Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    … ale rozhodně jsem mu byla výbornou vdovou

    Dramaturg a dramatik Jan Vedral napsal v programu k Českému románu, nejnovější inscenaci své domácí scény: Dnešní Divadlo na Vinohradech v panujícím postmoderním a postfaktickém chaosu trpělivě znovuobnovuje význam a podobu velké činohry. Dostát tomuto cíli se daří se střídavými úspěchy, ale právě zmíněná inscenace je tím nejlepším příkladem.

    Pár dnů před smrtí se Olga (Simona Postlerová) zhroutí během reprízy Matky, když ji zaskočí neurvalé chování pubertálních diváků (postavu Mladého herce v roli Toniho ztvárňuje Jiří Roskot) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Tvůrci se inspirovali nejen dvěma autobiografickými knihami Olgy Scheinpflugové (Český román a Byla jsem na světě), ale samozřejmě i dílem jejího životního druha Karla Čapka a také citáty jejich současníků. V příběhu, který obsáhne celých padesát let, se objevuje více než čtyřicet postav. Vesměs jde o známé české osobnosti a inscenaci se daří prezentovat jejich nejrůznější lidské stránky. Některé z nich do života herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové a Karla Čapka zasáhly pouze okrajově, jiné měly významnou roli v důležitých životních okamžicích dvojice. Ať už to byl T. G. Masaryk, který Olgu inspiroval k napsání biografického románu, či katolický kněz Metoděj Jan Zavoral, jenž měl jako jediný odvahu Karla Čapka pohřbít. Na scéně chybí Karlův bratr Josef, což vzhledem k zaměření pozornosti na Olgu nepřekvapí, neboť příběh sourozeneckých vztahů se odehrával paralelně, na úrovni, v níž Olga nefigurovala.

    Mnozí z herců se objeví v několika rolích a v celkovém součtu lze konstatovat, že v režii Radovana Lipuse celek funguje jako solidně promazaný stroj. A to včetně rámování hudebním komentářem, v němž hudba Miloše Orsona Štědroně představuje dialog mezi ženou (saxofon) a mužem (trubka). Jakýmsi hrdinou navíc je i genius loci vinohradského divadla, kde se důležitá část Olžina příběhu odehrála. Jednoduchá a funkční scéna Davida Baziky vytváří polorozplývavý svět na pomezí skutečnosti a divadla, a tak se vedle „reálných“ Pátečníků na scéně objevují i roboti či mloci, kteří výmluvně svědčí o jasnozřivosti některých Čapkových vizí.

    Velké dějiny a osud národa jsou ovšem jen horizontem pro střípky individuálních příběhů, a pokud do hry vstupuje politika, tak jen prostřednictvím konkrétních lidí; nelze ji zcela pominout, neboť zásadně ovlivňovala život obou protagonistů. Jde tu ovšem především o Olgu, o metamorfózy této výjimečné ženy. Nejprve s naivitou a dravostí vtrhne na pražská jeviště, čas a okolnosti ji promění ve starostlivou, milující a hrdou Čapkovu partnerku a po jeho smrti, stižená ranami osudu, se stává skeptickou, lehce ironickou dámou, která ani v tíživé situaci neztrácí sama sebe. Bylo šťastným nápadem vpustit na jeviště hned tři podoby Olgy. Jana Kotrbatá (alt. Tereza Císařová) ztvárňuje Olgu – mladičkou čekatelku na slávu s hravým půvabem (je na ní patrná baletní průprava) a stlačenou energií, která spontánně prosakuje na povrch. Andrea Elsnerová ukazuje zralou podobu Olgy, pokornější a rozkvetlou láskou ke Karlovi, s nímž po letech nejistoty prožije v rychlém časovém sledu romantické vyznání, krátké manželství i smrt a smutek z odchodu. Simona Postlerová nabízí nejstarší podobu Olgy, elegantní ženy (podle svědectví prý ani ve vyšším věku neztratila jisté erotické kouzlo) a zároveň skeptické glosátorky, zmoudřelé nabytými zkušenostmi, v závěru sražené na kolena neurvalým publikem puberťáků. Jan Šťastný vklouzl do postavy spisovatele jako do dobře padnoucího kabátu, osvojil si jeho trochu prkennou chůzi, dojemně chlapeckou nesmělost a zároveň jakousi akurátnost, s níž jako by promýšlel každý životní tah o pár gest dopředu. Zároveň je patrné to nefalšované mužské okouzlení ženou, která je rozmarná, sebevědomá, trochu exaltovaná a zároveň spontánní. Pozoruhodný je i rozvážný T. G. Masaryk Petra Kostky, neuvěřitelně proměnlivá je v rolích Marie Hübnerové a Leopoldy Dostalové Carmen Mayerová.

    Tříhodinová inscenace je důstojným příspěvkem k výročí sto třiceti let od Čapkova narození.

    Divadlo na Vinohradech, Praha – Olga Scheinpflugová a Jan Vedral: Český román. Režie Radovan Lipus, dramaturgie Barbora Hančilová a Vladimír Čepek, scéna David Bazika, kostýmy Eva Kotková, hudba Miloš Orson Štědroň, pohybová spolupráce Eliška Vavříková. Premiéra 11. září 2020.


    Komentáře k článku: … ale rozhodně jsem mu byla výbornou vdovou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,