Nietzsche, Handke, Polívke
Je pesimismus nezbytně znamením úpadku, poklesu, degenerace, instinktů znavených a ochablých? – tak, jak tomu, nemýlí-li vše, jest u nás u lidí „moderních“ a Evropanů. Existuje pesimismus síly? Intelektuální náchylnost ke všemu tvrdému, děsnému, zlému, k problematičnosti života – z pocitu zdraví, z překypujících dobrých šťáv, z náplně života? Je snad nějaké utrpení, plynoucí právě z přemíry?… Tak praví Friedrich Nietzsche v předmluvě, kterou po letech doplnil nové vydání své prvotiny Zrození tragédie.
Nepochybně. Chtělo by se člověku jednoduše odpovědět. Ale věci samozřejmě tak jednoduché nejsou. A navíc otázka je to nejspíš jen zdánlivá. Nietzcheho slovy končí v Divadle Komedie Podzemní blues Petera Handkeho. A já mám problém. Nevím, jak říct, že se mi představení při nejlepší vůli moc nelíbilo.
V Podzemním blues potkává jeden Rozhněvaný muž druhého Rozhněvaného muže, nebo chcete-li, jeden je konfrontován druhým. To nic nemění na tom, že hra sestává ze dvou monologů. K setkání obou mužů dojde v metru. Tedy v eldorádu zosobněné, respektive spíš zhmotnělé anonymity a odcizení. Tak jako ve slavném Spílání publiku, i zde se spílá. Nejenom publiku, lidstvu, době, ale i sobě, sobě navzájem a zřejmě i samotnému spílání a jeho marnosti. První osamocený a rozhněvaný muž Martina Fingera suverénně vytvořil a udržel dostatečné napětí. S příchodem Boleslava Polívky v roli druhého rozněvaného jako by rázem zvadlo. Ačkoli právě na něj jsem se těšila a byla nesmírně zvědavá, má pozornost i zájem začaly rychle opadat.
Nemyslím si ale, že by to bylo hercovou vinou. Zdá se mi, že potíž je v textu. Od premiéry někdejšího Spílání uplynulo pětapadesát let. Blues je o téměř čtyřicet let mladší, ale jako by nebylo. Za tu dobu už jsme podobných spílání četli, viděli a slyšeli tolik, až má někdy člověk dojem, že spílání, skuhrání, klnutí či proklínání je pomalu hlavní, ne-li jedinou náplní značné části umělecké tvorby. Už to není žádná provokace. Zmizelo rozhořčení, překvapení, nadšený souhlas či nesouhlas a rozjitřená chuť vstoupit do diskuse či polemiky. Na to ta záplava slov zní příliš povědomě. Zbyla spíš únava a pocit rezignace. Text, jakkoli nový, zestárnul. V jeho druhé polovině se to projevuje nejsilněji. To, co v první části, v bravurním Fingerově podání, zazní povědomě, mění se ve slovech Polívkova rozhněvaného muže místy už přímo v banalitu.
Na odchodu jsem zaslechla povzdech jednoho pána.
Víš, já mám rád třeba Strakonickýho dudáka. Prostě, když je to takovej jako příběh.
To se ví, že jsem se mu taky smála. Vlastně ani ne tak jemu, jako spíš tomu, jak se mu přihodilo, že v hlubokém lese pražských divadel zabloudil právě sem. To možná ten Polívka zmátl jeho kroky. A jaké má štěstí, že ho nikdo neslyšel a že tudíž nebude rozsápán divou zvěří zdejšího intelektuálně vyspělého diváctva. Dokonce ani netuší, že mu něco takového hrozí. A asi je mu to fuk.
Strakonický dudák. To jsou nápady! Snad ani nechvalně známý vinohradský maloměšťák by mu ruku nepodal. S tím příběhem je to o něco složitější. Slova od něj zcela osvobozená to mají těžké, jakkoli už jsme na ně zvyklí. Nebo právě proto. Pravdu má ve svém Zrození tragédie Nietzsche, mimo jiné také v tom, že: Očarování je předpokladem všeho dramatického umění. S příběhem, nebo bez něj…
Komentáře k článku: Nietzsche, Handke, Polívke
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
