Marný povzdech starého zbrojnoše
Čím jsem mladší, s tím větším ulehčením přehlížím krajinu, jejíž tvářnost nemohu nijak ovlivnit…
Magdalena Zimová (Irina), Marie Turková (Olga) a Helena Dvořáková (Máša) – Tři sestry v Divadle v Dlouhé Praha (režie Martin Františák). Snímek MARTIN ŠPELDA
Josef Chuchma, soudě podle jeho článku Marnost nad marnost aneb recenze na Tři sestry v Dlouhé v sobotní příloze MfDnes Kavárna z 17. září, zápasí s věkem jako vysloužilý válečník, který pochybuje nad smyslem svého „života v kritice“. Zkouším si představit, co jej vedlo k sepsání tak truchlivého textu, v němž srovnal čtyři recenzní ohlasy na premiéru Tří sester v Dlouhé (škoda, že nepřidal ještě článek Rathouské v Respektu, která radostně popsala, co viděla; třeba by mu to zvedlo náladu), aby dospěl k povzdechu, že hlavní bída současného recenzování tkví v tom, že málo vyargumentovaný, dojmologický rozptyl působí jako nezávazné žvanění, nad kterým potrefení divadelníci právem mávnou rukou s poznámkou, že si z toho stejně nemohou nic odnést.
To je od starého zbrojnoše, jednoho z posledních Mohykánů deníkářské kritiky, co se už více než čtvrt století věnuje povýtce literatuře a fotografii, překvapivě ochablá argumentace. Recenzent přece nemůže suplovat práci nakladatelského redaktora či divadelního dramaturga, primárně se obrací ke čtenářům a divákům. To ale Chuchma dobře ví, tak proč ty vzdechy s ohledem na divadelníky?
Vlevo Veršinin (Jan Vondráček), uprostřed Andrej (Jan Meduna). Snímek MARTIN ŠPELDA
Jak Chuchma píše, recenze by se měly vnímat jako jistý kompas, zda na inscenaci zajít. Kupodivu jej, alespoň v divadelní kritice, začal trápit fakt, že každému recenzentovi ukazuje střelka kompasu trochu jinak. Nejprve cituje mou recenzi v Reflexu, pak Mikulkovu v LN, Reslové v HN a nakonec Varyšovu v Týdnu. U Mikulky přičiní poznámku, že to je můj někdejší kolega z Divadelních novin. Ale to je Reslová také a Varyš je bývalý nadějný externista Divadelek. Co s tím? Má to snad souvislost s naším poněkud rozdílným hodnocením Tří sester? Nemá.
Každý z nás by se měl ale nějak vypořádat s osočením starého zbrojnoše, že nejsme schopni na cca dvou normostránkách podat lepší výkon, než ono dojmologické žvanění. Zkusím odpovědět za sebe a nejprve i Josefu Chuchmovi. Kdybych se třeba pětkrát s jeho názorem na jím recenzovanou knihu zcela rozešel, budu jej nadále číst již maximálně informativně, bez zájmu. To je věc důvěry a zvážení, jestli ten který recenzent není zcela mimo svět mého vkusu, světonázoru i povahy. Ještě jinak řečeno, recenzent ručí za svůj dojem na dvou normostránkách svého textu stovkami stránek, které napsal předtím (včetně zhlédnutí desítky inscenací Tří sester). Reslová, Mikulka, Erml, Varyš, dvakrát jsme se nad něčím mohli shodnout, dvakrát vůbec, co je na tom, probůh, udivujícího, zvláště když sám Chuchma píše o hodnotových systémech a životní koncepci těch, co o divadle píší.
Snímek MARTIN ŠPELDA
Jenomže to prý není případ Tří sester. Tady se Chuchmova kritická úvaha dostává na tenký led. V Divadelkách jsem se před lety staral o rubriku Kritická lochneska, v níž jsem hledal skutečné perly zcela protichůdných názorů, to ale opravdu není případ Chuchmových citací. Sám uznává, že se recenzenti víceméně shodují na nadprůměrné úrovni Františákovy inscenace, avšak pokládá za alarmující, že se nedokázali shodnout, zda herci jsou či nejsou slabinou inscenace, což by podle Chuchmy měla být relativně objektivní, „změřitelná“, doložitelná skutečnost, něco jako zda hudebníci hrají nebo nehrají falešně.
Dále ještě starý zbrojnoš divadelním recenzentům vytýká, proč ani jeden z nich nevzpomenul fakt, že hercům občas nebylo řádně rozumět, jelikož čtení základních řemeslných dovedností a pravidel by mělo být nutnou, základní podmínkou recenzentské činnosti. Poslední „školící“ pasáž cituji spíše jako ukázku pro pobavení, jak se taky člověk v kritickém zápalu přestává kontrolovat.
Zvláštní je ale Chuchmovo přání objektivizace hereckých výkonů, zda herci hrají anebo nehrají falešně. Nechci se tomu posmívat z jediného důvodu: jelikož snahy o objektivní změřitelnost a popsatelnost inscenace jsou, zdá se, nesmrtelné, pokud budou existovat všechny katedry divadelních věd, které jsou na této iluzi založeny. Rád bych ale Josefa Chuchmu načapal při jeho vlastní dojmologii nad citovanými recenzemi. Pokud píše, že někdo tvrdí, že herci jsou největší slabinou či úskalím inscenace a má na mysli mou recenzi, musím jej opravit v tom smyslu, že vytváří nepravdivý dojem. Psal jsem o roztříštěném hereckém stylu, což je výtka směrem k režisérovi, nikoli k hercům, a to je podstatný rozdíl. Mimochodem, Františákova práce s českou klasikou ve Zlíně a v Hradci způsobila moje – asi přehnané – očekávání, jak dopadne jeho setkání s Čechovem a se souborem v Dlouhé. A když vzápětí Chuchma cituje Varyšovu poznámku o přesvědčivosti hereckých výkonů, rád bych je oba upozornil, že ta nic neříkající floskule do recenzentského slovníku už nepatří hodně dlouho.
Pavel Tesař (Kulygin), Magdalena Zimová (Irina), Marie Turková (Olga), Naďa Vicenová (Anfisa) a Helena Dvořáková (Máša). Snímek MARTIN ŠPELDA
Co závěrem? Skutečně si kladu otázku, proč se starý kritický zbrojnoš vložil do nekonečné divadelnické debaty, jak reflektovat něco tak pomíjivého, jako jsou představení a herecké výkony v něm. Trochu jej za to obdivuji a trochu nepříjemně žasnu, když revitalizuje takové herecké plky, jako cože to je za pitomce kritiky, když každý píše něco jiného a pokud se shodnou, tak se jistě po premče spolu dohodli, co napíšou (to ani moc nepřeháním). Možná jej – anebo jeho partnerku – představení na Palmovce tak osobně zasáhlo, že ony zcela přirozené disonance recenzentského ohlasu mu jako echem vracejí všemožné polemiky, kterých kdy byl účasten. Kdo ví. A kdo se to dozví.
Komentáře k článku: Marný povzdech starého zbrojnoše
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Richarde, Chuchma je snad „starý zbrojnoš“, ale mezi námi je jako samuraj mezi knechty Třicetileté války. On přece píše celý život o úplně jiné operetě, především o té fotografické! Ševče, drž se kopyta!
22.11.2011 (6.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Elementární teatrologickou otázku, totiž zda byly všechny čtyři srovnávané kritiky psány z téhož představení, si J. Ch. vůbec nepoložil. Jinde se ale zdá mít pravdu: „Ale když jeden říká, že herci jsou největším úskalím tohoto představní, a druhý, že herci jsou v něm přesvědčiví (eo ipso, musí jít o týž artefakt! – pozn. pp), tak to je již rozptyl, který jde nad rámec přirozené různosti a klade otázku základní profesionality, tedy nakolik takovéto psaní vlastně brát vážně; nakolik se tu potkávám jen s jakýmisi vágně formulovanými prvními dojmy nasypanými do klávesnice krátce po premiéře, a nakolik jsme tu konfrontováni s něčím, co má cenu víc, než dojmologie a zdání. … (…) … nelze se divit divadelníkům, jestliže nad takovými kritickými soudy – jak se to také často děje – mávnou rukou s poznámkou, že z toho si stejně nemohou nic odnést…(…)…. herci nejednou utopili, zahlušili slova a nebylo jim řádně rozumět, nezvládli pohyby a jasnou artikulaci zároveň. Čtení základních řemeslných dovedností a pravidel by mělo /být – sloveso chybí/ nutnou, základní podmínkou recenzentské činnosti“.
Tímto odstavečkem se J. Ch. svévolně, avšak dobrovolně přiřadil k profesionálním divadelním kritikům jako jeden z nich. To už není laický pohled; tvrzení, že „herci utopili, zahlušili slova a nebylo jim řádně rozumět“ je výtka odborná, jakkoli formulovaná nesrozumitelně: v čem ta slova utopili, čím je zahlušili? Herci nedokázali během svého pohybu po scéně jasně artikulovat? A když se nepohybovali, bylo to lepší? K neuvěření! (Nepřípadně nahrazování podstatných jmen slovesných jako sledování či kontrolování slovem čtení ponechme bez komentáře.)
Kdyby byl J. Ch. skutečným divadelním kritikem, hodným toho označení, musel by se v souvislosti se svými výtkami pozastavit především nad tím, že herci hrají v cizím akustickém prostoru, musel by se ptát, jaké možnosti měli vyzkoušet si jej. Dále by jej mělo zarazit, že Ermlova kritika v Reflexu se sice jmenuje Ukřičená hra na Čechova a tatáž slova jsou i její pointou, leč o nějaké „nesrozumitelnosti“ dialogů, „nejasné artikulaci“ či „zahlušení slov“ v ní není ani slůvko. Jako by R. Ermlovi vadil křik sám, nikoli eventuální následná nesrozumitelnost textu.
Co je však ještě povážlivější, o „špatné artikulaci, nesrozumitelnosti či nezvládnutí základních řemeslných dovedností“ není ani slova v dalších publikovaných kritikách /J. P.Kříž, Rathouská, Paterová, Soprová/, přičemž tři posledně jmenované jsou, na rozdíl od Chuchmy, vzdělané teatroložky a soustavně publikující kritičky v médiích nezanedbatelných.
Na pravou míru Chuchmovu polemiku R. Erml uvedl, jednoho přešlapu se ale dopustil i on: „…snahy o objektivní změřitelnost a popsatelnost inscenace jsou, zdá se, nesmrtelné, pokud budou existovat všechny katedry divadelních věd, které jsou na této iluzi založeny.“
Zde bych prosil konkrétně, jinak jde o lživou pomluvu: Na pražské KDV FFUK jsem působil celkem 23 let. 1967-72 jako student, 1990-2008 jako pedagog. Za to téměř čtvrtstoletí jsem se ani jedinkrát s iluzí o „objektivní změřitelnosti“ umělecké hodnoty inscenace nesetkal, naopak, v přednáškách z obecné teorie umění prof. Volek zdůrazňoval, že každá kritika je „subjektivním hodnotovým soudem“. Tak jsem to pak 18 let učil i já (srov. heslo Divadelní kritika, in Základní pojmy divadla, Praha 2004, ss. 63-65.) Look at the Books, dear Watson!
Ano, setkal jsem se počátkem 70. let se skriptem Úvod do divadelní vědy (Artur Závodský – Zd. Srna), vyd. UJEP Brno (původně SPN 1965), kde se mj. učilo, že divadelní věda má tři základní discipliny, historii, teorii a kritiku. S podobným názorem setkal jsem se pak i u normalizátora KDV FFUK prof. ing. M. Kouřila.
Po celý svůj profesionální život jsem tento pozitivistický (?) blud důsledně a energicky potíral (mohu doložit řadou publikovaných textů), nejvíce ovšem u našich studentů, které jsem dokonce za zastávání této teze (o umělecké kritice jakožto vědě) vyhazoval od zkoušky!
Co se v tomto ohledu učilo za normalizace na dramaturgii a scénáristice FAMU, kde studoval R. Erml, to ovšem nevím, divadelní věda asi těžko. Naproti tomu mým studentem byl i Richardův bratr, mohl by se jej tedy zeptat, jak je to na KDV s divadelní kritikou, jež vědou, která by dovedla „objektivně změřit inscenaci“ skutečně není, nikdo rozumný to od ní ani neočekává, a kdo to očekával, byl v letech 1994 – 2008 určitě vyhozen!
+
Představení Tří sester, které jsem v DvD shlédl, považuji po všech stránkách za vynikající, hodnotově plně srovnatelné s těmi nejlepšími, která jsem u nás viděl za půl století. Jakkoli stařecky nahluchlý, rozuměl jsem všem dialogům (pravda, seděl jsem ve třetí řadě v přízemí), o nějaké špatné artikulaci nemohlo být řeči; konečně kdyby herci v Dlouhé skutečně takto nezvládali řemeslo, muselo by se to přece projevit i ve všech ostatních inscenacích mnohonásobného „divadla roku“, ba i v nabídkách na dabing a pod.
Zcela se ztotožňuji s řadou kolegů, kteří inscenaci pochválili; jako malý detail zmíním rozkošnou, anachronicky-postmoderní hudbu, vybranou a skloubenou ostravským Nikosem Engonidiusem (vedle Čajkovského provařeného B-moll koncertu, též Yesterday Beatles, Podmoskovskije večera atd.). Jenom ten Medunův Andrej měl být realisticky tlustý (jako T. Töpfer blahé paměti), a ne aby o tom jenom všichni okolo, v rozporu s viděnou skutečností, mluvili.
Tři sestry v Dlouhé byl prostě nádherný zážitek nejenom pro mne, ale pro celé hlediště, na tolik zkušený jsem, abych to poznal.
15.01.2012 (17.21), , Trvalý odkaz komentáře,