Odchody i návraty dynamického samorosta

Pavel Landovský (1936) se dočkal díky své druhé ženě Heleně Albertové další knižní zpovědi (tou první byla Soukromá vzpoura s Karlem Hvížďalou, která ostatně v těchto dnech vychází znovu v souborné knize tří novinářových dialogů – spolu s Václavem Havlem a Jiřím Suchým). Titul, vydaný nakladatelstvím XYZ, je lapidární, knížka se jmenuje Lanďák. Část těchto vzpomínek se objevila už v tomto listě, tady jde ovšem o rozšířenou verzi i o další kapitoly z hercova bohatého, ba pohnutého života. Vypravěč si nebere servítky a téměř fantaskní vzpomínky z válečného dětství (střelba s ruským neplnoletým vojáčkem po obklíčených esesácích v pětačtyřicátém v tehdejším Německém Brodě) střídají v knize rozeseté a s taktností si velký problém nedělající zmínky o milostných skalpech (včetně v kulturním milieu dosti známých dam). Svěží jsou momentky z hereckých začátků v Klatovech či Pardubicích, thriller připomínají dynamické epizody ze života nebojácného a tehdejší režim nebývale dráždícího disidenta. Nepřizpůsobivý a originální temperament se nezapřel ani ve vídeňském exilu (konflikt se slavným kolegou z Burgtheatru Gertem Vossem). Zcela originální a díky ostrosti pohledu čtenářsky nezapomenutelné jsou hercovy reflexe prvních i dalších dní po Listopadu 89. Deset let nepřítomnosti ve staré vlasti, ale zároveň odstup a nadhled dodávají jeho postřehům a hodnocení kvalitu originální analýzy. Některé drobné detaily pak vypovídají o době (a vlastně i o tom, co následovalo) velice výmluvně: Vono se už pozapomnělo, že na prvních prezidentských volbách Václava zvolila stará bolševická sněmovna a Vašek přísahal na Ústavu Československý socialistický republiky! Byl sem tam pozvanej a najednou koukám, vedle mě stál Ján Riško. Ředitel rozhlasu, jeden z těch, co mě vymrskali až za hranice všedních dnů! Povídám mu: »Co tady děláte? Dyť vy jste mě prásknul! A já byl deset let v emigraci!« Von se vode mě vodvrátil a šel jednomyslně zvolit Havla! (str. 158)

Bolestnou a trpkou složkou těchto stránek je vynucený odchod z Činoherního klubu v období normalizace, ještě více však ne příliš výrazný herecký návrat do svobodné Prahy. Trpkou zkušenost pro vzpomínajícího však také znamenal nezájem o „Landovského jako dramatika“: ačkoliv jeho texty v kontextu domácí dramatické tvorby patří rozhodně k nadprůměrným položkám, hry byly doma realizovány – s výjimkou osvědčeného Hodinového hoteliéra – v minimální míře. Zde se k Landovského vzpomínkám přidává se samostatnou kapitolou Albertová a píše víceméně hodnotící řádky, týkající se autorových divadelních textů, a přidává ukázky. Zvláště neuvedení rozezkoušeného projektu Protentokrát zbohatneme činohrou Národního divadla patří k Landovského traumatům.

Publikace je doplněna řadou zajímavých fotografií, soupisem rolí divadelních, filmových a televizních, také zmiňovaných dramatických textů s uvedením jejich otištění i jevištních realizací. Výskyt drobných tiskových lapsusů či nepřesností ve jménech není v součtu fatální, výraznější věcná chyba se do textu vloudila při připomínce hercova odchodu z jeho pražské scény: v polovině sedmdesátých let minulého století nebyl šéfem Činoherního klubu doktor Procházka (str. 93). Což o to, výpadky v paměti se týkají každého z nás, pečlivější v tomto případě měly být spoluautorka a především odpovědná redaktorka.

Knížka se ovšem čte jedním dechem, nejen proto, že je prošpikována opravdu senzačními historkami. Vane z ní duch doby a posledních padesát let české kulturní historie nesporně obohacuje o řadu velmi cenných detailů.