Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Křížové výpravy Jiřího P. Kříže (No. 25)

    Kritiky a recenzenty zaspaná česká premiéra hry britského dramatika Duncana Macmillana Lidé, místa, věci v překladu Kateřiny Holé a v režii Pavla Kheka, který se po koronavirem torpédovaném jaru teprve na podzim mohl Hradci Králové představit jako nový umělecký šéf Klicperova divadla, zvedla diváky ze sedadel. Ne jako jinde jen tak ve společenském úzu, kde se ve stoje aplauduje čemukoli, nýbrž proto, že se stali svědky výjimečného uměleckého činu zahrnujícího i dlouho nevídaný, na jevišti doslova prožitý herecký výkon Natálie Holíkové v hlavní roli herečky-narkomanky Emmy.

    Jestli o tom bude J. P. Kříž psát, ať se aspoň zmíní o obrovském nasazení nás všech v covidovém ohrožení a nejistotě. Je to už naše třetí premiéra v nové sezóně a poprvé jsem v klasickém divadle zažil souznění, ve kterém mě herci žádali, aby se zkoušelo o víkendech. A dokonce i na svatého Václava…, vyzval mne na setkání po představení režisér. A já jsem slíbil, že zmínit se nezapomenu. Ještě doplňuju, že jsem nejen pro tu viditelnou sumu práce učinil do svého notýsku zápis do kolonek tipů na inscenace a herecký výkon roku 2020. A 17. října měli mít klicperovci premiéru čtvrtou – Schillerovy Úklady a lásku v režii Ivana Krejčího (vzhledem k současné situaci se premiéra odložila – pozn. red.).

    Natálie Holíková prožívá se svou Emmy jednu z nadějí. Foto Jiří P. Kříž

    Přemýšlel jsem o Lidech, místech, věcech od soboty tři dny, než jsem si troufl usednout k sepsání toho temného zážitku. Myšlenka první mně ale v paměti utkvěla: Proboha, vždyť my už jsme zase na pokřivené úsečce, na které mocipáni, kteří v divadle asi nikdy nebyli, zakazují zpívat, jak křičel kdysi do okupační letargie z pražského jara v létě 1968 na jediném LP vydaném v Československu Karel Kryl. Jen diletanta může totiž napadnout: a) že zpívání je virově nakažlivější než stejně exponovaná činoherní akce, b) že mezi herce a diváky při dosud nezapovězených produkcích patří plexisklo. Ano, žijeme v zemi, kde už nám zase zakazují zpívat.

    Na skupinové terapii Martina Nováková (Terapeutka), Natálie Holíková (Emma), Zora Valchařová-Poulová (Meredith) a Jan Vápeník (Foster). Foto Jiří P. Kříž

    Ale k věci: Jsou témata, na která se současným českým dramatikům nedostává odvahy ani vybavení. Ne že by je neotevírali, výsledky ale bývají polovičaté, upachtěné, nevěrohodné. Snaha v nich ubíjí příběh. Modely se vzdalují realitě. Absurdita a škleb nahrazují ideu. Obraz bývá jednou více, podruhé méně zdařilý. Autoři nedokážou hledat příčiny a následnost jevů. Ještě hůř, až na výjimky spočítatelné na prstech jedné ruky, se vede filmařům. Zvláště to platí pro reflexe deziluzí při objevování rozporů, jež dnešek přináší mezi generace, mezi sociální vrstvy nebo lidi s diametrálně odlišným vzděláním, přičemž lidé u moci se vytrvale snaží, aby se taková polarizace společnosti prohlubovala.

    Už osobnosti sedmdesátých a osmdesátých v uvolněných poměrech po listopadu 1989 chválabohu objevovaly rozhněvané autory o generaci mladší než ony samy- od Sarah Kane, Marka Ravenhilla, Wernera Schwaba až po Martina McDonagha, Irvina Welshe či Tracyho Lettse. A přidávali se divadelníci mladší.

    Prvnímu polistopadovému tvůrčímu pokolení se hledá lépe – a už i mezi vrstevníky. Také Pavel Khek (*1978) už ví, že problémy kdysi zakázané západní Evropy a Severní Ameriky je již možné porovnávat s našimi. Ví, že u nás po euforii z nabyté svobody hrozí recidivy, deziluze a revanš. Nejen ve velké politice, ale i v občanském životě. A tak s dramaturgyní Lenkou Smrčkovou objevili pro Čechy Lidi, místa, věci Duncana Macmillana (*1980). Hra měla premiéru v londýnském Národním divadle v roce 2015, posbírala mnoho cen a dlouho ji pak hráli ve Wyndham Theatre na West Endu. Autora už znají pražští OLDstars, divadelníci v Kladně a v Chebu a z hostování i v Semaforu a v Divadle v Celetné (Všechny báječné věci). V Českých Budějovicích připravují na konec října jeho prvotinu Plíce z roku 2011.

    Lidé ničí vlastní minulost, nutnou hodnotu aspoň pro pokusy o uchování identity s vektorem k smysluplné budoucnosti. Foto KD HK

    Připomínám v tomto kontextu dávný film Přelet nad kukaččím hnízdem Miloše Formana. Zjevil se u nás v prosinci 1989 a opožděně fascinoval podobností represivního systému americké psychiatrické léčebny s bolševickým aparátem východní Evropy a sebezničující revoltou Randla P. McMurphyho a jeho příkladem v zápase o důstojnost. To on určil i možnou cestu ke svobodě náčelníka Bromdena… Divadelní adaptace románu Kena Keseyho Vyhoďte ho z kola ven z pera Dale Wassermana, poučená samozřejmě Formanovým filmem, oblétla pak i česká jeviště.

    Z počátku je odvykání narkotikům jen taková hra, kterou přece každý lehce zvládne… Foto Jiří P. Kříž

    Řekněme, že Macmillan na Formana otevřeně navázal. Mezi filmem a jeho hrou uplynula v Británii čtyři desetiletí, mezi uvedením Přeletu u nás a českou premiérou Lidí, míst, věcí let třicet. Svět mezitím okoral, zvlčil, lidé znejistěli, mladí ztratili perspektivu. Život, jaký jim připravila otcovská generace, budou muset protrpět oni… Česko se přece nyní nachází v bodu dobytí dvou kýžených, premiérem tak často vysnívaných kontinentálních prvenství: v konzumaci marihuany a v počtu nakažených ve druhé vlně koronaviru.

    Naučili jsme se už pohlédnout do tváří dědů na nebesích či v pekle a poukazovat na bestiálnější zákoutí života občanů pověstných holubičích povah v letech 1945 – 1989 (Denemarková, Tučková, Vůjtek, Havelka, Tichý, nejnověji Arsenjev a Sláma ve filmu Krajina ve stínu). S výjimkou několika sarkasmů a šklebů nad přikrčeneckou až skrčkovskou pozici v Evropě chybí však varovně vztyčené prsty (zvládáme jen prostředníček), a tedy vážná zamyšlení o přítomnosti, která destruuje už také budoucnost.

    Terapeutem se může stát i bývalý pacient. Je z toho venku? (Jan Vápeník v roli Fostera) Foto Jiří P. Kříž

    A potom se zjeví Lidé, místa, věci. Příběh herečky, která zkolabuje při monologu Niny Zarečné v Rackovi a nastoupí rovnou detox. Jsme však svědky nejenom procesu odvykacích kúr, skupinových terapií, psychodramat, recidiv, snah o zastavení závislosti. Součástí toho všeho je i přítomnost sebeklamu o intelektuální převaze nad okolím, křehkost stavů „vyléčení“, restart slabosti s tragickými definitivy. Zejména v závěrečné části analyzuje pak Macmillan i rozbití rodinného zázemí narkomanky, a vlastně i společenské příčiny pramenící v deziluzívním, realitě se vzpírajícím vratkém žití bez kulturních a morálních hodnot. Ano, před koncem civilizace.

    Ze závislosti poléčenými pacienty se loučíme nealkoholickým dýchánkem s hymnou kliniky: …nech drogy jít a pojď se zase smát. Foto Jiří P. Kříž

    Psychiatrická léčebna už nepotřebuje k udržení pořádku Velkou sestru. Chybí však i osobnosti zrozené pro revoltu v rozpětí od Randla po Náčelníka. Lidé ničí vlastní minulost, nutnou hodnotu aspoň pro pokusy o uchování identity s vektorem k smysluplné budoucnosti. A kolem jen povzbudivá, ale prázdná hesla: Díváme se do budoucnosti. Milovat a být milován. Jak úžasné je být naživu.

    Khek akcentoval právě tyto polohy dramatu. A měl k tomu zdatný tvůrčí tým: autora hudby Davida Smečku, choreografa Martina Šimka, scénografa Michala Syrového a kostymérku Agnieszku Pátou-Oldak. A herecký tým s Martinou Novákovou (Doktorka, Terapeutka, Matka), Janem Vápeníkem (terapeut Foster, Otec), Michalem Lurie, Zorou Valchařovou-Poulovou, Vojtěchem Říhou a dalšími.

    Už dlouho jsem na jevišti neviděl výkon, kdy v samotném závěru příběhu herečka slzy nehraje (Natálie Holíková v roli Emmy). Foto Jiří P. Kříž

    Všemu na scéně hradecké Besedy vévodí Natálie Holíková v postavě Emmy. Denise Dougová v Londýně sklidila za tu roli záplavu ocenění včetně prestižní Ceny Laurence Oliviera. Holíková, myslím si, k cenám vykračuje. Vstupuje do příběhu jako sebejistá, mírně výstřední herecká primadona. Teprve postupně se dovídáme o jejích nejistotách, o čekání na role, o poníženích, o rodičovské nedůvěře umocněné preferencí perspektivnějšího bratra. Její nadřazenost a schopnost bystré intelektuální úvahy se v odvykacím procesu tříští a rozpadá do nedůvěryhodnosti a marnosti, vzápětí až do zmarněnosti. Holíková dokonale vyhrává stavy zklidnění, vzápětí rozbíjené novou nesebedůvěrou k zběsilosti a vzteklé, sebezničující posedlosti. Mistrovsky zvládá polohy od lyrizující jímavosti až k expresi abstinenčních stavů. Už dlouho jsem na jevišti neviděl výkon, kdy v samotném závěru příběhu herečka slzy nehraje (naději věřme, nebo raději ne). Žije je s postavou. Bravo, Natálie!

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – Duncan Macmillan: Lidé, místa, věci. Překlad: Kateřina Holá, režie: Pavel Khek, dramaturgie: Lenka Smrčková, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak, choreografie: Martin Šimek, hudba: David Smečka. Premiéra 3.10.2020 ve Studiu Beseda, Hradec Králové.


    Komentáře k článku: Křížové výpravy Jiřího P. Kříže (No. 25)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jiří,
      ve svém pečlivém výčtu českých i zahraničních uvedení Macmillana jsi opomněl uvést to nejpodstatnější – inscenaci této hry v režii Mariána Amslera přivezlo v roce 2018 na festival Divadlo Plzeň nitranské Divadlo Andreje Bagára. Odtud lze zřejmě i vystopovat dramaturgickou úvahu hradecké premiéry.
      Viz: https://www.festivaldivadlo.cz/cs/predstaveni/311/

      10.10.2020 (4.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,