Divadelní noviny > Festivaly

Divadelní kacíři přežijí!

Smrt divadla – tak znělo kacířské motto 27. ročníku setkání divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy …příští vlna/next wave… Na plakátech ho doplňovala černobílá ilustrace Eleny Pecenové – přízrak ze záhrobí (Smrt samotná?) požírající (Yorickovu) lebku. Vybrat si zrovna v letošním roce, kdy divadelní provoz decimují koronavirová omezení, tak morbidní festivalový rámec, to chce pořádnou dávku odvahy, ne-li cynismu.

Ostatně jistá dávka obrazoborectví byla festivalu pod vedením Lenky Dombrovské vlastní odjakživa, stejně jako schopnost předvídat nové divadelní formy a odvaha dát prostor dosud neuvedeným experimentům, nebo je dokonce iniciovat. Vlastně jde o kacířství kontinuální a hrdě deklarované, mířící k pohřbení – slovy Dombrovské – starého, konvenčního a podbízivého divadla. Letošní ročník, respektive jeho pražská edice (16.–18. října se festival přesune do Brna), demonstroval, že smrt divadla nemusí znamenat jeho totální zánik, protože se vždy dokáže znovu zrodit v mnoha dosud nepoznaných metamorfózách. Umírání prostě patří k jeho naturelu. Divadlo umírá stále a díky tomu se rodí znova a znova trochu jiné, než bylo předtím. Jeho minulé životy jsou však do těch nových propsány, jejich vliv lze vytěsnit, ne však anulovat, popsala to přesně performerka Jana Orlová v odpovědi na anketní otázku Kdy a proč zemřelo divadlo? ve zpravodaji Tsunami, jenž pod kuratelou Dominika Melichara opět sloužil coby neohrožený průvodce divadelní krajinou smrti.

Témata jako umírání, konec, zánik, pohřbívání a smrt se – někdy doslovně, jindy metaforicky – odrazila ve všech produkcích a nezřídka s sebou přinesla také svoje pozitivněji vnímané protějšky, totiž naději na nový začátek, zrození a obrodu. Zároveň se propsala do inscenační materie, do vizuální i hudební stránky, do performativního herectví obnaženého na nerv, dávajícího všanc vysvlečená, nedokonalá těla, ba i do zacházení s diváky, kteří se sami stali obětinou. A pokud bylo přece jen něco nenávratně pohřbeno, tak divadelní budovy a setmělá polstrovaná hlediště – divadlo vyrazilo do ulic, obsadilo klášter, skladiště či hotel, a dokonce i říční koryto.

Pandemická situace si bohužel i tady vybrala své – naštěstí jen programové! – oběti: byly zrušeny dvě velmi očekávané brněnské produkce: Planu! Divadelního studia Periférie o Ryszardu Siwiecovi, první živé pochodni na protest proti okupaci Československa, a performance Vyplním šaty své tělem svým, jež se měla odehrát přímo v brněnském bytě nezdolného básníka, herce a režiséra Jána Sedala. Ještě že v programu nechybělo scénické čtení ze satirického seriálu autora S.d.Ch. Tutáč na Tenerife, jež proměnilo zklamání z festivalové odúmrti v očistný smích nad absurditami pandemického politikaření.

Smrt č. 1: eutanázie

Hned první bod programu, zážitková performance souboru Depresivní děti touží po penězích Happy end v hotelu Chateau Switzerland, nabídl možnost vyzkoušet si umírání nanečisto. Režisér Jakub Čermák vytvořil prokomponovaný formát kombinující prvky site-specific, imerzivního divadla a rolové hry, jenž divákům propůjčoval jistou autonomii, ale zároveň je nenechal vyklouznout z mantinelů tématu. Velkou roli v tom hrála pietně monumentální atmosféra bývalého kláštera svatého Gabriela na Smíchově, kde se čtyřdílná oslava smrti odehrála, i nepříliš pompézní, ale dostatečně evokativní výprava. První dvě části – inspirativní řeč filozofky Anny Hogenové na téma smrti a operně pojatý rituál opečovávání těla zesnulé – se ještě odvíjely v tradičním uspořádání hracího prostoru na jeviště a hlediště, ve třetí části si pak každý mohl zvolit preferovaný typ aktivity (gastronomický zážitek / varietní zábava / prohlídka hotelu / dražba umění) a více se zapojit do dění. Až čtvrtá část přinesla ve vztahu performer–divák skutečně inovativní, neřkuli šokující rozměr: mnoho odvážlivců se v podstatě na několik minut stalo plnohodnotnými performery, když se před zraky ostatních vydávali na svou poslední cestu (pro méně odvážné byla připravena řada „smrtí v soukromí“). Jeden dobrovolník umíral jako Ježíš a vleka svůj kříž po schodech na sebe přijal hříchy celého lidstva. Ještě větší oběť (ve smyslu podstoupeného diskomfortu) vykonal divák, jenž se jakožto nemohoucí pacient upoutaný na lůžko vydal všanc blahosklonně indiferentní zdravotní sestře, jež mu před zraky všech dokonce stáhla kalhoty i trenýrky a oblékla plenu. Pozoruhodné bylo, že personál hotelu – pečovatelky či andělé smrti, vesměs šlo o ženy – k aktu umírání přistupoval jako k zábavnímu artiklu, který si je při konzumaci nutno užít. A bylo vidět, že někteří diváci se tímto přístupem nechávají strhnout. Projekt jako by se nedokázal rozhodnout, zda chce v první řadě bavit nebo klást nepohodlné otázky týkající se nejzáhadnějšího a nejobávanějšího okamžiku lidského života. Právě v tom vidím Achillovu patu jinak zcela unikátní produkce.

Smrt č. 2: ekologická katastrofa

Festival vždy kladl důraz na politická témata, letos se zaměřil na hrozbu zániku planety Země kvůli nezodpovědnému nakládání s životním prostředím. Spielraum Kollektiv pod názvem Recyquiem zinscenoval pohřeb symbolu ekologické katastrofy, proslulé PET lahve. Její tělo vystavené ve skleněné rakvi nejprve podniklo poslední pouť na Václavské náměstí a posléze spočinulo na katafalku v Divadle X10. Během zádušní mše pozůstalí zavzpomínali na společné chvíle, došlo i na projekci fotografií a po modlitbě bylo tělo uloženo do hrobu – žlutého kontejneru. Téma bylo pojato trochu na první dobrou, ale všudypřítomná nadsázka a následný kar s koncertem Pohřební kapely z performance-rituálu udělaly záležitost vcelku příjemnou.

Platforma Krutý krtek podobně neagitačním způsobem upozornila na akutní ubývání vody v sólové akva-klauniádě Suché konstatování, v níž Eva Stará směle, a přesto s humorem obsadila kus Vltavy přímo u Karlova mostu. Ve vztahu k tématu byl nejpovedenější okamžik, kdy se performerka z pramice zřítila do řeky a začala se topit – aby posléze zjistila, že jí voda sahá sotva do pasu. A když za zvuků Smetanovy Vltavy začala s elánem fortelné hospodyně vymetat vodní hladinu, přelévat vodu z jednoho místa na druhé a sázet květiny, jako by se v tom odrážel ignorantský přístup většiny k ekologickým tématům: hlavně si zvelebit svůj koutek a o víc se nezajímat.

Problém devastace přírody jaksi podprahově podtrhla další premiéra Krutého krtka, loutkově-výtvarná inscenace pro diváky od šesti let Vietnamské pohádky z programové řady seznamující děti s kulturami národnostních menšin České republiky. Performeři Johana Schmidtmajerová a Fedir Kis v meditativním tempu rozehráli harmonický svět vietnamské mytologie, v němž ze spojení protikladů vznikají nedotčená vodstva a horstva a příroda je tak mocná, že ji lidé, teprve se učící základním dovednostem, nemohou ohrozit. Hlavním scénografickým prvkem se stala hnědá a bílá rýže, diváci si z ní dokonce mohli v kalíšku vytvořit vlastní kousek krajiny.

Smrt č. 3: vznik a zánik civilizace

K prvopočátkům existence zamířila dvojice tanečních inscenací. V performanci multižánrové umělkyně Eleny Pecenové fimbriae attachment se tři tanečnice v nadlidsky pomalém tempu sunuly po podlaze v předsálí Komedie, uvězněny v kuželu světla. Jejich úsporný pohyb, jakoby generovaný pouhým vyklenutím hrudních košů tří dokonale zpevněných těl, ponejvíce evokoval jakýsi mikroorganismus. Název ostatně odkazuje k fimbriím, kterými se bakterie přichytávají k hostitelským buňkám. Zcela nedramatický a vlastně i nedivadelní tvar hypnotizoval svou ustrnulou samozřejmostí – jako by tři buňky prosté myšlenek či citů měly všechen čas světa na to, vyvinout se v nějaký vyšší organismus. Počátek evoluce?

Choreograf Michal Záhora v taneční inscenaci Obrat konce (Evropa k bodu omega), uváděné v Ponci, zase zamířil až na počátek evropské civilizace. Prostřednictvím sledu náznakových, ale emocionálně silných obrazů nastínil její hodnotový vývoj, inspirován myšlenkami jezuitského myslitele a paleontologa Pierra Teilharda de Chardin. V kompaktní a dynamické choreografii se spiritualita mísila s odkazy k lidské evoluci, bojovné pasáže střídaly momenty sounáležitosti, tancem i hudbou (skladby Miloše Boka v modifikaci Václava Chalupského) se mihly odkazy od antiky až po současnou technicistní dobu. Pohledy pětice charizmatických tanečníků však jako by se neustále upíraly kamsi za hranice dosavadní evropské zkušenosti – snad k záhadnému teilhardovskému bodu omega, jenž ze své pozice na konci věků pohání lidskou existenci vpřed. V této myšlence sice inscenace nepostrádala jisté vizionářství, ale i tak šlo o nejkonzervativnější produkci letošního ročníku.

Smrt č. 4: skomírání umění?

Festival se zaměřil také na bytí a nebytí umění. Performerka Jana Orlová v potemnělé chodbě na balkon divadla Komedie pomocí tarotových karet na základě diváckých dotazů předpovídala budoucnost divadla. A přestože se právě tato akce honosila názvem Smrt divadla?!, nešlo o nic víc než o kratičkou ezoseanci, jež sice zpestřila dlouhé sobotní festivalové odpoledne, ale zcela postrádala umělecké kvality.

O konstruktivnější reflexi role umění ve společnosti se pokusila site-specific performance Svět, v němž žijeme? vytvořená v kooperaci se Společností Jindřicha Chalupeckého k příležitosti třicátého výročí jejího založení. Karina Kottová (ředitelka Společnosti) a Matěj Samec (dramaturg MeetFactory) nejprve oslovili několik českých umělců a kulturních publicistů, aby reagovali na stejnojmenný Chalupeckého manifest z roku 1940 o podobách a úkolech umění v tehdejší době. Z útržků úvah poté poněkud násilně seskládali kompilát, jejž performerky Anita Krausová a Lucie Domesová předčítaly během zdánlivě nekonečné poutě Hotelem Opera, s trajektorií vedoucí z kavárny (právě zde Chalupecký zasedal se Skupinou 42) přes pokoj v nejvyšších patrech až do fitcentra. Bylo však velice obtížné vyčíst z intelektuálně košatých vět vytržených z kontextu nějaké skutečně podnětné myšlenky na téma umění a současnost – zvlášť když na sebe neustále strhávalo pozornost obnažené korpulentní tělo finalistky Ceny Jindřicha Chalupeckého Kateřiny Olivové, libující si v obscénnostech. (Neopodstatněná nahota a šokování veřejnosti jako znaky nového umění?) Projekt bohužel doplatil na absentující režii a příliš ambiciózní záměr a byl spíše exemplářem divadelního skomírání.

Smrt č. 5: peklo zaživa

I přes pár zklamání 27. reinkarnace festivalu …příští vlna/next wave… nakonec dosáhla svého naplnění a mohla s mírem v duši odejít do říše stínu. Rozhodující zásluhu na tom měla performativní instalace mima, tanečníka a výtvarníka-vizionáře Petra Krushy Průvodce peklem_Lido di Dante, inspirovaná jednak souborem povídek Petra Borkovce z prostředí uvadajícího italského letoviska, jednak veledílem světové literatury – Danteho Božskou komedií. Krusha ovšem svůj patrně hluboký emocionální zážitek z četby přetavil v nálož nonverbálních, velice zneklidňujících obrazů, jež v souhře pohybové, zvukové a vizuální stopy až zahlcují smysly (Krusha využívá techniku videotrackingu – svým veskrze minimalistickým pohybem modifikuje zvuk). Performer s nabíleným obličejem a ústy červeně protaženými do zlovolného šklebu, vysvlečený do plavek, působí jako potměšilý ďábel, jenž se rozhodl konfrontovat lidi s jejich každodenní špínou. Ať už předvádí nudisty rozvalené na pláži (symbolizují je syrová kuřata), imituje párek kopulujících milenců, nebo hledače pokladů, z každé jeho akce se dere hrůzný pocit, že peklo na nás nečeká po smrti, ale odehrává se už tady, v hnilobě našich přízemních živůtků. A výtvarný objekt na scéně představující něco mezi ropnou rafinerií a kostelem problikává na souhlas.

Divadlo, které zneklidňuje, neumírá.

Pražská část 27. ročníku festivalu …příští vlna/next wave… se uskutečnila od 17. do 27. září 2020.

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 12. října 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní kacíři přežijí!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ