalu.

      02.10.2011 (11.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,