Vivat, české loutkářství!
Plzeňský festival je spojován převážně s činohrou, nicméně fyzické divadlo, občas i hudební, ale především loutkové je v něm vždy zastoupeno, leckdy v míře nikoli malé. Letos české loutkové divadlo vyčnívalo natolik výrazně, že není možné je v ohlédnutí za festivalem opominout.
Na festivalu se prezentovaly jak víceméně tradiční, klasické (byť moderně zpracované) marionetové produkce, tak předmětové divadlo, jak inscenace s přísnou formou, tak s rozvolněnou, částečně improvizovanou strukturou, jak městem zřizovaná divadla, tak nezávislé spolky a uskupení, jak známí a „zavedení“, tak nastupující generace.
Celkem bylo k vidění pět inscenací (nepočítám-li La Putyku, jejíž zakladatelé také vyšli z KALD DAMU a využívají loutky a předmětové divadlo). Tradiční loutkoherectví (tedy hraní s marionetami) zastupovalo domácí Divadlo Alfa (Pozor, Zorro!) a liberecké Naivní divadlo (O hodině navíc aneb Potlach v hustníku), i když na jevišti využívaly i živých herců a hudebníků. Právě mix těchto postupů je poznávacím znamením obou scén a v podstatě i celého českého moderního loutkářství od šedesátých let minulého století. Pryč je doba, kdy loutkáři byli pouze schovaní za paravánem. Ostatně i loutkoherci byli v obou inscenacích přiznaní. Bylo vidět, jak vodí loutky, šlo zahlédnout jejich ruce, které občas opravily chování marionety. Dokonce bylo možné nahlédnout i do dění za paravánem, jak si – například – herci předávali loutky či jak na sebe vzájemně reagovali, čímž tříbili pointu jevištního dění. Zcela v řádu nadhledu, divokosti a radosti z hraní a loutkářského řemesla.
Obě produkce jsou dílem režiséra Tomáše Dvořáka a výtvarníka Ivana Nesvedy. Nesly typické znaky jejich dlouholeté spolupráce: nápadité barevně pojaté dřevěné marionety s veselými obličeji, překvapivá výtvarná řešení, svižné tempo, situační a slovní humor srozumitelný jak dětem, tak dospělým (parádní hra se španělskými koncovkami v Zorrovi), práce s řadou aluzí a odkazů k mnoha historickým, literárním či jiným kulturním rovinám. Zkrátka divadelní i loutkářská, prostá a přímočará i rafinovaná a intelektuální radost.
To pánové z Buchet a loutek si vybrali autora těžšího kalibru: svérázného prozaika, dramatika a básníka, nejsvobodomyslnějšího filozofa, jakého jsme kdy měli (to o něm tvrdil F. X. Šalda), Ladislava Klímu (1878–1928). A právě tak – svobodomyslně, osobitě a svérázně – pojali svou inscenaci Vítězné svině, volně inspirovanou Klímovými texty ze sbírek Psychopatologické listy a Jsme absolutní vůle. Každá repríza inscenace z roku 2018 je v mnoha ohledech vždy jedinečným uvedením, neboť v mnoha okamžicích (vlastně pořád) využívá improvizaci všech aktérů, tedy především slovně i akčně divých Marka Bečky a Víta Bruknera za výrazné (a aktivní, do dění vstupující) výtvarné spolupráce Radka Berana, která mísí „vysokou“ poetičnost s radostně kýčovitou přímočarostí a barokizující výtvarností. Drsný humor, drsné využívání loutek a různých scénických objektů včetně pohřbení dřevěných marionet a jejich rozštěpení činí z představení jízdu na mentálním tobogánu klímovského a buchtoloutkovského šílenství. Divadlo jako vědomí a nic.
Ovšem nejen klasici se v Plzni prezentovali. Z mladé generace se představila dvě komorní tělesa s inscenačními miniaturami určenými vždy pro velmi omezený počet diváků (hrálo se proto mnohokrát). V případě projektu Prefaby dua Dominik Migač – Jakub Maksymov to je sedm diváků rozsazených na židlích kolem stolu, sledujících bleší objektové představení, dokonale technicky sestavené a zrovna tak provedené. U stolu sedí člověk v obleku, jehož obličej je zakrytý dřevotřískovou maskou evokující díla ruských suprematistických výtvarníků třicátých let 20. století. Tento odkaz není náhodný. Vždyť téma obyčejných životů v jednom paneláku osmdesátých let (průmyslového objektu těchto vizí) doprovází nenápadný výbuch, po němž následují zvukové přelety vrtulníků a představení končí dokumentárními záběry z Pripjati. Maně vás napadá, že téma zdaleka není tak miniaturní a hravé, jak to na první pohled vypadá. Lze je vnímat i jako tiše kladenou vyzývavě smutnou otázku, kam až dospěly společenské a politické vize výtvarné a technokratické avantgardy, vzývající pravoúhlou modernu života a diktaturu atomu jako všemocné vládce Univerza…
To soubor čerstvých absolventů KALD DAMU říkající si – trochu bizarně – Československé klacky se obracel k dávnější historii. Přesněji k laponské mytologii. V půlhodinové produkci nazvané Nejmenší ze Sámů využívá prostředky rukodělného – opět víceméně objektového – divadla. Před diváky ožívá přírodní materiál (různá dřívka, kůra, listy, plody…), z něhož vyrůstá pohádka, jako by ji vyprávěli šamani přírodních národů někdy v pravěku. Je plná odkazů na dávná mytologická vyprávění, z nichž dnes už zbyly sice jen pohádky pro děti, ale dříve se jednalo o příběhy zasvěcení vyprávěné dospělými pro celý kmen. Dávné divadlo, dávné kino.
Právě forma je na této produkci tím hlavním. Diváci sedí na polštářích (děti) a židlích (dospělí) kolem lampičkou nasvíceného „šamanského“ bubínku, na němž se většina dění odehrává. Příběh plný magie a šamanství, propojený s krajinou a přírodou, kde se odehrává, vyprávějí dva herci-šamani. Na bubínek pokládají různé malé loutky, vyrobené z moduritu či z již zmíněných přírodních materiálů. Komunikují spolu, rozfoukávají divákovu fantazii. Vyprávějí příběh o malém hrdinovi a jeho odvaze. Hrají si spolu. Jako malé děti na pískovišti či v pokoji. Je to zábavné, vtipné, chytré, humorné a – lehce – hororové, chvílemi švankmajerovsky surrealistické (postavy a masky z kořenů). A právě tím je představení přitažlivé. Je poetické, je divadelní, je čiré. A čirost, to je dnes hodnota z nejvyšších.
Tak se prezentovalo i české loutkářství na letošní Plzni. A to ne všichni a ne všechno, co se minulou sezonu v tomto světě urodilo, v Plzni bylo. V rychlosti mě napadá Petr Nikl a jeho Žlutá tma, Minor a jeho Zá-to-pek!, Divadlo Drak a jeho Cesta. Vivat, české loutkářství!
Komentáře k článku: Vivat, české loutkářství!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)