Sólo měli asistenti

V závěru Malé inventury, o níž psala na těchto stránkách v minulém čísle Lenka Dombrovská, vystoupila v Divadle Alfred ve dvoře ústřední dvojice z respektované dánské skupiny Wego s autorským hudebně-tanečním představením An assisted solo #3, s nímž roku 2005 vyhráli v kodaňské choreografické soutěži Dansolution.

Asistované sólo to bylo v dvojím smyslu, neb se jednalo o duet tanečnice a kytaristy. Téma tak bylo nasnadě: Kdo komu asistuje, kdo má sólo? Kytarista a autor hudby Niels Bjerg postával po celý čas stranou a na svou elektrickou kytaru vybrnkával stále dokola v podstatě tutéž jednoduchou melodii, která měla potenciál zadřít se pod kůži podobně jako Badalamentiho doprovody k Lynchovým filmům. Tanečnice a choreografka Kirstine Kyhl Andersen ladně tančila. Někdy se nechala vést zvukem kytary, jindy reagovala na grimasy a pohyby kytaristy – ať už tancem, nebo také jen grimasami. Někdy, zdálo se, vystupovala na partnerovi nezávisle. Asistovala ona kytarovému sólu, nebo sólistkou byla ona a kytara hrála doprovod?

Dialog, byť místy přerůstal v náznakově erotický, někdy zas až hádavý dialog, dramatické možnosti dané situace nevyužíval, a ani kytarista ani tanečnice nedynamizovali svá sóla k výraznějším formám a pointám. Projektu také uškodilo příliš ostré nasvícení, patrně součást původního projektu – větší práce s odstíny by jistě celému představení slušely víc. Takto převažovala v mnoha ohledech (programově?) prázdná, nepříliš propracovaná forma. Vlastně se jednalo o prototyp umělecké onanie, který kritizuje, zesměšňuje a skvěle paroduje slovenský performer Tomáš Krivošík ve svém sólovém tanečním projektu Melting into reality.