Přijdou Čičvák s Kukurou do Rokoka a…
… hned se pustí do ambiciózní adaptace románu současného izraelského spisovatele Davida Grossmana Přijde kůň do baru. Spolupráce těchto dvou osobností je zárukou jisté kvality. Mají za sebou v Čechách úspěšné inscenace Kukura a Bratři Karamazovi v Činoherním klubu (ze starších lze připomenout tituly Koza aneb Kdo je Sylvie? či Rodinnou slavnost tamtéž) nebo práci na hercově biografii. Kombinace Čičvákových režijních schopností, Kukurova osobnostního herectví a Grossmanova románu o nepodařeném vystoupení stárnoucího komika působí ze strany Městských divadel pražských (ve spolupráci s bratislavským Divadlem Aréna) jako sázka na jistotu.
Kukurovská postava
Grossmanův román, který získal v roce 2017 Man Bookerovu cenu, je ceněn pro svůj přístup ke smutku, sentimentu a boji proti nefunkční společnosti. Ačkoli je od začátku do konce prodchnut izraelskými reáliemi, emoce, pocity a asociace, které vyvolává, oslovily čtenáře po celém světě. Navzdory svému zasazení je navíc nábožensky neutrální. Roli nedotknutelných hodnot v něm hrají rodina, přátelství a především bolest.
Sedmapadesátiletý stand-up komik Dovleh (Dovík) Grünstein vystupuje v podniku v izraelské Netanje za přítomnosti svého kamaráda z mládí, předčasně penzionovaného soudce, který má posoudit jeho výkon. Jenže už na začátku Dovíka z přední řady vyruší jasnovidka s růstovou vadou, z níž se vyklube jeho sousedka z dětství, a Dovíkovy vtipy se postupně přetransformují v obsáhlou historku o prvním pohřbu, kterého se jako chlapec zúčastnil. Při ní komik vyvolá několik nepříjemných interakcí s publikem a náplň jeho pásma posléze přiměje většinu diváků k odchodu.
Ústřední postava umožňuje rozehrát přesně ty atributy, které dvojici při tvorbě imponují – Kukura v Čičvákově režii zpravidla ztvárňuje stárnoucí muže, sarkastické cyniky, mizantropické klauny, často rezignované, ale vždy s určitou dávkou vnitřní pokory, takové, kteří nemají co skrývat a vysmívají se hořkosti života. Tedy role kombinující povahové komediantství s arogancí a přezíravostí Bernhardova Minettiho či Bruscona.
Vyškrtnutá spravedlnost
Tvůrci se rozhodli pro celkem radikální škrty v textu. Postava soudce, zároveň vypravěče celého příběhu, zcela zmizela společně se svou dějotvornou intervencí, kdy zakřičí na postupně se rozvášňující publikum, aby Dovleha nechalo vyprávění dokončit. Zmizel i komikův požadavek, aby nad ním někdo vynesl verdikt (Dovík představí soudce publiku s tím, že jsou toho večera v přítomnosti spravedlnosti). Podstatnějším škrtem je však vyjmutí všech reakcí diváků, které Grossmanův román popisuje.
Oba zásadní škrty, ač jsou pochopitelné, zvyšují nároky na výkon Juraje Kukury a na obsah jeho sdělení. A zároveň vedou k většímu zapojení postavy jasnovidky do dění na jevišti. Je popisována jako malá holka, co se převlékla za dospělou ženu, a – jak sama zmiňuje – Dovík jí coby chlapec vyprávěl, že se setkali jako muž a žena v různých momentech židovské historie. V Rokoku roli ztvárnila Tereza Marečková. Není to poprvé, kdy se Martin Čičvák rozhodl pro riskantní obsazení, neodpovídající většinové představě o inscenování beletristické předlohy. Pro diváka je možná snazší uvěřit v mikrokosmos, v němž se slovenskému otci bez zjevného vysvětlení narodili tři čeští synové (Bratři Karamazovi), než považovat za potenciálně možnou situaci, kdy pětadvacetiletá česky hovořící dívka vzpomíná s o dvě generace starším slovensky hovořícím mužem na společné dětství v Izraeli.
České reálie v izraelském příběhu
Nejzásadnější a bohužel fatální problém inscenace ovšem spočívá v rozporu mezi reálným a fiktivním časoprostorem. Kukurův Dovík se totiž obrací přímo na diváky sedící toho večera v hledišti jako na české publikum Městských divadel pražských a bere do hry české reálie – příkladně v den premiéry se vysmíval skutečnosti, že před sebou má druhořadé publikum, protože to důležité přijde až po skončení předávání Českých lvů (jež onoho večera probíhalo), popřípadě žertoval o (tehdy zlehčovaném) koronaviru. Aktualizací a českých reálií ale v průběhu vystoupení ubývá a dominantním se stává Dovleh Grünstein a jeho vztah k fiktivnímu publiku z předlohy.
Ačkoli tato rozporuplnost nemá vliv ani na kvalitu, ani na konzistenci Kukurova výkonu, vyvolává dojem dramaturgické bezradnosti a prohlubuje neporozumění mezi jevištěm a hledištěm, jehož uspořádání je navíc problematické. Jak upozornil ve své glose na portálu Nadivadlo už Martin J. Švejda, pro navození vztahu standupového komika k publiku je mnohem výhodnější, když jsou diváci volně usazeni u jednotlivých stolků. Tradičně uspořádané hlediště Rokoka ovšem svírá publikum velmi nekompromisně a odchod je možný jen několika dveřmi na levé straně sálu.
Stand-up versus činohra
Dramaturgická rozpačitost inscenace je sekundárně způsobena i střetem stand-upu s činoherní inscenací, která láká na „Kukuru na prázdném jevišti“. A to zřejmě i proto, že je u nás tradice stand-up comedy židovského a anglosaského typu zatím v plenkách. Nepsaná smlouva mezi návštěvníkem stand-up comedy a komikem samotným funguje na principu „já zaplatím, ty mě rozesměješ“, a pokud se tak nestane, divák odchází pln nelibosti. Dovlehův výstup šokuje tím, že splňuje tuto nepsanou dohodu vždy na hraně udržitelnosti žánru – Grossmanem popisované publikum jen nevěřícně zírá, kam až Grünsteinův hroutící se zoufalý výstup ještě zajde. Jenže už od momentu, kdy Dovleh vytáhne na jeviště postavu „ženy z publika“ (Marečkové jasnovidka), je zřejmé, že jedná v jiném fikčním světě, do něhož nemusí divák Rokoka jakkoli zasahovat. Adresně oslovovaný, aktivizovaný návštěvník stand-up comedy se vrací do běžného diváckého módu, stand-up se stává činohrou, čemuž navíc silně nahrávají scénické nápady pracující s opakovanou projekcí.
Obdobně se dostává do konfliktu Kukurova pověstná jevištní arogance s premisou komika, jemuž se to „prostě nedaří“. Martin Čičvák v rozhovoru s Kristinou Žantovskou pro Lidové noviny (vzhledem k osobě tazatelky jde spíš o inzertní text) říká, že jeho (míněno Kukurova) arogance je jen obrana a že Kukura nehraje Dovíka, skutečně jím je. Pominu-li Kukurovu „nesemitskou“ fyziognomii, s druhou tezí bych si stejně dovolil nesouhlasit. Arogance, již Kukura do díla přináší, obdarovala Dovíka sebevědomím, kterého by se této postavě mělo zoufale nedostávat.
Vtip jako nádech
Tyto inscenační schizofrenie ale překvapivě přinášejí i svá pozitiva. Více či méně známé vtipy, kterých komik během vystoupení odvypráví desítky, jsou v Kukurově podání přirozenou součástí Dovíkova sdělení, nikoli odbočkou nebo berličkou k udržení divácké pozornosti. Nesouvisející, přesto trefně umístěný vtip se pro Dovíka stane nádechem, aby udržel rovnováhu (svou i celé produkce) a dovedl vyprávění do konce. Vylíčení jeho tragického životního příběhu díky tomu nepůsobí jako autoterapie, ale jako srozumitelné svědectví o bezvýchodnosti lidského bytí. Kukura není Grossmanovým Dovíkem. S urputnou odevzdaností hraje jeho sebevědomější, cyničtější verzi bezesporu bližší své osobě. Na rozdíl od románového hrdiny také netíhne k odsudku diváka, ale k vyjádření nadnárodního weltschmerzu, pro který není třeba dokončovat načatou větu.
Městská divadla pražská (Rokoko) v koprodukci s Divadlem Aréna, Bratislava – David Grossman: Přijde kůň do baru. Režie Martin Čičvák, dramaturgie Alexandra Sarvašová a Kristina Žantovská, výprava Georges Vafias, hudba Ivan Acher. Premiéra 7. března 2020.
Komentáře k článku: Přijdou Čičvák s Kukurou do Rokoka a…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)