Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 574)

Nastalo léto a nic. Politici se hádají stále, nedochází jim, že nám náš stát nebyl přiřknut navždy. Múza Mab si přisadila: Kolik českých bumerangů bude muset dolétnout do zeleného osení, než do zralého žita dopadne srp svaté Margity?

Tak, tak, řekl jsem. Seděl jsem u počítače a psal. Palacký, otec vlasti, říkával: Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.

Počkat, počkat, pravila Mab, Palacký tvrdil, nebýt Rakouska, nebyli bychom…

Pravda, pravda, ale on svůj názor později změnil…

Múza filosofovala: Vědátoři tvoří mýty, které se stanou oficiálními. Mnozí psavci se tím živí. Čím mocnější mají donátory, tím uznávanější je jejich pravda.

Tak nějak jsou tvořeny dějiny.

Mab se usmála: Pane, zdá se, že jsme zralí na Pardubice. Co myslíte?

Jeli jsme. Zeleň po vydatných deštích byla bujná. Za okny ubíhala jako splašená. Po chvíli jsme zastavili v Pardubicích. Pardubice mají kouzlo, jsou magické, rozplývala se Mab.

Spustil jsem roušku na půl žerdi a vystoupil z vlaku. Pardubické korzo je jedinečné. Vede od nádraží a končí až u středověké strážní věže. Vejdou se na něj autobusy, cyklisté, auta, trolejbusy, koloběžkáři i chodci.

Mab řekla: Něco tady páchne. Co to je?

Ví Bůh a místní chemička. Také to cítím.

Vari, tady nebudeme, rozhodla múza.

Vrátili jsme se na nádraží, nasedli do motoráčku a jeli do Slatiňan.

Kvetly tam lípy a v bahnité tůni koncertovaly žáby. Šel jsem mezi domy s vonícími zahrádkami, minul zářící klášterní komplex a pak putoval nekonečnou ulicí až na Staré náměstí. Vstoupil jsem na úzký můstek. Pod ním hučely rozbouřené vody řeky Chrudimky. Míjeli mě výletníci na kolech. Měli na hlavách přilby. Mab mi nabídla rámě a zavelela: Vzhůru, na zámku jste očekáván!

Kráčel jsem důstojně. Pomalu a s rozvahou. Každou chvíli jsem se zastavoval a kochal se. Pro kdejakou květinku jsem hledal jméno a u překrásně stříbrného stromu jsem poznamenal: Tento jehličnan má domicil v Kanadě.

Mab se uklonila: Zajisté, kníže. Však pojďme již, čas kvapí.

Učinil jsem několik kroků, opřel se o sloupek plotu a nadechl. Jak jen ten vzduch vůkol voní. Hle, vidím věž novogotického kostela svatého Martina. Vejděme do něj, usedněme v lavici a krátce se pomodleme…

Múza však byla neoblomná. Ucedila: Jdeme! Sluníčko upalovalo, zámecké zdivo se lesklo, na zámecké věži vlála česká státní vlajka.

Četl jsem název napsaný na bronzové desce: Šlechtická škola. Múza k tomu notovala: Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína.

https://youtu.be/EABAvTqgmks

Zámecká průvodkyně byla mladá, její mluvní projev procítěný, mírně tlumený rouškou. Na skalnatém ostrohu se vypínala středověká gotická tvrz. Jejím prvním známým vlastníkem byl na konci třináctého století František ze Slatiňan, oznamovala nám.

Na zámeckém dvoře stavěli montéři hliníkovou halu.

Budeme tady mít radostnou oslavu, přijede ministr kultury. Prosím, dávejte pozor, ať si neublížíte. Tvrz vyhořela. V roce 1575 koupil majetek písař menších desek zemských, pražský měšťan Bohuslav Mazanec z Frymburka, který pozval do Slatiňan stavitele císaře Rudolfa II. Ulrica Aostalise Sala, aby zde postavil moderní renezanční zámek.

Překračovali jsme hliníkové hranoly a poslouchali.

V roce 1732 koupil Slatiňany Josef František, hrabě ze Schönfeldu, který nechal zámek barokně upravit. Jeho jediná dcera Marie Kateřina se provdala za Jana Adama Ausperga. V držení tohoto knížecího rodu zůstal zámek až do konce druhé světové války.

V rohu nádvoří stála rozkošná fontánka. Voda stékala na těla jelenů, daňků, koloušků, srnek. Žel, museli jsme za průvodkyní.

Auspergové nechali v roce 1857 postavit nové zámecké křídlo a v roce 1864 schodišťové věže.

Stoupali jsme po schodech. Ve druhém poschodí nás kastelánka vyzvala k nazutí velkých pantoflí.

Auspergové přestavěli zámek do dnešní podoby. Na fotografiích můžete vidět knížata, kněžny a jejich děti. Jsou to princové a princezny. Prosím, nedotýkejte se vystavovaných předmětů, ani nábytku.

Klouzal jsem po parketách pokojíčků, kabinetů a ložnic s rukama přidržujícíma na zádech baťůžek.

Na stole jedné z místností ležely brožury, ve skříňových regálech stály knížky, na zdech visely mapky a fotografie princezen a princů.

Mám pro vás hádanku, řekněte, kde se nyní nacházíme?

Děvčátko průvodkyni odpovědělo, na zámku. Její starší sestra řekla, v knihovně, urostlý bratr dodal, v pracovně. Jejich maminka hádanku uhodla, jsme v zámecké škole.

Urostlý chlapec kladl zvídavé otázky. Ty lustry jsou pravé? Jak to, že mají žárovečky, které svítí? Proč jsou tady tajné vchody, když se jimi nechodí?

Auerspergové byli dobrými hospodáři, mohli si dovolit žít na úrovni. Nechali si do zámku zavést elektrické rozvody, topení, koupelny i splachovací záchody. Milovali různé kratochvíle. Patřily k nim tajné dveře, zrovna jako výběhy pro koně, chovný hřebčín nebo obrovitá zahrada v anglickém stylu s atrakcemi.

Aha. A křišťálový lustr je opravdu z křišťálu?

Musíš mi věřit. Je z křišťálu. Je!

Tajnými dveřmi jsme vešli do honosného sálu s okrasně tvarovanými polstrovanými židlemi, jednolitým barokním stolem, štukovými vlysy na stěnách, velkými kachlovými kamny a tajnými vstupy pro služebnictvo. Na stole ležely porcelánové mísy, talíře, příbory, hrníčky, sklenice. Na velkoplošném obraze nad stolem tančilo panstvo s vílami.

Mab šeptala: Pohádka. Sen. Cukrkandl…

Chlapec byl prozaičtější: To musel být pěkný rachot, když všichni ti princové a princezny s knížaty obědvali.

V roce 1942 přešlo panství testamentárně na synovce posledního zdejšího Auersperga, Josefa Karla Trauttmansdorfa, a v roce 1945 dekretem prezidenta Eduarda Beneše do majetku státu.

Chlapec poznamenal: Aha, takže zámek je státní…

V letech 1950 – 1952 bylo zde, podle plánů profesora Františka Bílka, zřízeno hippologické muzeum, seznamující návštěvníky s historickým vývojem chovu koní. Tím byla zachráněna celistvost a funkčnost zámku pro současnost. Na základě dotace z fondu Evropské unie byl státní zámek opraven a vybaven původními exempláři interiéru.

Poslední informace dozněla. Vyzul jsem pantofle, poděkoval a po schodech odhupkal do zahrady. Sluníčko upalovalo, vánek povíval. Múza se rozběhla. Poletovala zahradou jako pilná včelička. Mobilem pořizovala snímky. Sundal jsem z obličeje roušku a pomalu bloumal cestičkami. Okouzleně jsem koukal na svět uplynulých dob, vdechoval jejich vůně, až jsem se zalykal. Obdivoval jsem bronzovou sochu bujného koně, altán s výběhem koní dřevěných, pohádkovou chaloupku, paví rodinku s pavími kuřátky, zelené louky, kvetoucí stvoly, mohutné stromy, modravé jezírko, pasoucí se koně, strakatý kočičí hrad i stáje hřebčína.

Múza si pohvizdovala.

Řekl jsem: Člověk má to, co vidí.

U kolejí kvetly bělostné kalíšky.

Mab posmutněla. Broukla: Zazvonil zvonec a pohádkám je konec.

Padla na mě únava.

Pardubické závodiště pokrývaly drobné vodní laguny a z vojenského letiště startovalo velikánské dopravní letadlo. Letělo nízko. Dlouho trvalo, než zmizelo.

Večerní Komín jsem moc nevnímal.

Múza velela: Na zprávy se nekoukejte, politici se stále ještě hádají o rozumné. Jenom byste se opět naštval. Vyspěte se a odpočiňte si. Brzo zase někam vyrazíme.

To víte, musíme využít seniorskou slevu, dokud vám ji naši pruderní Skoti nezruší…

Brno – Komín, 25. 6. 2020 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 5. července 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 574)

1. Milana Suská

   

   Pěkné,
   jako vždy. Škoda, že už ne o divadle.

   06.07.2020 (22.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ