Na cestě z baru do Bohnic
Ještě předloni se Jan Grundman pohyboval mezi španělskými tapas, sangrií a vášnivou flamencovou hudbou při práci ve španělském baru. Když nám v Brně ze dne na den zanikla Sedmapůlka, ve které jsem byl víc jak dva roky, neměl jsem jako herec najednou nic. Tak jsem se sebral, odjel do Prahy a pracoval různě po barech. Bavilo mě to. Když se ale ozvali z Pardubic, kde si ho pamatovali z představení na brněnské JAMU, neváhal. Nazkoušel tam hru Muž sedmi sester, muzikál Cikáni jdou do nebe nebo Rosencrantze v Hamletovi.
Výpověď v baru dal až po nabídce od spolužáka z JAMU, režiséra a scenáristy Jirky Honzírka, připravujícího inscenaci Osmdesátdevítka – trenažér jedné revoluce pro sklepení brněnské Reduty. Od začátku se mi líbila interaktivita: diváci sedí s námi okolo dlouhého „schůzovního“ stolu a nanečisto všichni zažíváme Sametovou revoluci.
Brzy nato připravil Honza s režisérem Honzírkem pro Redutu další inscenaci k výročí dvaceti let od Listopadu – Havel píše Husákovi, inspirovanou slavným Havlovým dopisem tehdejšímu prezidentovi. Obsah čtyřicetistránkového dopisu z roku 1975 si ale vyložil po svém. Za přispění Honzy a třetího do party, Pavla Gajdoše, vymysleli svéráznou hodinovou show, která směřuje až někam k cirkusu, pohybovému divadlu nebo kabaretní revue. Pamatuji si na premiéru, kdy z obou herců šla nakažlivá energie, s vervou předváděli nacvičené skeče a díky strhujícímu tempu nedovolovali divákům vydechnout.
Ne všechny ale netradiční pojetí Havlova dopisu uchvátilo: Stává se nám to občas u těch konzervativnějších, kteří jsou zvyklí chodit třeba do Mahenky. Tady si sednou a čekají, že jim někdo přečte Havlův dopis. A když jim tam potom s Pavlem vyběhneme polonazí a začneme okolo sebe třepat mávátky a hulákat Voalá, je to pro ně silná káva.
Ještě jako herec na volné noze zažil Honza Grundman loni dost bláznivou sezonu, když v Brně nastudoval celkem osm nových premiér! Vedle zmíněných Honzírkových inscenací ještě tři role v Redutě (Růže pro Markétu, Agáta hledá práci, Pohádka o malém Mozartovi) nebo Divočinu v HaDivadle. Přiznává, že i když ho proces zkoušení a hledání výsledného tvaru baví víc než potom samotné hraní, chvílemi už z toho měl hlavu jak pátrací balon! Na letošek, kdy na plný úvazek zakotvil v HaDivadle, si proto naordinoval volnější sezonu. V ní si zatím nejvíc užil přípravu inscenace Bohnice. V původní hře Luboše Baláka, volně inspirované osudem herce Miroslava Macháčka, zaujal dokonalou studií chování maniodepresivního jedince zavřeného v psychiatrické léčebně. Měli jsme na zkouškách odborný dohled, taky jsem si k tomu načetl nějakou literaturu. Jenom jsem si pořád hlídal, aby to nesklouzlo ke karikatuře. Text Honzově figuře předepisuje hlavně manické fáze, takže zběsile lítá sem a tam, přehání gesta, hlasitě pokřikuje, organizuje akce. S postavou se sžil prý natolik, až se bál, aby se mu nepletla do běžného života.
Honza Grundman tedy druhou sezonu zakotvil zpátky u divadla. Už se ale do ničeho nežene a nechává věcem volný průběh. V době pražských barů se přesvědčil, že by se klidně dokázal uživit i jinak.
Komentáře k článku: Na cestě z baru do Bohnic
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)