Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 603)
Rouška na tváři krátí dýchání. Proto nevycházím. Větrám a koukám z okna. Trochu si i zpívám. Prosím, jen se zavřenými ústy. Bědný hled je na ten boží svět…
Je to bída. Matička Země se zlobí a lidem z toho blbnou mozky. Sil ubývá a koronavirus řádí. Nevybírá si. Bere vše. Jako smrt.
Když hrozí hlad, vezmu na záda baťůžek a jdu nakoupit. Raději večer. Abych rouškou neprovokoval. Jezdím do supermarketů. Jsou tam slevy…
Pohled do tmy z oken tramvaje uklidňuje. Míhání světýlek lamp ubíhá v nenávratno a nevraživých cestujících je méně než ve dne. Dá se přemýšlet…
Třeba o tom, proč mezi lidmi narůstá zloba, závist a zášť, když máme to, co jsme si na náměstích klíči vyzvonili. Třeba jste tam nebyli všichni. Nebo ti, co klíči zvonili, z toho nemají to, co si od cinkání slibovali, ozvala se múza. Do řeči se jí vmísil brýlatý bard: Madam, na „Staromáku“ házeli po policistech kameny mladší i mladí, co v čase zvonění ještě vůbec nebyli.
Takový už je život, odpověděla múza. Co se děti nenaučí ve škole, to doženou na ulici.
Ano, ano, řekl brýlatý bard, v lidech je od nepaměti zakotvena touha po změně. Čas od času to v nich bouchne. S tím se musí počítat. V antice vymysleli systém – tyranům vládu, lidem chléb a hry.
Múza souhlasila: Bylo-li málo chleba nebo her, lid se bouřil, tyran byl vyměněn za jiného, a systém běžel dál.
Až do úplného zdegenerování, dodal bard.
Múza se zadumala: Jak řekl jeden z politiků, jsme ve válce, kterou prohráváme.
Bard kýchnul: Politici se přou o mandáty, a přitom se jim sype systém mezi prsty.
Tramvaj jela kolem plotu brněnského Výstaviště. Ve tmách tonula i funkcionalistická stavba slavného divadla, kde jsem hrával po absolvování divadelní školy. Ozvala se múza: Nechcete si divadlo koupit? Je na prodej. Správa Výstaviště z provozních důvodů rozprodává některé budovy.
To mám radost, řekl bard, konečně je tu naděje, že někdo budovu opraví. Kdyby žili pánové Voskovec a Werich, také by měli radost. I oni v tom divadle kdysi hrávali.
Múza počala zpívat: Netoliko, že je tma a nic nevidím…
Kdosi mi poklepal na rameno: Nezpívejte, pane, vždyť se to nesmí. Vám je snad do zpěvu?!
Múza zašeptala: Život je od toho, aby všechno bylo na nic…
Vystoupil jsem z tramvaje a šel nakoupit rohlíky. Múza za mnou volala: Vraťte se, ztratil jste klíče…
Brno – Komín, 21. 10. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 603)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Pelikán
Melancholické zadumání
nad nedávným večerem ve mně rezonuje. Prožívám tyto dny a hlavně večery podobně.
V tom našem karanténním provozu cítím takovou typicky českou švejkovinu, kterou jinde asi nemají: jak jsme si nechali předepsat zákaz zpěvu. A máme v tom hned pohádku o půlnočním království a o jistotě blízkého vysvobození… musí se ale Pyšná princezna napřed proměnit! A v tom bude asi pointa: Tento čas je pro každého z nás určitou výzvou: jsme v tom všichni společně, jsme stejně zranitelní a nikdo se nezachrání sám… všichni jsme na jedné lodi… a v Boží ruce.
05.11.2020 (15.21), Trvalý odkaz komentáře,
,