Rozhovor: Přichází Greta
Jednou z prvních letních premiér bude GRETA, která se divákům poprvé představí zítra 7. července na Letní scéně Štvanice. Autorská inscenace, která je součástí oslav 15. výročí Divadla Letí, měla mít původně premiéru na jaře, ale ze známých důvodů z toho sešlo. Před premiérou jsme vyzpovídali autora a režiséra Mariana Amslera a dramaturgyni Marií Špalovou.
Marie Špalová a Marian Amsler. Foto: archiv redakce.
Máte krátce před premiérou inscenace na téma ekologie. Kdo přišel s nápadem, jak projekt vznikal?
Marie Špalová: Je to trošku spojeno s výročím divadla Letí. My se věnujeme výhradně současné dramatice, a tak jsme se rozhodli, že 15. výročí oslavíme trochu netradičně. Nebudeme hledat hotové texty, ale oslovíme tři režiséry, kteří jsou zároveň autory – tedy Daniela Špinara, Mariana Amslera a Kashu Jandáčkovou. Ti dostali za úkol napsat text a následně ho zrežírovat. S tím, že by text měl být přenositelný i na další scény. Pokud jde o Gretu, tak ten nápad nevznikl z ničeho nic. Už dlouhou dobu hledáme s Marianem nějaký text o ekologii, globálních změnách. I když v zahraničí her na toto téma vzniká dost, ani jedna nás úplně nezaujala. To byla ideální příležitost k tomu, aby vznikl text původní. Zhruba před rokem jsme se shodli, že inscenaci nazveme Greta. Protože Greta Thunberg je výrazný symbol dnešní doby, a celého tématu ekologie. Zároveň jsme si od začátku uvědomovali, že si trochu nabíháme, že je to téma kontroverzní či módní. Naším prvotním cílem ale nebylo zaobírat se konkrétně Gretou Thunberg, k níž se lidé staví extrémně negativně či naopak pozitivně. Pro nás bylo důležité vytvořit spíše materiál k diskusi o tom, co ona symbolizuje.
Greta tedy funguje jako symbol určitého vizionářství?
Marian: Vlastně nás v prvotní fázi nejvíc inspirovala kniha Náš dům je v plamenech, která vyšla před dvěma lety, jako autorka je Greta Thunberg, ale napsali ji společně s mámou Malenou Ernman. Kniha se zaobírá příběhem celé rodiny, popisuje velmi zajímavým způsobem jednotlivé členy, matku, otce a Gretinu sestru Beatu. Ta knížka je strašně silným dokumentem o tom, z jakého prostředí Gret vyšla, v jaké situaci si šla sednout na náměstí, čímž spustila světovou hnutí Rise for Climate, které se stalo globálním fenoménem. Prvotní inspirací nám byla sice tato knížka, ale věděli jsme, že nechceme dělat životopis Grety, nebo inscenaci, která by pojednávala o živém člověku, ale spíše o Gretě jako symbolu klimatické změny. Já jsem pracoval na tom textu několik měsíců, a když zasáhla pandemie koronaviru, pod vlivem okolností, které se děly ve světě, jsem měl na text mnohem více času. A zároveň mě ty nové okolností vedly k tomu, že jsem téma přehodnocoval z různých pohledů. To, že se na nějakou dobu zastavil svět, výroba, cestování, uhlíkové stopy všech lidí na světě, byl to velmi silný motiv, který jsem se pokusil následně do textu zapracovat. Zároveň vycházím z velkého množství odborných článků, diskusí, rozhovorů s ekologickými aktivisty či popírači klimatických změn, sociology, psychology, kteří se zaobírají Gretou a její diagnostikou, profilací. Text vznikl na základě široké rešerše, a vlastně jsme celou dobu věděli, že chceme dělat současný text, který bude mít lehce post-dramatický styl, ale zároveň musí mít silný příběh, o který je možno se opřít. A jsou přidány texty, které zdánlivě nejsou v rámci té hlavní dějové linky, ale dotváří mozaikovitý tvar toho textu. Povedlo se mi udělat asi 100 stránkový scénář, který byl strašně komplikovaně rozvětvený a rozvrstvený, a pak jsme se ve spolupráci s dramaturgyní dobrali nějakého jádru, zjednodušili to a osekali.
Bylo to od počátku stavěno pro konkrétní herce?
Ano, na začátku jsme si udělali obsazení. Věděli jsme že bude mít čtyři herce: Natálii Drabiščákovou, Miladu Vyhnálkovou, Michala Bednáře a Jiřího Bohma. Těm jsme psal čtyři postavy na tělo, ale zároveň jsem chtěl, aby ten text byl nosný i samostatně, aby byl kompaktní a přenositelný a dal se hrát i v jiném divadle. Takže to není autorská inscenace v tom smyslu, že bychom něco improvizovali a následně na zkouškách zapisovali. Vycházeli jsme z předem napsaného textu.
Měnil se v průběhu zkoušek?
Marie: Proměňoval se výrazně. Ale to mě právě na práci s Marianem nejvíc baví, že dlouhou fázi zkoušek věnuje přípravě textu, když se jde do prostoru a herci se teprve učí text, není to ono. Jsou tam regulérní postavy, ale i pasáže post-dramatické, faktické. Scénosled jsme měnili do poslední chvíle. Je tu výhoda oproti tomu, když upravujeme cizí text, že v případě našeho textu si můžeme dovolit upravovat svobodně, a různým přehazováním sledu jsme objevovali ještě další významy. Takže z původních 100 stran jsme jich na první čtenou přinesli 70, a teď se vejdeme do hodiny půl.
Jak byste hru pojmenovali žánrově?
Marian: Dohodli jsme se, že z toho uděláme komedii, ekologickou komedie, ale já tomu říkám divadelní road trip o cestě. Potkají se tam čtyři postavy, z nichž každá nese nějaké téma. Ty cestují do nějaké ideální země, která není poznačena ekologickou krizí a během té cesty – která začíná v letadle, pokračuje po moři a končí kdesi v nějaké jeskyni – zažívají různé věci. A zároveň je to protkáváno odbočkami a vsuvkami, kdy se dozvídáme k tématu nějaká fakta, která mohou být zajímavá. Ve výsledku by to tedy měla být svěží komedie, která nechce být apelační. I když to téma je vážné, snažíme se na ně dívat s nějakým nadhledem, ale zároveň jsme si vědomi, že máme odpovědnost šířit poselství, které je podstatou hnutí. Nenabízí řešení, ale upozorňuje na problém, který existuje, i když si spousta lidí myslí, že se jich to netýká. Každý může začít drobnými změnami u sebe, aby další generace lidí mohly žít dál na této planetě. Což ovšem podle předpovědí vypadá, že už téměř není možné. Tu klimatickou změnu – oteplování planety, není možné zastavit, jen zpomalit, což je samo o sobě depresivní.
Marie: Je to vlastně traumatizující záležitost. Na Gretě mě fascinovalo, že díky své diagnoze to nebere jako obecný problém, ale jí se ta uhlíková stopa zhmotňuje… Pokud by každý z nás viděl fyzicky uhlíkovou stopu, kterou za den vyprodukujeme, asi bychom se chovali jinak. Prozradím, že Marian se pustil do drobného sci-fi. Celá ta inscenace se odehrává zhruba za deset let, je to blízká budoucnost a vystupuje v ní dva mladí lidé, stejně staří jako Greta. Takže je to o generaci, do které vkládáme naše naděje; my se chceme podívat, jak to s tou generací a jejím aktivivismem bude vypadat za deset let.
Měli jste sovu uhlíkovou stopu na paměti i přípravě inscenace?
Marian: Ano, snažili jsme se během zkoušení velmi omezit svou uhlíkovou stopu. Pro výtvarný styl inscenace jsme se rozhodli recyklovat scénografii z předchozí inscenace Bang, recyklovali jsme věci ze zderniérovaných inscenací, kostýmy sháněli po bazarech – abychom dali nový život věcem, které byly už jednou použité. Zkrátka, snažili jsme se, aby celá inscenace byla nějakým způsobem ekologická. To nám otevřelo spoustu zajímavých pohledů nad možnostmi uvažování o divadle. My spolupracujeme s herci z různých jiných divadel nebo na volné noze, kteří musí s tématem souznít, neberou to za čárku, ale jako nějakou svoji výpověď. To se u téhle čtveřice herců povedlo, tématem jsme se dlouho zaobírali a snažili jsme se tím nějak žít. A navíc jsme po koroně byli lační po práci a začali jsme zkoušet se zvláštní pokorou.
Marie: Tohle téma paradoxně začalo dávat větší smysl, když se svět kvůli pandemii zastavil, protože jsme si uvědomili, že se vyrábí spousta nových věcí, jen proto, aby je lidi mohli kupovat. A že je vlastně nepotřebujeme. Věřme, že tahle situace by mohla přivést spoustu lidí k přehodnocení produkce a ekonomického systému.
Komentáře k článku: Rozhovor: Přichází Greta
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
