Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 585)
Vlak jel a já dřímal. Orchestr hrál tichý waltz. Touha je ponorná řeka, jednoho rána vyrazí na povrch…
Co si to povídáte? Zeptala se múza Mab.
Slova, slova, slova, odpověděl jsem, aniž bych otevřel oči.
Vy jste originální, princi, šveholila múza.
Běž do kláštera, Ofélie…
Zaskřípaly brzdy a vlak zastavil.
Sluníčko pálilo jak bochník vytažený z pece. Prošel jsem nádražní halou a vkročil do parku.
Probuďte se, jsme na lázeňské kolonádě, pravila Mab.
Na srdce jsou Poděbrady, řekl jsem a otevřel oči.
Vprostřed kulatého jezírka Léda z kamene držela za krk kamennou labuť. Kolem poletovali ptáci. Podobali se hrdličkám, ale hrdličky to nebyly. Koruny stromů vrhaly stíny, zastřižené keře se dmuly, cestičky klikatily, kavárničky voněly a v listoví se zbláznil kos.
Je tomu tady jako v hymně, zemský ráj to napohled. Pane, to chce kafe a táč!, řekla Mab.
Slastně jsem upíjel lahodný mok se smetanovým znamením srdíčka na povrchu a snil svůj líný sen. Okřídlená múza mě nosila na zádech… Míjeli jsme sochy a sousoší, dívali se shora na stavební skvosty, kroužili nad polabskou krajinou, svezli se parníčkem a z kudrnatých mráčků mávali všem lidem dobré vůle na pozdrav.
Tak abychom snad šli, řekla múza. A bylo po snu.
Lázeňské korzo je dlouhé, věnčené marody a maminkami s kočárky. I psíky a psiska na vodítkách lze potkat. Nejhorší jsou však kuřáci. Ty neodradí nic. Lázeňský řád, ani smrtelnost srdeční choroby. Bafají a vytvářejí kouřové clony, jako by byli doma ve svém bytě.
V ústí kolonády řezali lesáci zetlelý kmen lípy. Pach trouchnivé padrti se mísil se smrady z pálícího tabáku.
Měděný Jiří z Poděbrad hleděl s koně, kolem něj proudily auta všech možných velikostí a tvarů. Za jeho královskými zády se rýsovala silueta zámku. Bylo poledne. Na zámeckém nádvoří jsem marně hledal stín. Vešel jsem do chladu bývalé kaple a bloudil mezi faksimilemi historických dokumentů, napodobeninami fresek a modely sochy krále Jiřího.
Mab četla z panelu: Jezdecká socha od Bohuslava Schnircha patří k vrcholným dílům české monumentální plastiky 19. století. Socha byla nejprve instalována na Jubilejní a národopisné výstavě v Praze a po pěti letech, v roce 1896, slavnostně odhalena v Poděbradech. Způsob zhotovení plastiky je ojedinělý. Byla vytepána z měděných plátů upevněných na nosnou ocelovou kostru…
V podzemí kaple byl chlad vlhce nepříjemný. Schnirchovy skulptury, kamenné koule z husitských válek, ani monoxyly lodí vydlabaných z kmenů mě štěstím nenaplnily. Vydrápal jsem se po slizkých schodech na rozpálené nádvoří.
Múza poletovala mezi nafouklými státními symboly pojednanými srdci z plastů. Srdce se otáčela kol svých os. Mab volala: To je nádhera, všechny státy Evropské unie zde mají zastoupení.
Řekl jsem: Ano, Poděbrady jsou na srdce…
Na záhonu kvetly růže. Mezi keříky, na destičkách, byla napsána jména vítězů poetických klání konaných v divadélku Na Kovárně.
Múza voněla k růžím a mluvila: Vy jste tady s úspěchem přednášel Konrádovy Epištoly k nesmělým milencům. Vaši ceduličku tady nevidím…
Nejsem vítěz… Já nikdy nic nevyhrál, vždyť víš…
Přihnala se mračna, zvedl se vítr, korzo se proměnilo v prašnou stezku. Utíkal jsem. No, utíkal, snad. Do oka se mi zabodlo zrníčko písku. Začaly padat krůpěje deště. S vypětím vůle jsem vystoupal schody a v luxusně vyhlížejícím restauránu usedl za stůl.
Servírky spěšně likvidovaly venkovní sezení a pak od zmáčených konzumentů inkasovaly jejich útraty.
Dáma v letech křičela: My měli jen jedny krevetky a muž pil pivo. Vy mi účtujete dvě porce krevetek. To je nonsens. Zaplatím jen jednu porci krevetek.
Servírka šermovala účtenkou: Dvoje krevetky a pivo. Nejsem blbá. Tady to mám napsáno.
Dáma altově zbarveným hlasem hulákala: Jedny krevetky a jedno pivo…
Do minipauzy jsem řekl: Dámy pozor, Poděbrady jsou na srdce…
Pršelo hustě. Oko pobolívalo.
Dáma dostala od servírky osmdesát korun a odešla i s nemluvným partnerem do deště.
Objednal jsem polévku á la paix a pražmu královskou s noky.
Poslouchal jsem výkřiky: Nejsem blbá… Jak to, že nejsi blbá… Nejsem… Blbá jsi, přišlas o tržbu…
Múze bylo z křiku úzko. Odešli jsme.
V lékárně mě překvapila cedulička. Jsme zdravotní zařízení, musíte mít tvář pokrytou rouškou. Vyděsil jsem se natolik, že jsem zapomněl, co vlastně chci.
Ze stromů kapala voda.
Múza se zasnila: Takhle posedět u léčebného pramene božské Elišky a poslouchat lázeňský orchestr hrající Harlekýnovy miliony, to by bylo.
Řekl jsem: Tak jo. Až bude chuť a touha do Poděbrad se vrátit…
Tak se do Poděbrad vrátíme, dodala Mab.
Brno – Komín, 4. 7. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 585)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)