Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Eva Hacurová: Maličkosti člověka udržují u normálního života

    Talentovanou mladou herečku, která hned po DAMU zamířila do Divadla v Dlouhé, Evu Hacurovou (*1993), znají dnes diváci i z televize, ať už z filmu ČT Až budou krávy lítat, či z nekonečného seriálu Ulice. Stále více ovšem díky svým hereckým a pěveckým kvalitám zajímá divadelní kritiky. Kromě Divadla v Dlouhé spolupracuje od roku 2015 se Studiem Hrdinů. Za roli Élektry byla oceněna v anketě i-divadla za nejlepší ženský herecký výkon v roce 2018. V současné době žije v Praze se svými dvěma psy, přítelem a několika kočkami.

    Jak jste zvládla karanténu?

    Před karanténou jsem měla nepříjemné psychické stavy, zažila jsem i kolaps, takže jsem za karanténu v tu chvíli byla hrozně vděčná, protože jsem si mohla odpočinout, nabrat nějakou sílu. Těsně předtím jsme se stěhovali, tak jsem ten čas i plodně využila. Když jsem mluvila s kolegy z různých divadel napříč generacemi, mnozí říkali, že jim divadlo a hraní vůbec nechybí. Ti lidi si vlastně dost užívali, že mají takhle dlouhé volno. Přivítali, že se po několika letech nebo desetiletích museli nuceně zastavit, a najednou zjistili, že kvůli množství práce třeba dostatečně nežili.

    Mezidobí v karanténě

    U vás to přehodnocení priorit znamená, že se těšíte zpátky do divadla, že se ho nechcete vzdát?

    Já se těším zpátky do divadla, protože se mi stýská po kolezích. Nejsem z Prahy, takže jsem si v Divadle v Dlouhé vytvořila téměř rodinné prostředí. Ale zároveň mám trošku obavu, co se mnou ta pauza, kdy jsem nehrála, udělá.

    Spousta lidí v karanténě pekla a začala tvořit bochníky chleba a houstičky. Dala jste se taky do nějakých hospodyňkovských prací?

    Já se už sedm měsíců stravuji nízkosacharidově, takže jsem ten čas věnovala tomu, abych se naučila péct z mandlových a dalších náhražek mouky. A taky jsem začala víc vařit pro přítele, protože jsem prostě ze začátku fakt nevěděla, co se sebou. Nebyla jsem ten hysterik, co vykupuje droždí. Nakoupila jsem nějaké hotové směsi na chleba, kdyby bylo fakt nejhůř. Doteď jsem je nepoužila. Jinak jsem si dala dohromady byt, pořídila nějaké kytky, celé jsem si to zvelebila. Zkrátka, byla jsem taková hospodyňka. Ale teď už v tom nepokračuju, už mě to vlastně nebaví.

    V době karantény se lidé více začali zabývat každodenními maličkostmi. V inscenaci Divadla v Dlouhé Dopisy Olze žádá Václav Havel svou ženu, aby mu právě o takových věcech zevrubně psala.

    Člověk, ať už v karanténě, nebo ve vězení, chce vědět, co běžného se kde děje. Já jsem si třeba volala s kamarádkou a bavily jsme se o tom, co která z nás peče a jak. Přesně ty maličkosti člověka udržují u normálního života, protože nikam nemůžete, nemůžete se s nikým moc vidět, bavit, takže ty každodennosti vás vracejí do stavu, kdy si říkáte: Je to ještě v pohodě, ještě žiju. A myslím si, že Havel přesně tohle potřeboval, tu sondu do každodennosti, kterou ve vězení postrádal.

    Budete mít na tyhle každodennosti čas i po skončení pandemie?

    Moc bych si to přála. Moje terapeutka říká, že nezáleží na tom, kolik má člověk aktivit, ale jak se k nim postaví, jak s nimi zachází, na kolik procent to všechno dělá. Hrozně často si stěžuju, jak na nic nemám čas, ale podvědomě vím, že reálně ten čas jde vytvořit. Opravdu to jde, jsem o tom přesvědčená. Protože jak je možné, že můj kolega Honza Meduna si mezi zkouškou a představením jde zaplavat, dát si saunu, projet se na kole a zaběhat a já prostě jenom sedím v šatně a stěžuju si, že jsem unavená? Takže je to spíše o tom, jak to člověk má nastavené v hlavě a že to jde přenastavit. Chci se o to pokusit. Je to vize, uvidíme, jaká bude realita.

    Letos jste začala učit herectví na Vyšší odborné škole v Praze-Michli. Jak jste své žáky vedla v době pandemie?

    S kolegou a kamarádem Pepou Kačmarčíkem jsme učili distančně. Studenti například dostali za úkol přečíst zadanou literaturu a pak jsme měli videohovor, ve kterém jsme se o té knize společně bavili. Museli jsme se na to celkem hodně připravovat. Kdybych teď nebyla „paní učitelka“, tak si asi znova Donnellanova Herce a jeho cíl nebo Stanislavského metodu nepřečtu. Takže učení je pro mě zatím velmi osvěžující a inspirující.

    V roli Élektry získala Eva Hacurová pozornost diváků i kritiky. Na snímku s Marií Poulovou (Sofoklés: Élektra, premiéra 22. 3. 2018, režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé) Foto Martin Špelda

    Samoúčelnost na jeviště nepatří

    Režisér Adam Skala s vámi dělal zatím poslední inscenaci v této sezoně, Konec stříbrného věku. Poprosila jsem ho, aby mi pro vás poslal jednu otázku. A jeho by zajímalo, jestli je podle vás něco, co na jeviště nepatří.

    Na jeviště nepatří samoúčelná nahota. Nebo vlastně všechno samoúčelné. Nemám ráda, když je na jevišti cokoli pouze jako vizuální nápad. Vše musí být opodstatněné, i nahota nebo třeba násilí na ženách, divák musí vědět, proč se na to má dívat. Setkávám se s různými typy režisérů, a vždycky když po mně režisér něco chce, tak přesně potřebuji vědět, proč to dělám. Protože pokud tomu nevěří herec, tak nebude ani divák.

    Takže obligátní děti a psi vám na jevišti asi nevadí?

    Já si myslím, že děti a psi jsou úplně v pohodě. Můj pes jednou hrál v Mnoho povyku pro nic, měl za úkol dvakrát přeběhnout jeviště. Vůbec to nedal a já jsem se hrozně styděla. Ale lidi si to strašně užili, olízal obličeje těm v první řadě a zase utekl někam do zákulisí. Bylo to takové zpestření. Myslím si, že i tohle do určitého žánru patří. Ale já jsem úchylnej pejskař, mně psi na jevišti fakt nevadí nikdy.

    To souvisí se psím kalendářem z Divadla z Dlouhé, je to tak?

    Přesně. A protože jsem si v průběhu karantény pořídila druhého psa, asi bych si přála mít vyfocenou i moji novou fenku. Takže možná kalendář zopakujeme i tento rok. Každopádně ohlas byl velký, diváci nám říkali, že by ocenili i obtisknuté tlapky a naše podpisy. Takže to jsou takové vychytávky do budoucna, o které by další kalendář mohl být obohacený.

    Ve zmíněné inscenaci Konec stříbrného věku se objevuje palčivé téma kolem sociální situace důchodců. Nenapadlo vás, že jste inscenací cosi předznamenali?

    Konec stříbrného věku je o eliminaci důchodců, ačkoli se vraždí mezi sebou navzájem a nezabíjí je virus. Na počátku pandemie všichni říkali, že musíme ochránit domovy důchodců, a nestalo se nic. Virus byl nejvíc právě tam a zaměstnanci z nich utíkali a nechali tam staré lidi opuštěné. Ve mně právě tato situace velmi evokovala Konec stříbrného věku: ti důchodci někde sami, bez péče, nechaní totálně napospas. Hodně jsem na to myslela. Ono o téhle problematice hrát je jedna věc, ale pak když to člověk zažije na vlastní kůži, je to něco strašného. A když jsme Konec stříbrného věku hráli pro starší věkovou skupinu, tedy šedesát plus, necítila jsem se vůbec dobře.

    S Miroslavem Zavičárem v satiře reagující na problém stárnoucí populace. (Jasutaka Cucui: Konec stříbrného věku, premiéra 13. 1. 2020, režie Adam Skala, Divadlo v Dlouhé) Foto Irena Vodáková

    Hrát pro děti

    Jak to máte s hraním pro děti?

    Po pravdě, já jsem si nikdy v životě nemyslela, že budu hrát pro děti. Je to skupina diváků, kteří jsou naprosto čistí a dají vám sežrat cokoli, protože je ničím neobalamutíte, neopijete je rohlíkem. Musím říct, že například představení Nebe – peklo je podle mého názoru pro starší děti. Rozhodně si myslím, že hrát ho pro první druhou třídu je blbost, protože ty děti to neberou. A já mám v tu chvíli pocit, že mě to stojí spoustu energie, která se mi nevrací. Ale režisér Kuba Krofta v Polsku tohle představení hraje pro děti od pěti let a říká, že je to naprosto v pohodě. Jenže tady je na rodičích, zda chtějí, aby jejich dítě vidělo inscenaci o tom, jak máma umře při autonehodě. Je jasné, že se pak děti doma budou ptát a budou chtít slyšet odpovědi. Rozhodně si myslím, že setkání dítěte se smrtí rodiče je velmi důležité, protože dítě v určitém věku přijde a řekne: Maminko, já se bojím, že umřeš, a co já budu dělat, až zůstanu sám. Takže si myslím, že je opodstatněné hrát o takových věcech. Ale mně se to hraje líp pro dospěláky a hlavně pro starší děti, které by si mohly říct: Jdeme na pohádku, je to trapný, ale vlastně těch dvanáct třináct let je podle mě super obecenstvo.

    To je záludná dramaturgická otázka, co vlastně dnes hrát pro teenagery.

    To je strašně problematická kategorie. Protože když půjdou na Mládí v hajzlu, tak se sice budou bavit, ale solíte do nich spoustu sprostých slov. Takže nevím, jestli je to úplně výchovné, když vezmeme v potaz, že divadlo by mělo být institucí, která pozvedává a pěstí jazyk a kulturu. Když půjdou na Romanci pro křídlovku, tak se zase budou kopat do zadku a nudit. Ono je fakt těžké najít titul. Myslím si, že tohle divadlo u nás chybí.

    Élektra – všechno si neseme z dětství

    Třeba text vaší Élektry je současný.

    Je, a do pusy jde fakt dobře. Byly desítky míst v textu, kde režisérka Hana Burešová měla klidně tři čtyři varianty vyznění konkrétního verše. Takže tam byla i obrovská svoboda interpreta, že tohle bych potřebovala nahradit tímhle, a byly tam různé varianty, kde byla současná slova nebo vulgarismy. To byla otázka, do jaké míry jít s Élektrou do současnosti, protože podle mě ta myšlenka jako taková je velmi současná a nemyslím si, že je potřeba tlačit na formu, aby obsah byl ještě současnější.

    Nejvíce aktuální mi kromě jazyka přišlo téma konfliktů v rodině.

    Každý terapeut vám řekne, že všechno, co teď prožíváte – všechny bloky, zábrany, špatný vzorce –, vzniká v dětství. Vždycky se začne pracovat na prohlubování vztahu s matkou a otcem, hledání nějakých řešení a návratu do nějakých situací, kde je třeba něco pojmenovat, zpětně to v sobě přijmout a začít s tím pracovat. To je i téma Élektry. Když to vezmete do důsledků, tak všechno, co máme, si neseme z dětství. Všichni máme zrcadlový neurony, všichni opakujeme od začátku to, co vidíme doma. Kde jinde bychom to vzali?

    Martin C. Putna napsal, že nejlepší charakteristikou vaší Élektry je pojem vznešenost. Vnímala jste Élektru jako vznešenou ženu?

    Musím říct, že jsem nad slovem vznešenost neuvažovala. Brala jsem ji jako holku, která je fakt na dně. Já jsem ji vnímala spíše jako hrdou a nezlomnou. Ale byla jsem potěšená z pojmu vznešenost, protože pokud jsem byla schopna to tak zahrát, je taková pochvala pro mě pocta. Nikdy předtím jsem roli takového rozsahu neměla. U Élektry jsem to zažila poprvé. Mám často problém s tím, že se na jevišti hrbím a nevím, co mám dělat s tělem. Vždycky si potřebuju najít nějaký jazyk. U některých postav ho mám hned – vytvořím si psychologická gesta podle Michaila Čechova a podle toho se zařídím a z toho odvodím celkovou gestiku a mimiku postavy, jak jedná, jak vypadá. Ale u Élektry to bylo fakt složité, protože je tam strašně moc věcí na umyšlení. Podstatou bylo docílit nějaké statičnosti, vnitřně živé statičnosti, ale v podstatě pro mě bylo nereálné se třeba u monologu Klytaimnéstry (Petry Špalkové) ani nepohnout. Vře to ve vás, můžete to dát najevo jenom nějakým vyzařováním, ale nesmí to přejít do těla. Tady jsem opravdu hodně bojovala s nějakým psychologickým gestem v postavě. Takže pokud se podle Martina C. Putny povedla „vznešenost“, tak je to super ultra kompliment.

    Má vaše obsazení do role Élektry co do činění s určitým hereckým typem?

    Určitě. Znám spoustu typů hereček, které už na DAMU nedokázaly přijmout svůj typ, na který se již na škole hodně hraje, a ztotožnit se s ním. Ročník slouží jako malé angažmá, takže je potřeba tam mít naivku, anštantku, heroinu. A pokud ta holka nepřijme, že má sto kilo, a stále chce hrát naivky, tak prostě nazdar. Takhle to bohužel funguje. Ale já mám ráda, když se tyhle stereotypy a představy bourají, a jsem šťastná za každou roli, kde můžu hrát úplný protiklad. Myslím si, že je to důležité, protože když vás zašuplíčkujou do nějaké kategorie, strašně těžko se z ní vymaňujete.

    S Cyrilem Dobrým (Dea Loher: Modrovous – Naděje žen, premiéra 26. 11. 2018, režie J. Horák, M. Pěchouček, Studio Hrdinů, Praha) Foto Martin Špelda

    Být radikální není na škodu

    Ester Žantovská o vás napsala: … její Élektra důsledně trvající na tom, že zločin musí být potrestán a pravda nahlas vyslovena. Myslíte, že je v dnešní společnosti někdo, kdo vyžaduje potrestání zločinu a nahlas vyslovuje pravdu v nějakém celospolečenském kontextu?

    Rozhodně takoví lidé jsou. Milion chvilek je toho důkazem. Samozřejmě ti lidé se potom setkávají s ostrou kritikou těch, kteří nechtějí, aby někdo pral jejich špinavé prádlo na veřejnosti nebo aby pravda vycházela na povrch. Ale myslím si, že všeobecně by mělo být zájmem každého člověka žít v pravdě. Jak vůči sobě, tak vůči společnosti, žít v nějaké zodpovědnosti ke svým činům a ke svým rozhodnutím. A mám pocit, že naše společnost k tomu i díky naší generaci víc a víc směřuje. Mně vždycky říkala kamarádka mojí mámy, že jsem hrozně radikální, ale že to patří k věku a že jednou pochopím a nebudu taková. Ale já si prostě myslím, že být radikální není na škodu. Nesmí to samozřejmě nikomu ubližovat, ale rozhodně si myslím, že je to potřeba.

    Matka Élektry říká, že se Erínyí vůbec nebojí. Bojíme se my ještě vůbec něčeho?

    Báli jsme se viru. Ale když se na to podíváte zpětně, jak dlouho ten strach trval? Dneska už nenosí roušku takových osmdesát procent lidí na ulici nebo ji má pod nosem. Takže očividně strach není tak velký. Potkáte velmi málo lidí, co mají rukavice, roušku a brýle, aby se opravdu chránili. A když vidím, že lidi špinavýma rukama drží kornoutek zmrzliny, který pak snědí, tak nemám pocit, že by žili v nějakém strachu. Myslím si, že nás tahle situace upozornila na to, že bychom mohli mít větší pokoru k některým věcem, že bychom mohli nad některými věcmi jinak přemýšlet a trochu zodpovědněji se chovat a že umývání rukou by mělo být normální nejenom v době, kdy tady řádí nějaký virus. Já mám i pocit, že naše planeta nám dává na srozuměnou: Vy na mě jdete takhle, vy mě budete zabordelovat a budete mě ničit – a chcete osídlit Mars, abyste měli kam utéct? Neříkám, že to je pomsta planety, ale rozhodně si myslím, že i tohle je nějaký aspekt, který by lidi měli mít na paměti: že jsou tady mezi námi věci, které se můžou stát, a že si nemůžeme myslet, že jsme páni tvorstva.

    Pro Český rozhlas jste načetla Hajaju. Máte rozhlasovou práci ráda?

    Rozhlas mě moc baví, je to relax. Nikdo vás u toho nevidí, takže si můžete hrát, co chcete, a dát vše jenom do hlasu. Nechodím do rozhlasu tak často, jak bych chtěla, většinou to ztroskotá na termínech. Ale mám sen, a to načíst audioknihu. Je to něco, co jsem nikdy nezkoušela. Věci ohledně rozhlasu často řeším s kolegou (a doufejme i potenciálním tchánem) Honzou Vondráčkem, protože on patří mezi rozhlasové profesionály té nejvyšší úrovně. Je to hlasový akrobat, navíc ví, jak se pohybují ceny, jaké panují mezi kolegy vztahy, jak se s textem zachází, a načítá knížky o pěti stech stranách. Když se budu srovnávat s ním, tak fakt nemůžu udělat audioknihu. Na druhou stranu si myslím, že je potřeba někde začít. Myslím si, že to souvisí s tím, že u filmu se taky obsazují stále dokola stejné obličeje a mladí lidi nemají moc příležitost. Proto si vážím lidí jak u filmu, tak v rozhlase, kteří sáhnou do neznámých vod a vyberou někoho, kdo nemá tolik zkušeností, a třeba si ho vychovají. Nebo to aspoň zkusí.

    O předsudcích a šikanování

    Svou nejvýraznější filmovou roli jste ztvárnila ve filmu České televize Až budou krávy lítat z cyklu Jak si nepodělat život. Bála jste se, jak to dopadne?

    Já to viděla ještě ne úplně hotové ve střižně a pak na předpremiéře v kině a měla jsem pocit, že diváci mě budou přijímat hrozně negativně. Protože je to o tlustý holce, která si plní sen. Některé z těch záběrů byly brutálně nelichotivý. Samozřejmě, člověk je nejvíc kritický sám k sobě, ale říkala jsem si, že tohle se nemůže nikomu líbit. Celý film je o tom, že se té tlusté holce pořád někdo posmívá, a já byla přesvědčená, že to budou dělat i ti, kteří ten film uvidí. A byla jsem pak překvapená, že mi psaly desítky, ne-li stovky lidí: Na základce jsem byl šikanovanej, nějak jsem se s tím prostě vypořádal až v dospělosti. Děkuju za otevření tohohle tématu. Psala mi paní, že si po deseti letech oblékla pouzdrovou sukni jen a pouze na základě tohohle filmu. Psaly mi ženské, které hrozně dlouho chtěly začít dělat burlesku a přihlásily se do kurzu. Psalo mi strašně moc žen s nadváhou, že jsou rády za otevření celospolečenského tématu, že se nemusí úplně stydět za své tělo jenom proto, že mají pár kilo navíc.

    Máte s tím i osobní zkušenosti?

    Od dětství mám problém s tím, že na mě bylo v tomto smyslu poukazováno. Na konzultacích k přijímacím zkouškám na pěveckou konzervatoř mi Eduard Klezla řekl, že by mě nevzali, protože nejsem dost hubená. Ve čtrnácti letech! A do dneška v divadelním prostředí slyším, že prostě nebudu mít role, že se mnou nebude nikdo chtít pracovat, když vypadám tak, jak vypadám, a že nebudu moct hrát úplně všechno, i když bych na to jako herečka měla. Řeší se stále jen to, jak vypadám… Když jsem byla na škole, tak mi jedna profesorka řekla, že herečky, co nejedí maso, nejsou dobré. A já jsem sedm let vegetariánka a nemám pocit, že bych byla špatná herečka. Stejně jako nemám pocit, že holka, která má nadváhu, by musela být špatná herečka. Nevěřím tomu.

    Takže reakce na ten film jsou ve finále pozitivní.

    Nebyla to kriminálka, takže lidi byli nadšení. Zároveň v naší zemi není žánr burlesky úplně známý a spousta lidí ji vnímá jako alibi tlustých holek, že si jako budou připadat sexy. Takže já jsem byla ráda, že jsme pomohli rozšířit povědomí o tom, že je to druh umění. Já jsem samozřejmě šla na konkurz s tím, že jsem vůbec nevěděla, co burleska je. Když jsem začala koukat na ta videa, tak jsem byla v šoku, jak se tam natřásají a kroutí macatý, baculatý holky. Chápu, že se něco takového nemusí líbit každému. Ale nejenom hubený holky jsou hezký. Rozhodně nechci být vnímána jako propagátorka obezity, tak to není. Je to spíš otázka sebelásky.

    Ani jedna negativní reakce?

    Ne. Nepřišel mi ani jeden negativní komentář na moji postavu. Práva na ten film byla prodaná do zahraničí a psala mi spousta Turků, Španělů a lidí z Jihoafrické republiky nebo Čechů žijících v Londýně, Texasu, že ho viděli na internetu a byli nadšení. Takže vlastně když to řeknu hodně s nadsázkou – celosvětový úspěch. Pro mě to byla dobrá škola všeobecně: měla jsem sedmnáct natáčecích dnů. Do té doby jsem měla jen čtyři malé role. Takže se na mě opravdu usmálo štěstí, i když ze začátku jsem měla hrozný strach, jak to bude přijato.

    Seriály nejsou vysoké umění

    Na obrazovce vás mohou diváci vidět pravidelně v Ulici.

    Já jsem vlastně vždycky byla proti dlouhodobým seriálům, protože tak nám to vtloukali do hlav na škole. Bylo nám jasně sděleno, že pokud chceme dělat film nebo seriál, nejde o vysoké umění a k tomu nás škola připravovat nebude a nebude to ani podporovat. Tohle jsem měla ze školy zafixované. Ale bohužel v dnešní době nejste z divadla zaplaceni tak, jak si asi lidé mimo obor obecně myslí. Máme tabulkové platy, a i když se divadlo extrémně snaží, na důstojný život v Praze prostě nestačí. Člověk si v určité fázi života a v určitém věku uvědomí, že nechce žít takzvaně z ruky do huby. I já si uvědomila, že nejsem člověk, který by chtěl žít jako věčný student nebo herec v teplákách. A představa, že si pořídím dítě? A z čeho ho budu živit? To není úplně sranda. Ale dlouho jsem seriály odmítala…

    Takže nabídky chodily?

    Chodily. Nebyly jich desítky, ale z každého dlouhodobého seriálu nějaká přišla. Rok předtím, než jsem kývla na Ulici, jsem odmítla jiný seriál. Já nechci jít do všeho, chci žít tak, abych se na sebe mohla večer podívat do zrcadla a říct si, že tohle je v pohodě. Na Ulici se mi líbí, že není z lékařského prostředí. To by mě asi zabilo, hrát si na doktora někde v šest ráno.

    Co v době sociálních sítích znamenají nekonečné seriály?

    Lidé se u seriálů ztotožňují s životem někoho jiného, proto si herce často zaměňují za postavy. Takže na vás pokřikují na ulici. Stejně tak nerozlišují realitu u hvězd sociálních sítí. Já jsem v podstatě přestala sledovat Facebook i Instagram, protože jsem najednou začala mít pocit, že všichni ti lidé jsou hezčí, úspěšnější, hubenější, lepší, bohatší, krásnější, chytřejší a já jsem nula. Jenom kvůli tomu, že je sleduje milion lidí, tak jsou víc než já? Ale oni jsou ve skutečnosti úplně stejní jako my, jsou to lidi z masa a kostí, jenom prostě vydělávají na tom, že se lidé cítí méněcenní. Dřív se takto lidi ztotožňovali s herci ze seriálů a dnes se to zaprodání posunulo na sociální sítě.

    Takže byste nabídku propagace nepřijala?

    To záleží na okolnostech. Samozřejmě když mi někdo nabídne, abych se vyfotila s produktem, za kterým stojím, tak asi ano. Například když mě osloví značka se spodním prádlem, která krachuje a chce podpořit, a já vidím, že to prádlo je skvělé i na prsa, jaká mám já, tak si ho od nich koupím, vyfotím se v něm a ráda ho doporučím a řeknu: Holky, co máte pětky prsa, tohle je podprda, která vám je udrží a nebudou vás bolet záda. Myslím, že tohle má smysl. Ale abych produkovala nebo se podepsala pod něco, co vím, že je lež, jako třeba pilulky na hubnutí nebo zázračné mastičky na celulitidu, to bych neudělala, i kdyby mi někdo nabídl půl milionu.

    Takže jste raději zvolila nekonečný seriál?

    Já prostě nechci, aby moje dítě třeba vyrůstalo v Praze. Takže bych se asi chtěla časem přestěhovat za Prahu, ale na to potřebuji mít prostředky. A pokud teď nebudu deset let šetřit na dvacet procent hypotéky, tak ani tu hypotéku nedostanu. To znamená, že jsem prostě musela začít.

    Milé Divadelní noviny,

    je mi dvacet pět let, jmenuji se Martina Matejková a daly jste mi exkluzivní příležitost napsat pár řádků o své kolegyni Evě Hacurové. Jsme spolu v angažmá v Divadle v Dlouhé, dobře se známe, jsme zhruba stejně staré, a tak je asi logické, abych o ní něco napsala právě já.

    Že Eva dostává parádní herecké příležitosti, s tím jsem se už smířila. Ale těžce skousnu, že jí to tak jde. Hrajeme tragédii, třeba Élektru, že jo, a ona je koncentrovaná, ponořená do figury. Diváci koukají jenom na ni, ani nedýchají. Říkám si: Holka zlatá, jestli chceš, aby si i tebe někdo všiml, hybaj do boďáku k Evě, jinak jsi do počtu. A komedie? Když jsme šly spolu do angažmá, říkala jsem si: Jsi kominda, jednou dostaneš cenu v Pardubicích na fesťáku. To bych ale nesměla hrát s Evou. Co já se nadřu s každou pointou, šklebím se, pitvořím… Eva všechno hraje lehce, s nadhledem, publikum si vodí zprava doleva a zase zpátky. A je jedno, jestli je to Shakespeare nebo Sue Townsendová. Anebo texty! Než mně nějaká replika vleze do hlavy, trvá to věčnost. Chodím, memoruju, spím se scénářem pod polštářem, otravuju celou rodinu, ať mě vyzkouší. Eva do toho dvakrát koukne a může před diváky. A jde jí to, jako z partesu. No nenaštvalo by vás to? Kdyby alespoň neuměla zpívat! Ale kdepak! Zazpívá všechno. Hlas má jako zvon. Někdy se modlím: Andělíčku, můj strážníčku, ať je pod tónem. Nebo alespoň mimo rytmus. To víte, že není. Ani trochu! Šílené! I mužská část souboru ji zbožňuje. Po představení v divadelním klubu dokáže hodiny a hodiny trpělivě poslouchat historky starších kolegů. Kdo kdy breptl nebo nestihl převlek. Některé už po padesáté. A ještě se zájmem. I se občas zasměje. To dokáže málokdo. Eva ano. Navíc zahraje všechno. Třeba kolegovi Matejkovi už hrála ženu, matku, kamarádku i spolužačku. Takže máme utrum nejen my, mladé herečky, ale i starší kolegyně. Kdyby ji za to alespoň nenáviděly. Ale kdepak! Je oblíbená! Ona je ta Eva hrozně oblíbená! Chápete??? Tuhle dostala roli v televizi. Polkla jsem slinu a říkám si: Evičko, hraješ ve velkým divadle, máš po ptákách. Kamera chce civilku a né gesto od portálu do portálu. Koukám teda tuhle na bednu a nemůžu uvěřit. Ta Hacurka je zase výborná. Přesná a autentická. Málem jsem vzteky explodovala! Kdyby byla alespoň nějakej protekční fracek, co si vykračuje vyšlapanou pěšinkou kolem inspice přímo na forbínu. Ona mi ta Eva ani v tomhle radost neudělá! Pěkně krůček po krůčku, sama, trpělivě z Prostějova až do Dlouhý.

    Asi mi nezbyde než se smířit s tím, že je ta Eva zkrátka dobrá. A že ji mám ráda. A že jí držím palce. No co, každý se vyvíjí. Ne? Zkrátka – EVOluce.

    Martin Matejka


    Komentáře k článku: Eva Hacurová: Maličkosti člověka udržují u normálního života

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,