Donkichotové heterosexuality vracejí úder
Kokot je jenom střelka; kompas, ten máte v srdci, zní jedno z nesčetných mouder, která lze vyslechnout v průběhu představení Tři heteráni. Parta kolem režiséra Adama Skaly se v něm programově vymezuje proti „správnému“ politickému divadlu, v němž jsou předem jasně dána vhodná témata, vhodné názory, příkladní hrdinové i padouši určení k výsměchu. Činí tak s pobavenou dryáčnickostí a s viditelnou chutí (i odvahou) nenechat se omezit mantinely dobrého vkusu, korektnosti a kdo ví, čeho všeho ještě.
Pivo, ponožky v sandálech a penis – výbava každého správného heterána. Zleva Vladimír Pokorný, Vojtěch Vodochodský a Oskar Hes FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Podstatné je, že Divadlo MASO přitom nabízí nadhled, sebeironii a záviděníhodnou invenci při vymýšlení průrazných hlášek. Nechybí ani umění razantní zkratky. Poté co se mužní protagonisté únavně dlouho pokoušejí oslnit servírku chlapáckým žvaněním a vtípky, pronese ona dáma jedinou větu: Takže teda tři piva.
Základní obrysy nové inscenace sice určuje jakýs takýs příběh, úplně podstatný však není. Trojice herců, účinkujících v pokleslém televizním seriálu o Čtyřlístku, přijde o místo poté, co jejich společnost koupí Disney, udělá z představitelky Fifinky režisérku a ta se obratem oddá progresivistickým výstřednostem. Zhrzení muži vidí jedinou záchranu v odchodu do dosud nezasažené říše porna. Tam je ovšem čekají lítá střetnutí s nicotou korektnosti či obří vaginou.
Hlavní soupeřkou (občas ale i partnerkou) zmíněných pánů je Jindřiška Dudziaková. Jediná dáma na scéně vystřídá celou řadu rolí; naopak Vladimír Pokorný, Vojtěch Vodochodský a Oskar Hes se po celou dobu formálně drží postaviček Bobíka, Myšpulína a Pindi, i když se postupně stále více posunují spíše do podoby zobecněných donkichotů heterosexuality. Že se při tom občas projevují podezřele „teple“, lze brát jako další ironickou fazetu hodně divokého a v lecčems (záměrně) nepřehledného dění.
Jedno je však jisté: takovou záplavu zálibně pronášených i předváděných nehorázností v divadle hned tak neuvidíte. Ať už v „pohybové“ rovině (do říše porna projdou jen ti, kdo složí obtížnou zkoušku gaučem), nebo verbální (heteránství není o píchání, ale o odvaze). Koneckonců hlavní zbraní a kouzelnou rekvizitou tu jsou veliké gumové penisy, které mohou splnit (skoro) každé přání. A k tomu radostně idiotské písničky nebo třeba slovní souboj s výše zmíněnou feministicky naladěnou vaginou, jejíž neporazitelnost bojovníci okomentují slovy je plná těžko pochopitelných konceptů.
V závěru se publiku dostane nejprve poučení a poté omluvy. První spočívá v napůl vážném výkladu o tom, že heteránství je rytířské: Můžeš na ní vyzkoušet všechny machistické triky. Když odolá, jdeš domů a vyhoníš si ho sám. Žádné násilí. A pak už jen finále s projekcí mnohačetných omluv, zasazených do líbezného plenéru, korunované odchodem všech čtyř polosvlečených účinkujících flagelantsky se mrskajících odkouzlenými penisy.
Celé to vzdáleně připomíná televizní seriály typu Městečka South Park nebo možná ještě spíš Simpsonových (samozřejmě v nesrovnatelně razantnější podobě). Jak tím, že si tvůrci svobodně dělají legraci z obou stran progresivisticko-tradicionalistického konfliktu, tak lehkostí, s jakou se pouštějí do absurdních odboček, bizarních popkulturních citací a interních vtípků. Nebo že opakovaně prokazují umění předvést obecně přijímaná a vážně vyslovovaná klišé coby směšný blábol. Žertéřů s těmito ambicemi je v Česku více, Divadlo MASO však vyniká invencí, energií, razancí – a především stále vzácnější schopností nenechat se spoutat tím, co předpokládá a implicitně vyžaduje vlastní názorová a sociální bublina.
Divadlo MASO, Praha – Tři heteráni. Režie Adam Skala, dramaturgie Martin Satoranský, scénografie Tereza Gsöllhoferová, kostýmy Eva Justichová, hudba Kryštof Blabla. Premiéra 16. září 2020 v Divadle NoD.
Komentáře k článku: Donkichotové heterosexuality vracejí úder
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
