Divadelní noviny > Kontext Zahraničí Zprávy
Árpád Schilling k obsazení SZFE
Režisér a umělecký šéf divadla Krétakör Árpád Schilling komentuje ve svém prohlášení situaci kolem obsazení budapešťské Univerzity divadelních a filmových umění (SZFE). V pondělí 31. srpna 2020 odstoupilo vedení univerzity na protest proti chystané reorganizační reformě a dosazení nové správní rady, studenti reagovali okupační stávkou, 6. září je v Budapešti na demonstraci podpořily tisíce lidí.
Kdo může, nechť podporuje studenty Univerzity divadelních a filmových umění! A může vlastně každý. Bylo by dobré, kdybychom je nenechali na holičkách, zatímco je na ně vyvíjen stále větší nátlak. Mnozí se mě ptají, zda má obsazení univerzity vůbec nějaký smysl. Vzejde z toho něco? Lze tímto způsobem dosáhnout cíle? Celých deset let se nepodařilo dosáhnout ničeho. Nejprve tě přitlačí ke zdi, a když křičíš na svou obranu, nazvou tě hysterickým narušitelem klidu, ponižují tě a pak tě znemožní. Taková je metoda a nelze se s ní vypořádat jinak než permanentním vzdorem nebo apatií. Kdo dnes stále ještě důvěřuje moci, je buďto tak vystrašený, že už neuvažuje jasně, anebo z vlastních zájmů uniká do lži. Konsolidace neexistuje a nikdy existovat nebude. Kdo touží po čestných, lidských a demokratických podmínkách, buďto emigruje, anebo povede zoufalý boj. Ještě dlouho nebude možné protivníka porazit, ale stejně si to bude každý bojovník a každá bojovnice muset prožít. Všichni musíme pochopit, že ona bolest, jakkoliv je oprávněná a nesnesitelná, začne fungovat, strhne valy apatie, otřese nebem a zemí, změní systém teprve tehdy, když to bude bolest společná.
Teď jsou na řadě studenti-divadelníci: teď jsou uráženi a ponižováni tak jako jiní před nimi. Už v minulosti došlo k obsazení univerzity, současní studenti byli tenkrát ještě gymnazisté a gymnazistky. Teď jsou na řadě. Že budou nakonec poraženi, o tom není pochyb. Aby mohli vyhrát, museli by najednou povstat všichni pokořovaní, ale čas ještě nedozrál. Zatím trpí každý sám za sebe a dosud neexistuje politická síla, která by zástupy běsnících sdružila a zformovala je do jediné mocné pěsti, schopné rozdávat rány. Můžeme ovšem učinit alespoň tolik, abychom nemuseli se sklopeným zrakem šlapat po vyvržených mrtvolách rebelů. Vítězství je nepředstavitelné, ale hanbě se lze vyhnout.
Maďarský divadelní život se otřásl v základech. Potvrzují to otevřené dopisy, veřejná prohlášení a strašlivý zármutek další generace. Je to vše tak nedůstojné, že to lze jen těžko vyjádřit slovy. Ti, kdo obsadili univerzitu, mají pravdu: Vidnyánszky a jeho kumpáni lžou. Orbánova vláda studentům vzala práva a univerzitě její autonomii, naprosto univerzitu zničila. Odehrává se tu něco nekulturního, násilného a nezodpovědného. Pokud ale studenti mají pravdu a to, co univerzitě strana a někteří z řad divadelníků a filmařů provedli, skutečně nelze tolerovat, pak je pro nás jediným logickým krokem začít klást odpor. Neakceptovatelné přeci nelze akceptovat, nebo ano? Proti akceptování neakceptovatelného musíme protestovat – aby se to nestalo zvykem, součástí našeho každodenního života.
Dnes jsou to právě studenti a studentky, kdo staví barikády proti tyranii. Ano, tyranii! Neboť způsob, kterým byla provedena takzvaná „modelová přeměna“ univerzity, nebyl ničím jiným než skutečnou, nestoudnou tyranií! Studenti vzali boj i očekávatelnou ponižující a nemilosrdnou odplatu z čistě etických důvodů na svá bedra. Je zhola nemožné si představit, že by Attila Vidnyánszky vyšel požadavkům studentům vstříc. Nikdy je nebude akceptovat, a když mládí necouvne, bude zapotřebí, aby je podpořili všichni dobře smýšlející divadelníci. Takhle to nemůže skončit, aby tito mladí lidé podstoupili kvůli nám (!) a univerzitě (!) tak enormní riziko úplně zbytečně! Jestliže se Vidnyánszky bez problémů ujme svého místa, současní studenti absolvují a on si pomalu, ale jistě udělá z celé školy hřiště pro své lidi (a svou hanebnou ideologii), pak už nebude snadné podívat se sobě navzájem do očí. Bude to má i vaše hanba, ostuda pro nás všechny, až si studenti, kteří sedí v univerzitě úplně sami, poté, co na protest odstoupilo její vedení a akademický senát, z této divadelně-historické události odnesou poučení, že „mlčeti zlato“.
Ještě není pozdě! Bojujte studentům po boku! Stůjte při nich, a to i pokud je vyženou! Noste jim vodu a jídlo! Předstupte a mluvte! Odvažte se pohlédnout vašim intendantům zpříma do očí! Odvažte se skoncovat s uměním! Odvažte se odmítnout ocenění! Odvažte se postavit lákavému pokušení moci! Slávě a lesku! Plesům! Dýchánkům! Recepcím! Sériovému hraní! Netřeste partajníkům rukou a nepoplácávejte je po ramenou! Buďte konečně volní a nezávislí! Protestujte! A pokud k tomu nemáte odvahu, podpořte alespoň ty, kteří to dělají za vás. Do historie se teď už nezapíšou pouze tyrani, ale také zrádci. Raději společně ztroskotejme, než abychom se poníženi rozpadli na kusy. Studenty univerzity ve skutečnosti neohrožuje moc. Čím brutálněji s nimi bude moc zacházet, o to hlubší budou rány, které jim způsobí, a o to odhodlanější budou v budoucnu. Studenti budou skutečně ohroženi teprve tehdy, nechá-li je divadelní svět na holičkách a jejich kolegové a kolegyně z divadel, režiséři a režisérky, filmaři a divadelníci se od nich budou distancovat, když jim v rozhodující moment řeknou: „Mrzí mě to, ale měl/a jsem zkoušku“, „natáčel/a jsem“, „musel/a jsem psát grant“. Pokud mladí protestující nepocítí jednoznačnou podporu prostou všech pochyb, nikdy neuvěří ve svornost našeho povolání, v očistnou sílu umění, katarzi. Stanou se zahořklými, stejně jako jejich předchůdci. Zatrpklí, ponížení a zlovolní.
///
Árpád Schilling
Z německého překladu maďarského originálu od Martina Vischera do češtiny přeložila Petra Zachatá
Komentáře k článku: Árpád Schilling k obsazení SZFE
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)