Z nitra Nitry 2011 (No. 4)
Po odjezdu váženého předzpravodajca, pana Christova z Prahy, mi nezbývá než o zbytku Nitry přičinit pár poznámek sám. Ctění čtenáři to mohou brát jako předznamenání mého návratu na místo činu, na (webové) stránky Divadelních novin, zajisté k potěšení mnohých.
Na dně Oskarase Koršunovase je příliš sentimentální. Snímek D. Matvejev
Než se jednou pustím do – zajisté lacině senzacechtivého – srovnávání Plzně a Nitry, nadhodím jen, že v Nitře je daleko víc představení, která mnohem razantněji rozdělují publikum. Jedni – včetně mne – pokládají Dům jelenů belgické Needcompany za globalizační divadelní kýč, z něhož sentimentalita přimo odstřikuje, jiní za dobře udělané divadlo. Jedni pokládají Prázdný příběh britské skupiny Forced Entertainment za nudu a antidivadlo, jiní – včetně mne – za příjemnou minimalistickou zábavu. Na dně Oskarase Koršunovase je – na mne – příliš sentimentální a „ruské“, další to vnímají jako příznak nové divadelní reality. Snad jen Médea Kamy Ginkase je příliš ruská na všechny a Róbert Alföldi s Loveckými scénami z Dolního Bavorska dostal taky všechny.
A zatímco Alföldi působil druhý den na besedě jako sympatický relaxovaný frajer s nahdledem (bude mít takového ředitele někdy naše Národní divadlo?), Kama Ginkas mistroval tlumočníky a dával k lepšímu moudra typu Lidé mají psychologii, zvířata fyziologii… a žena je zvíře.
Nasrat najednou tolik lidí, to se hned tak nevidí
Ale vzhůru k aktualitám. Úterý 27. září přineslo pozoruhodný kousek Kubo (remake) Slovenského komorného divadla Martin v režii Dodo Gombára.
Gombár zmasakroval text do podoby parodie. Snímek archiv Divadelná Nitra
Realistické drama Jozefa Hollého patří na Slovensku ke školní četbě a pietně inscenovaným klasickým textům, martinské divadlo zas má konzervativní publikum. Bylo tedy nasnadě, kudy se režisér Gombár vydal: zmasakroval text do podoby parodie, přičemž stylizované obrazy a zesměšňování folklórních prvků a klišé vyvolávaly úlevný smích především mladší části publika. Již léta tvrdím, že škola učí literaturu především nenávidět a ti, kteří mají čítanky ještě v živé paměti, skutečně žádným sentimentem vůči národní klasice netrpí. Po první třetině se představení přeruší a pokračuje špinavým trikem: sledujeme vlastně příběh frustované skupiny neúspěšných herců. Ti se vzdor postupující (a skvěle zahrané) skupinové opilosti snaží příběh dohrát… Právě herecké výkony dodávaly nazelenalé divočině na zábavnosti, vynikající byla samozřejmě Jana Oľhová jako Dora, potěšili i Dominik Zaprihač jako Lovecký a Renáta Rundová coby Košárička. Sečteno, podrtženo: živá, energická a intenzivní zábava, která škádlí národ a dělí publikum: málokdy to bývá tak markantní, ale staří vesměs netleskali, brblali a odcházeli rozčileně, zatímco mladší se řehtali celou dobu a tleskali – vesměs postojačky.
Nasrat najednou tolik lidí, to se jen tak nevidí, děl jeden diváků po představení. A i o to jde, přátelé. Gombár bude na jaře ve Švanďáku režírovat Kříž u potoka. Doufám, doufám. A kdyby se tak někdo jednou podobně chopil třeba Maryši, Babičky nebo Strakonického dudáka…
Pak přišel Wojtek Ziemilski
Začalo to pamětí… Snímek K. Bielinski
V autorské one-man-show Malé vyprávění se vyrovnával s komunistickou minulostí svého dědečka. Jeho projev byl zřetelný, polština půvabná a pečlivě strukturovaný monolog, začínající každou větu Zaczelo sie od tego… (Začalo to tím…) měl téměř beckettovské rysy. Jenomže k tématu, ostatně obehranému, toho mnoho neřekl. Za sebe mám od podobných témat odstup, s komunistickou minulostí vlastní rodiny nemám žádný problém a k tzv. minulému režimu mám cynický vztah. Ostatně stejně jako k tomu současnému. Neshodnu se ale s autorem ve více věcech. Narozdíl od něj mám totiž za to, že jméno Vojtěch sedí k člověku skvěle. Více mě zajímala forma. Náznak jazykové a formální hry (performer více méně bez hnutí sedí u pultíku a čte) tam byl, ale stálo by to za větší rozpracování.
Náznak jazykové a formální hry tam byl… Snímek K. Bielinski
A na závěr zpět k začátku. Jak Kubo (remake) tak Malé vyprávéní vzbudily rozporné ohlasy…
Komentáře k článku: Z nitra Nitry 2011 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Trenský
Welcome on the i-DN board, pán Varyš. V.H. se opravdu namáhá jako kůň (či lépe jako desetibojař), a všeobecnou podporu ve formě příspěvků si zasluhuje. Ne nutně jeho kritických názorů.
28.09.2011 (15.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
A nebylo by, pane Varyši, upřímnější Váš zápisník z http://www.tyden.cz do IDN jednoduše zkopírovat (či naopak)?
28.09.2011 (23.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martine,
požádal jsem Vojtěcha Varyše, aby převzal „štafetu“ po Petru Christovovi s vědomím, že současně píše reportáže do svého média Týden. Myslím, že čtenářská obec je různá a Vojta se tady snaží (chvíli jsme o tom korespondovali, než jsme se dohodli) o trochu jiné komentáře, více – řekněme – divadelnické, nahlížející i na kritické ohlasy dění v Nitře. Ale máš pravdu, že bychom jeho nitranské texty pro i-DN mohli „spřáhnout“ linkem na Týden, aby si čtenáři, kteří by měli zájem, mohli doplnit či zkonfrontovat různé psaní jednoho autora o témže.
Tedy tu je přesný odkaz k příspěvku korespondujícího se zde publikovaným: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/nitranske-pastorale-slovensky-masakr-martinskou-pilou_213279.html
Linky na další Varyšovy texty o Nitře v Týdnu doplním v příštím Vojtově příspěvku, ať nezatěžuju tento Komentář.
29.09.2011 (11.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Bohumila Komárková
Dobre stě urobili, pán Variš, dobre.
I řekl otec služebníkům svým: přineste roucho to první, a oblecte jej a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy. A přivedouce to tele tučné, zabíte je, a hodujíce, bud´me veselí, nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil. Byl zahynul, a nalezen jest. Lukáš 15:22-24.
29.09.2011 (13.38), , Trvalý odkaz komentáře,