Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 587)
V Brně bouřilo, z nebes lilo, záchranáři nakládali do žluté sanitky člověka. Bezdomovec vykřikoval: Oni mi vzali elektrický proud… Vlak klouzal deštěm, ve vagonu kvůli nespoutané klimatizaci foukalo. Oblékl jsem si nepromokavou bundu, na hlavu dal klobouk z papíru. Múza drkotala zuby: Pryč, pryč, do Pardubic…
Na pardubickém peronu bylo teplo. Před nádražím pobíhali lidé v tričkách a bronzový stavitel železnic Perner se zalykal sluncem. Mab řekla: Náš Eden.
Pod nohami v nakresleném kruhu stálo Pardubice město pohybu. V second handu s omšelou anglickou módou se múza oděla džínovou sukničkou opatřenou třásněmi a letěla – podobna vose – mezi stánky se zlevněným ovocem. Jásala: Blumy za patnáct, banány za dvanáct, pomeranče za deset. Ráj. Cenový ráj…
Obhlížel jsem krásu sgrafit, sličnost stěn a počestnost štítů domů pardubické historie. Prošel jsem pod klenbou z poloviny šestnáctého století a dal se po sekaných kamenných kostičkách k zámku.
Barevní pávi se vyhřívali, tokající milenci mě nevnímali, dáma s rouškou na tváři bědovala: Bože, ty to vidíš, jsme v rukou omylných hygieniků…
Z antukových kurtů se ozývaly praskavé zvuky tenisových míčků. Múza, zazděná do sukýnky s třásněmi, pravila: Pardubická juniorka dala křídla mnoha tenistům, kteří se pak stali slavnými. Fotila vzlínavé vody Chrudimky a zdála se být šťastnou.
V botách se silně tvrzenými podešvemi jsem se snažil kráčet v jejích stopách. Dorazil jsem k mohutnému toku. Pod mostem zdymadla proudila řeka Labe. Skifař mohutnými záběry vesel čeřil hladinu. Bezkýlní plavidlo Arnošt z Pardubic si hovělo u můstku pod schody.
Kapitán mával: Pojďte a vstupte! Usadil jsem se k oknu příjemně zařízené lodní restaurace. Vstupné a případnou útratu zaplatíte, až budete naši loď opouštět.
Múza poznamenala: Vlídní lidé pardubičtí, milí každým coulem!
Dodal jsem: Leč dříve nebo později zaplatit musíme za vše, Shakespeare.
To jste řekl pěkně, pravil kapitán a postavil přede mne tureckou kávu s mlékem. Bylo mi chladno. Z baťůžku jsem vyndal bundu, na hlavu posadil klobouk a oknem pozoroval opalující se naháče.
Mab se usmála: Jste za playboye.
Rybáři vysedávali před svými dovolenkovými karavany a nahazovali udicemi do řeky okřídlené návnady.
Upíjel jsem kávu a meditoval: Rybářská samota mě nelákala. Nehybnost jsem v oblibě neměl. Vysedávání mne nikdy nenaplňovalo uspokojením.
Teď vypadáte spokojeně, řekla Mab.
Plní se mi sen. Nic nedělání. Hledím do prázdna a jsem líný koukat se. Byl jsem vždy akčním dobrodruhem, teď jsem snícím romantikem. Múzo, dobrý výlet jsi vymyslela.
Za mými zády nosila lodní posádka voňavá jídla a pití. Bylo mi fajn. Dostal jsem chuť na kuřecí řízek. Objednal jsem si k němu šopský salát a zázvorový tonic.
Po hrázi jezdili lidé na kolech. Hafani střežili klid stanů.
Mab přiběhla z horní paluby: Jedeme po proudu řeky. Nelze vystoupit.
Umíš-li plavat, vystoupit se dá. Ovšem smočíš se. Proto nevystupuji. Jím. Dobře tady vaří, múzo. To víš, Pardubičtí.
Lepší je chůze po břehu, řekla Mab.
U osady jménem Srnojedy rejdovala loď k otočce.
Po dvou hodinách plavby jsem se rozloučil s kapitánem a vystoupil na molo. Múzin návrh putovat proti proudu řeky Labe ke Kuněticím jsem odmítl. Pomalými kroky jsem zamířil pod valy zámku a v nádheře parkovní zeleně usedl na dlouhou lavici.
Dívky polehávaly na bílých ubrusech, jako by byly svatebčanky. Vrby se chlubily něhou rozpuštěných hřív proutků a maminky dětmi capajícími kolem kočárků. Ptáci zpívali, svou serenádu tloukl slavík. Školáci poskakovali mezi malými kruhy trampolínek. Odbíjeli dlaněmi lehký míček. Strefovali jím střed pružného kruhu. Odskočený míček vraceli zpět.
Na náměstíčku s kamennou kašnou plivající proud vody jsem navštívil prastarý dům. Pod jeho věkovitými klenbami, mezi opěrnými sloupy a výklenky jsem objevil výstavu plnou blikátek, promítacích ploch, displejů, monitorů a vykuchaných aparatur počítačů, kterou instalovalo Centrum audiovizuálních studií FAMU pod názvem Screengazer a požár na obloze – Relativita 2020. Byla to expozice vtipná i strašidelná.
Prodíral jsem se temnotou a bloudil. V kójích jiskřilo, prskalo, blýskala světla. Vánoční strom byl ověšen odpady audiotechniky. Lekal jsem se, trochu bál. Ale také jsem se smál. Nejvíc když jsem za temným monstrem, podobným startovací raketové věži, sáhl na kliku a ocitl se v moderně zařízeném záchodku s nádobkou na dezinfekci a toaletními papíry…
Smála se i múza.
Řekl jsem: Skvělá výpověď o samotě mladého, vzdělaného člověka dnešních dnů…
Padla na mě únava.
Vlak měl patnáct minut zpoždění. Do Brna jsme dojeli za deště.
Brno – Komín, 22. 7. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 587)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
Škoda, velká škoda,
že jsem před lety nečetl taková putování, jaká se objevují z pera Jaroslava Tučka v Divadelních listech.
Je radost je číst a doporučoval bych je zvláště mladým, ale i starším, kteří rádi vyjíždějí na celodenní výlety k návštěvě našich měst i kouzelných zákoutí naší krajiny. Co on všechno nenajde v každém městě zajímavostí, co se doví o jejich historií návštěvou muzeí, kde je to tak hezky uspořádáno a podáno. Svým čtenářům pak vše přiblíží poutavým videem i foto záběry, které během takové návštěvy stačil zachytit a svoje řádky vyšperkovat.
Když si vzpomenu, kolika městy jsem prošel, často i několik dní pobýval a s přáteli se mohl při rozhovorech procházet místo prodlévání na jednom místě…! Je pozdě, věk mi to nedovolí. O to cennější jsou tyto články, které mi takovou návštěvu poskytnou doma a s přidáním fantazie nahrazuji to, co jsem v mládí minul. Oceňuji jeho umění zážitky z cest předat, tak aby se čtenář po přečtení už těšil na další.
Šťastný výběr a šťastnou cestu!……….
07.09.2020 (18.11), Trvalý odkaz komentáře,
,Josef Pelikán
Vaše cestopisy, milý pane Tučku,
jsou velmi milé počtení. A to i tehdy, když nejsou o místech z nejkrásnějších. K tomu jsou zapotřebí oči umělce: objevit krásu, která není tolik zářivá a neuchvacuje na první pohled.
V Pardubicích jsem byl několikrát. Pokaždé služebně. A možná právě proto jsem tehdy neviděl to, co jste viděl Vy.
Díky!
A mimochodem na lodi v tom papírovém klobouku Vám to slušelo!
09.09.2020 (17.51), Trvalý odkaz komentáře,
,